Fialky

Všude kolem byla ještě tma a ticho. Ranní klid, který miluju od té chvíle, co se mi narodily děti. Byly čtyři hodiny ráno. Opět mě probudil stažený žaludek. Vzpomínka na včerejší nepovedený večer, který se přidal do řady těch nevysvětlených situací, plných mlčení a divných pocitů. Nepřítomně plním lžičkou kávovar a zapaluji sirku. Musím to udělat několikrát.

Plamen nejde zažehnout. Jak symbolické! Přemýšlím, jestli má člověk v sobě také nějaké křesadlo, kterým může nestále dokola vzněcovat oheň uvnitř svého srdce. Zapalovač, který na povel dokáže rozdmýchat skomírající cit. Pokud jsou uvnitř alespoň žhavé uhlíky, určitě by to jít mělo. Stačí přece jen fouknout a oheň se opět ukáže ve své plné síle. Začne hřát, jako dřív. A možná je to jako s plamenem na sporáku. Intenzitu síly toho plamene si můžeme korigovat. Avšak pokud se ho snažíme vědomě zmenšovat, nebo zesilovat, pak je to manipulace s přirozeností. Copak jde ovládat lásku?! Taková blbost!

Kávovar dobublal a moje ranní dávka kávy je připravena. Přemýšlím, jestli si ji mám dneska osladit, nebo zvládnu hořkou. Nalévám temnou tekutinu do krásného květovaného hrnku, vypadajícího jako jarní louka. Hezký kontrast, pomyslím si. Přesně, jako v životě. Nahoře huj….Uvnitř tma. Konečně si sedám a zvedám nohy na stůl. Dělávám to jen když jsem o samotě. Když nemusím vychovávat a jít příkladem. Miluji tyhle chvilky uvolnění. Pocit že můžu, ve mně každé ráno vykoná své. Přibíhá kočka, okamžitě mě zalehne a začne vibrovat vrněním. Všude je ticho. Rozhlížím se kolem sebe, abych si opětovně připomněla, jak dobře se máme. Dnes mi ta spokojenost nějak nefunguje. Na lince plno špinavého nádobí, poházené sáčky od brambůrek a jiných pochutin, kterými jsme včera zajídali své špatné pocity a smutek z žité skutečnosti. Kolotoč, který se nám zatím nepodařilo zastavit. Když uvnitř není dobře, pomůžeme tomu venku. Víno zvedne na chvíli náladu a jídlo zacpe díry v píchlé duši. Škoda, že to moc dlouho nevydrží. Většinou jenom do rána, kdy mě probudí rozbouřený žaludek. Není navyklý na tolik jídla a alkoholu. A dobře mi tak! Nemusím to dělat. Nikdo mě nenutí. Ale když ho vidím, jak se trápí, není přítomný a po týdnu, kdy jsme se neviděli, si opět před monitorem raději hledá další a další záminky, co musí udělat, než aby byl se mnou, nemůžu si pomoct. Nemůžu se na to dívat, tak si dolévám a snažím se udržet alespoň rovný krok, když se uvnitř opětovně křivím.

Náhle uvidím jeho sklenku, ve které je ještě víno. Vím jistě, že je jeho, protože já pila bílé. Tohle je rudé, jako zbytky krve. Poslední sklenku už nedopil. Pamatuji si, když jsem ji dolévala a přinesla do ztemnělého pokoje, jak řekl, já už nechci. Nechci. Znělo mi v uších. Myslel tím víno, ale mohlo to být i cokoliv jiného. Nechci být s tebou, nechci už tohle prožívat, nechci to už dělat, nechci se pořád motat v kruhu…..Uvědomuji si, že po dlouhé době konečně projevil svůj názor. Vždycky jsem od něj slýchala, nevím, anebo, je mi to jedno. To bezhraniční plápolání mě často rozčilovalo. Občas se choval, jakoby žil vlastně náhodou a bylo mu jedno jak. Ta jeho absolutní odevzdanost všemu a všem. Je mi jedno….Nevím… A pak zase plno plánů a slibů, které se nikdy nestaly, protože těsně před tím, než se stát měly, na ně zapomněl. Ale ti, kterým je slíbil stále znova a znova čekali na jejich naplnění. Taková naivita! Anebo láska?! Víra, že se to jednou povede a on splní co nasliboval? Sám od sebe a bez věčného připomínání, jeho vlastních slov? Napila jsem se z květovaného hrnku a uvědomila si hořkost kávy a žité skutečnosti. To věčné omlouvání. Proč to vlastně pořád dělám? Je přece normální dávat druhým možnost nápravy, když se něco nepovede. Je nějaká hranice, kolikrát se to má zkusit? Nějaký počet, číslice, jasně stanovující konec? Jak vyvažovat spravedlivě misky vah, aby nikdo nedošel úhony? Copak já jsem bez chyb?! Jsi dokonalá, nic na sobě neměň, říkává mi. Není to tvoje vina. To já se nedokážu změnit. Když tohle poví, je všechno ještě horší. Stojím ve slepé ulici, není východiska, protože srdce stále bije za nás za oba a rozum už dávno udělal tlustou čáru.

Copak si nezasloužím víc? Jen občasná setkání s nejistým výsledkem a unavené večerní telefony? Říká, jak moc mě miluje, a když jsme spolu déle než dva dny, tak to i cítím, ale kdy se to opět povede? V létě na dovolené? Takhle může vypadat láska? Anebo je to jeden velký strach nás obou, že se jeden druhému ztratíme navždy a zůstaneme opět osamělí? Či spíše strach z opravdového přiblížení ve společném, reálném žití, které nám s jinými nevyšlo a přineslo tolik bolesti a trápení?

Usrkávám hořkou černou tekutinu, která trne v ústech. Dnes to chce trochu cukru. Alespoň pár zrnek naděje, která mě svou sladkostí naladí na jiné myšlenky. Rozhlížím se po kuchyni a zoufale hledám nějaký jasný bod, kterého bych se chytla. Ach, ano! Fialky! Na lednici uvidím lístečky fialek, které jsem si nedávno přinesla od své nemocné přítelkyně. Má rakovinu. Když jsem s ní byla naposledy, rozlévala se za oknem inkoustová tma a já se snažila vnést trochu radosti, do jejího života. Uznávám, že v téhle situaci je to poněkud naivní představa, ale zkusit se má vše a za všech okolností. Taková jsou moje přesvědčení. Tak tedy. Povídaly jsme si a ona byla opět neskutečně statečná. Silná. Nestěžovala si a když ji náhodou něco ulítlo, ještě se omlouvala za své fňukání. Stokrát jsem jí říkala, aby se pořádně vybrečela a řekla mi všechno, co ji trápí. Nešlo to. Nebyla tak vychovaná. Trpět v tichosti, byla její věta. Nikoho neobtěžovat svým trápením. Párkrát jsem z jejích očí viděla vytékat opuštěné slzy, které se nesměle kutálely po lících a ona je okamžitě utírala, aby nebyly viděny. Občas jsem přemýšlela, kolik slz v životě moje přítelkyně pohřbila, ještě dříve, než se vůbec stačily narodit? Byly to pro mě takové utajované porody smutku, které nesměl nikdo ani zahlédnout. Nebo snad potraty? Když své slzy zabíjela ještě před narozením? Bože, to jsou zase nápady! Soustřeď se na fialky. Ano. Tak tedy fialky.

Při našem posledním rozhovoru, jsem si všimla na parapetu květináčků s několika fialkami. Mám je moc ráda. Drobné, barevné kvítky, různě čechrané a tvarované. V tom jsem uviděla střapatá kvítečka, která ještě nemám ve své sbírce. Požádala jsem ji tehdy, aby mi darovala pár lístků na množení. Tahle činnost mě opravdu baví. Z jednoho lísku vylezou ve vodě kořínky, a když dostatečně zesílí, sázím je do hlíny a pěstuji nové rostliny. Z malého lístku, celý velký trs s mnoha květy. Miluji ten proces a úplně nejvíc mám ráda, když se mezi lístky ukáže první, malinký květ. To potom kolem něj celý den chodím a dívám se na jeho pomalé rozvíjení. Překrásné podobenství s lidským zrozením a pozvolným růstem. Opravdu mě to fascinuje. Vždycky dám zakořenit více rostlinek a dávám dárkem mým blízkým, aby také mohli zažít podobný zázrak. Občas k tomu připíšu průvodní dopis, či vysvětlení, jak o květinu pečovat.

Je třeba ji v prvé řadě pojmenovat. Pokaždé, když kytku zalévám, promlouvám k ní tichým laskavým hlasem, aby se nezalekla, a když je starší a silnější, často mi slouží, jako má důvěrnice. Je až neuvěřitelné, jak dokáže reagovat svým vzhledem a růstem na podněty zvenčí. Anebo je to obráceně? Co do rostlin vkládám, vidím před sebou růst. Vědomí toho, že chci pro květinu to nejlepší, aby mě odměnila svými květy, nabádá samovolně, jakou komunikaci zvolit. Uchvacující.

Miluška, tak se jmenuje moje přítelkyně, stála tehdy u parapetu, bolavá a bez naděje na dlouhý život, ulamovala lístky fialkám, až jich měla plnou dlaň. Stačí pár, volala jsem na ni. Neposlouchala mě. Věděla, co s lístky dělávám. I ona ode mě dostala pár květin. Aspoň tady po mě něco zůstane, hlesla. Zasaď je všechny ano? Podívala se na mě smutným pohledem. Němě jsem přikývla. Pochopila jsem naléhavost jejích slov. Tak moc si přála žít!

Vytáhla jsem něžně lístečky ze skleničky na lednici a podívala se na jejich jemné kořínky. Ještě nejsou připravené, prolétlo mi hlavou. Jsou tak křehké a zranitelné, jako celé jejich poslání na tomto světě. Už brzy je zasadím a všem, komu je daruji řeknu jejich jméno. Fialka Miluška! Ano tak to udělám! Pustila jsem jemný proud vody, abych něžnou krásu ovlažila a podpořila její růst. Rozbrečela jsem se. Plakala jsem dlouho. Zřejmě i za ni. Všechny její nenarozené slzy, které tak urputně tajila a nedovolila jim vyniknout. Fialky Milušky mi ležely na dlani. Ta moje velká, skutečná Miluška odešla po mé poslední návštěvě. Chtěla se se mnou ještě rozloučit. ….. A fialky po ní zůstaly…

Loading

Subscribe
Upozornit na
guest

22 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tomáš Vodvářka
Admin
1 rok před

Brigito, moc silné a podnětné….děkuji.

Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

I love you 🙏💝

Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Nie je žiadna hranica. Nie každý je kráľ Šalamún a má jeho silu a možnosti.No a vyvažovať to môžeme láskou, ale nikdy nie je isté, či to vyvážime…..tak si myslím ja…..

Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Určite, čo boli neopakovať. Nedržať to neurdžateľné nasilu. No, ja mám prah bolesti dosť nízky…

Jan Šik
1 rok před

Moc rád čtu, jak si umíte hrát se slovy. Na FB hltám každý Váš příspěvek. Píšete nádherně a něžně a….Krásný den

Jaroslav Červenka
1 rok před

Ano, za celý život ztratíme spoustu času, ale není to jen zdánlivé? Vše je k něčemu a je jen na nás, co si z toho vezmeme. Naplnění težko přijde hned, je třeba naslouchat šepotu osudu. Úžasný smysl pro detail a z textu doslova tryská rozvinutá osobnost, paní Brigito. Moc, moc hezké.

Michaela Klímová
1 rok před

🙂 Mít ale tu moudrost včas. Bohužel je to vidět jen zvenku: Jak si sami ťukáme míčkem o zeď…

Jaroslav Červenka
1 rok před

Kdybychom tu „moudrost“ měli příliš brzy, možná bychom se nudili :-). Nehledě na to, že stále se na něco přichází. Bohužel osamělé pinkání o zeď k tomu patří. 🙂

Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Stále je čas 🙂

Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Áno mozog nám masírujú bestsellery nikdy sa nevzdávaj a koučovanie v individualizme. Iste mnohí to dokážu, ale každý sme iní. Niekto potrebuje posilniť, podať pomocnú ruku…Nevzdať sa vidím ja v tom, že nestratím nádej na možno aj niečo iné. Kvalitne sa vedome vzdať v prijatí sa javí v poriadku.Napríklad ísť na závod, kde už majú všetci obehnutú jeden krát dráhu a vy viete, že ich nedobehnete?Tak to je lepšie ísť do bufetu na pivo a počkať si na iný závod alebo iné štarty prípadne aj na inom štadióne, alebo aj nie. Nasilu sa držať neudržatelného, je asi len lpenie a… Číst vice »

Last edited 1 rok před by Jana Melišová
Jana Melišová
Jana Melišová
1 rok před

Áno, som optimista, čiže zle informovaný pesimista.

Social media & sharing icons powered by UltimatelySocial