Moje zážitky z vojny: První vyvedení

Pro neznalé. Vyvedení bylo cvičení mimo kasárna přes jednu či více nocí. Já jsem byl v přijímači na Vysočině v Jihlavě, respektive kus nad městem na Pístově u PVO.

Velitelem mojí čety byl praporčík Milan L. (jméno snadno k domyšlení, klasické slovenské), asi 35letý Slovák z Jihlavy, kde žil se matkou. Zhruba 165 cm vysoký cholerik, který, jak jsem se později dozvěděl, měl už tehdy za sebou dva infarkty a třetí ho s námi čekal. Nebudu se rozepisovat o jeho charakteru. Uvedu příklad, to je mnohem lepší.

Milan chtěl mít vždycky nejlepší četu v celém praporu, takže neustávající drill, klidně i o víkendech, stejně měl jenom matku. Vždy a všude chtěl předvést, že jeho jednotka je nejlepší. Tak i na prvních ostrých střelbách. Celá rota na střelnici, včetně kapitána roty. Kdo na vojně střílel ví, že před samotnou střelbou přichází série povelů. Omlouvám se, ale už si je nepamatuju. V každém případě před finálním předcházel jeden takovej trochu divnej, kterej mohl méně bystřejším nebo nervóznějším zobákům říct: střílej. To se také přesně stalo. Na rotě se mnou byl Moravák, hroznej sympaťák, se kterým byla strašná sranda. Trochu zavalitej, snědší typ, vysokej jako já :)))). A zrovna on vystřelil dřív. V Milanovi by se nejdřív krve nedořezal. Jeho obličej znal jen dvě barvy. Bílou a rudou. Nejdřív ještě víc zbělel a pak zbrunátněl snad do fialova: „Ty zmrde, ty čuráku, ty sráči, já tě zabiju“, vytrhl kamarádovi z rukou odjištěnou a nabitou padesátosmičku se dvěma zbývajícími ostrými a mrsknul s ní o zem. Hlaveň mířila na zbytek nastoupené roty včetně všech gum a kapitána. Všichni šli k zemi. Dodneška považuju za zázrak, že zbraň nevystřelila.

Poplach byl ve tři ráno, už nevím, kolik jsme měli času na přípravu. Sbalit plnou polní. To je velká polní na záda (odporná gumová taška do ní i ten odpornej vojenskej spacák), malá polní přes rameno, ešus, čutoru, helmu, lopatku. Snídaně, nafasovali jsme bodáky, sumku (pouzdro na čtyři zásobníky) a samopal. Zbylé dvě čety naší roty šly na cvičák nejkratší cestou. Jenže Milan ne, ten musel bejt vždycky nejlepší. Aby byl velkej kluk, hodil si do velký polní konzervy pro celou četu na večer a šlo se. Takže jsme si hned s tou plnou polní střihli 25 kiláků. Byli jsme tam krátce, někdo nafasoval fungl nový kanady, tedy neprošláplý, někdo křusny. Já měl kliku. Ty boty snad někdo nosil měsíc, akorát mi je připravil. Takže pochopitelně se první lehčí problémy s nohama u některejch kluků projevily hned po příchodu. Přivezli nám jídlo a šlo se cvičit.

První část byla vykopat okop pro klečícího střelce, strašlivej vopruz. Naštěstí nás kontrolovali starý a ty byli v přijímači v pohodě. Tak jsme to nějak okopali a Milan naprosto překvapivě nekontroloval. Půl hodiny pauza. Přesun do jiného prostoru. Kopec, část roty ho bránila, druhá část dobývala. Dostali jsme plný zásobníky slepejch. Takže to byl docela rachot. Nasazený tupý bodáky a šlo se. Ani nevím, jestli jsme tu kótu dobyli nebo ne. Vystřílel jsem svejch 20? (už si nepamatuju) a bylo to, akorát mě sralo, že se musím drápat nahoru.

Další půlhodinová pauza na cígo, naučil jsem se tam kouřit startky, a další úkol. Dobývání objektu. Cvičák měl ve svém středu opravdu velké a prázdné kasino. No, překvapivě jsme objekt dobyli. Moje družstvo mělo za úkol obsadit sklep. Nějaká geniální guma, vím která, hrozně to žral, vysypala do mýho, uzavřenýho prostoru celej zásobník. Měl jsem pak problémy s ušima. Pak ještě chvíli nějaká taktická příprava a konec. Přijela vejtřaska a odvezla kryply. Z mý čety ubyli dva, takže nás zůstalo 28. Konec pro dvě čety. Ty spaly v kasinu. Jenže ne pro nás.

Milan se rozhodl spát venku. Byl začátek dubna na Vysočině. Jenže von měl luxusní spacák. My jsme měli ty klasický hnusy. Celta, tenká dečka a prostěradlo. Museli jsme připravit dříví na voheň, a velkej, aby nás to hřálo všech 28. Udělali jsme fakt velkej voheň. Čelem k němu nám bylo teplo, jenže zezadu šílená kláda. Nedalo se spát. Ve tři hodiny ráno Milan pochopil, že to fakt nepude. Ale ne, že bysme šli do kasina. Na to byl moc velkej kluk. Zavelel že jdeme zpátky.

Jenže to už moc nezvlád. Už jsme šli nejkratší cestou. Vojenskou, rovnou. Četa se rozpadla. Byl jsem docela vyřízenej. Věděl jsem, že musím jít a nezastavovat se. Takže mě moc nezajímalo, co se kde děje. V jednu chvíli jsem si hodil samopal před sebe, položil si na něj ruce a šel. Chvílema jsem klimbal, chvílema mi asi instinkt nařídil otevřít oči a držet směr. Zbylo nás vepředu pár. Co se děje za mnou mě nezajímalo. Do kasina nás se svítáním dorazilo deset. Už vyrážela vejtřaska sbírat ostatní po lesích. Na Pošce (Posádková ošetřovna) skončili čtyři kluci s totálně oddělanejma nohama. Ke cti Milanovi, nás deset začal respektovat a leccos prominul. Tak to bylo moje první vyvedení. 🙂

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články