O perníkové chaloupce

Milé děti, musím vám s radostí oznámit, že klasická verze pohádky O perníkové chaloupce byla pro dnešní dobu nevhodná, nekorektní, a tudíž došlo k jejímu zrevidování. Poslechněte si tedy, jak se vše odehrálo doopravdy.

Úvodem vám jen prozradím, že Jeníček s Mařenkou nebyly děti chudého ovdovělého tatínka, ale dva dospělí muži, manželé Filip a Jakub, kteří společně pracovali pro tajnou policii ekologického dozoru. Leč o nich si více povíme později, teď začneme pěkně od začátku.

Bylo, nebylo, kdysi dávno v první polovině jednadvacátého století žila na malém městě kdesi v Severních Čechách čarodějnice nebo chcete-li ježibaba. Původně to byla půvabná dáma předdůchodového věku jménem Jiřina, zaměstnaná jako pekařka. Byla vdaná za pana Antonína, který pracoval u rypadla na hnědé uhlí pro těžařskou firmu. Tito dva bezdětní lidé bydleli v maličkém panelákovém bytě, na víkendy a na dovolenou jezdili kamsi do hlubokých lesů, kde získali malý pozemek, na němž si stloukli obyčejnou dřevěnou chatku. Panu Antonínovi se podařilo za celkem levný peníz nechat si v chatce od kamaráda postavit starobylou šamotovou pec s železnými pláty a s velkou troubou na pečení.

Staří manželé se snažili jezdit do chatky celoročně, a aby jim tam nebyla v chladných obdobích zima, vytápěli ji uhlím, které kupoval pan Antonín od své firmy za výhodnou cenu. Později však o tuto zaměstnaneckou výhodu přišel, a aby manželé ušetřili, rozhodli se chatku zateplit. Použili k tomu prošlé, neprodané nebo pokažené pekárenské zboží, které by pekárna jinak vyhodila, a tak dovolila Jiřině, aby si ho odvezla. Ti dva tedy nechali různé pokroucené koláče, okoralé perníčky a další nekonzumovatelné pochutiny pořádně vyschnout v peci a poté je zvenku natloukli na chatku jako tepelnou izolaci. Moc tepla navíc tím sice nezískali, ale trochu to pomohlo a perníková chaloupka byla na světě.

Jenže tím idylka skončila, Antonín s Jiřinou byli staří, nedokázali si dát pozor a chytli se do sítí nějakého šmejda, který je svým podvodnými fintami připravil skoro o všechen majetek. Aby toho nebylo málo, tak zkušenou paní Jiřinu vyhodili z pekárny pro nadbytečnost, aby vzápětí vytvořili nové pracovní místo a obsadili ho nějakým mladým a v oboru nevyučeným zaměstnancem. Nelze se tedy divit, že nepříznivý vývoj událostí zasáhl pana Antonína natolik, že dostal infarkt, na který po pár dnech boje o život zemřel.

Paní Jiřina tedy zůstala bez manžela, bez práce a bez prostředků, neměla ani na placení prudce se zvyšujícího nájmu v panelákovém bytě a nezbylo jí nic jiného, než se natrvalo odstěhovat do perníkové chaloupky. Ta jí po vyrovnání všech dluhů od šmejda zůstala jako jediný majetek. Od těžařské firmy, ve které dříve pracoval její nebožtík Antonín, získala za pár kaček slušnou zásobu nekvalitního uhlí, které bylo tak jako tak těsně před platností plošného zákazu používání tohoto paliva prakticky neprodejné. Navíc jí těžaři tenhle šunt za pár stovek dovezli až k perníkové chaloupce, složili na hromadu a přikryli černou umělohmotnou plachtou.

Paní Jiřina se navzdory nepřízni osudu nevzdala a rozhodla se využít svých kontaktů s obyvateli několika vesnic v okolí perníkové chaloupky a svých dovedností z pekárny. Čím dál, tím víc naivních a neuvědomělých lidí jí nosilo do perníkové chaloupky potřebné suroviny, z nichž jim vyráběla pekařské a cukrářské zboží vynikající kvality a nezapomenutelně skvělé chuti. Za tyto služby od nich nepožadovala žádné peníze, ale pokud jí někdo nabídl menší odměnu, tak ji s povděkem přijala.

Jiřinino nekalé počínání leželo v žaludku spořádanému občanovi panu Václavovi, který si jednoho dne vylomil tři přední zuby, když chtěl ochutnat její výrobky. Neřekl jí to a obsloužil se sám tvrdým kusem starého nepovedeného perníku z obložení chaloupky. Nelenil a jako jediný ze všech obyvatel přilehlých vesnic splnil svou občanskou povinnost. Napsal na paní Jiřinu anonymní udání, adresované tajné policii ekologického dozoru. V jeho dopise stálo: „Ta ježibaba a stará čarodějnice, bydlící v lese mezi Dubovou, Bukovou a Lipovou Lhotou, bez přestání topí přísně zakázaným uhlím, které navíc skladuje bez jakéhokoli zajištění na svém pozemku. S úctou váš oddaný poctivý občan.“

Stížnost se dostala k vyřízení pánům Filipovi a Jakubovi, kteří nedlouho předtím využili tehdy zbrusu nového zákona, umožňujícího plnohodnotné sňatky osobám jakéhokoli pohlaví. Zřejmě měli pocit, že by se měli státu nějakým způsobem za tento zákon odvděčit, a tak se s velkou vervou pustili do práce. Vtrhli do perníkové chaloupky, ježibabu Jiřinu zavřeli do klícky a podrobili ji křížovému výslechu, jehož výsledkem byla mnohastránková žaloba za hrubé porušení hned několika paragrafů zákona na ochranu přírody. Před odchodem jí pustili s klícky ven pod hrozbou, že pokud bude před soudním procesem přistižena při pokračování v trestné činnosti, vlastnoručně ji posadí na lopatu a strčí do trouby její vlastní šamotové pece.

Nakonec to všechno dobře dopadlo, podobně jako v každé pohádce zvítězilo dobro a zlo bylo potrestáno. Ježibaba Jiřina byla za těžkou devastaci životního prostředí zavřena do vězení a navíc jí byla vyměřena vysoká pokuta. Aby ji měla jak splácet, bylo jí umožněno vyrábět pekařské a cukrářské zboží ve vězeňské kuchyni. Ta byla samozřejmě vyhřívána elektřinou z rozlehlých solárních polí, jimiž byly v nedávné době nahrazeny pastviny plné dobytka, produkujícího neúnosně hlubokou uhlíkovou stopu. Suroviny na přípravu tohoto zboží již pochopitelně neobsahovaly žádný cukr, protože zákon na plošný zákaz používání tohoto sladidla byl v té době těsně před nabytím účinnosti.

Manželé Filip a Jakub dostali za dobře odvedenou práci zaslouženou prémii a úřad dohledu nad dodržováním rovných práv pro všechny občany pro ně prosadil výrazný posun na přední příčky v pořadníku čekatelů na adoptování potomka.

Jediný, kdo promarnil svou příležitost, byl poctivý občan pan Václav, autor anonymního udání na ježibabu Jiřinu. Kdyby se byl tehdy pod dopis podepsal, mohl získat od tajné policie ekologického dozoru velmi slušnou finanční odměnu nebo se dokonce stát jejím příslušníkem. Leč pozdě bycha honit, pan Václav se sice snažil dokázat autorství svého dopisu později se zpětnou platností, ale kvůli zákonu na ochranu osobních údajů se mu to pochopitelně nepodařilo.

Tak tedy dobrou noc, děti a chraň vás pánbůh nechat si zdát o těch středověkých špatných a neekologických pohádkách, v nich bylo zaměňováno dobro se zlem a které obsahovaly úplně popletený pohled na rodinu. Jo a Pepíčku, ne abys v noci zas prohrabal díru do té zapečetěné hliněné větrací záklopky ve stropě našeho krásného podzemního bezenergetického domečku, jinak budeme s rodičem číslo 2 platit vysokou pokutu za plýtvání teplem.