Vzorný vojáček na stráži a svádivá tanečnice

Náhodná setkání se prý dějí bez příčiny, jenže za nimi bývá zpravidla osud. Stejně jako za nečekanými nehodami, na jejichž konci čeká smrt.

Počasí mělo být podle předpovědi mrazivé, ale ve skutečnosti svítilo slunce, které na únor vydávalo poměrně silné teplo. Navlečenému vojákovi stékaly kapky po zádech. Stál rovně a pušku držel opřenou v pravé ruce pažbou o zem. Objekt, který hlídal, měl veledůležitý význam, protože v něm sídlila hlava státu, jeho stráž proto splňovala nejpřísnější bezpečnostní opatření. Nesměl se ani pohnout, pouze v případě problémů si mohl tlačítkem přivolat pomoc. Jeho samotného hlídaly kamery.

Chlapec v uniformě nebyl ani malý, ani vysoký. Výšku měli všichni muži ve strážním oddílu stejnou a dokonce i další fyzické dispozice, jako třeba váhu nebo vzhled. Za vším stála nutnost reprezentace na veřejnosti. Vojáka zdobily černé vlasy, přiměřeně velký nos i uši a hladká pleť. Opálená, protože pravidelné slunění patřilo k jeho přípravě na výkon služby stejně často, jako opakovaná cvičení. Jediná věc, která ho odlišovala od dalších strážců byly černé oči, které každému připadaly nesmírně hluboké. Pozorný člověk si v nich mohl všimnout reje jisker, které se pohybovaly jako desítky skákajících miniaturních kuliček.

Voják se díval nepřítomným pohledem kamsi do dálky, když koutkem oka zahlédl tři dívky. Jedna ho zaujala. Měla na sobě šedé upnuté kalhoty a rozepnutou bílou bundu do půl pasu s kožešinovým límcem. Přes něj visely rozpuštěné černé vlasy. Nohy dívce zkrášlovaly růžové tenisky. Její dvě pubertální kamarádky nebyly tak hezké jako ona. Měly poďobané obličeje a zabalené do kabátů vzdychaly.

„Strašně mě bolí nohy,“ pravila jedna.

Druhá si stěžovala: „Dneska je příšerné vedro. Meterologům zase nevyšla předpověď. Podívejte na toho vojáčka, jak je navlečený. Sluníčko do něho pere, musí být úplně propocený. Chudáček.“

Kdyby se chlapec v uniformě mohl ošít, ošil by se a zabručel k tomu nějakou neuctivou poznámku. Takto nehnul brvou a díval se pořád do dálky.

„Zkus mu zlepšit náladu, Lucko. Zatancuj!“ Vykřikla ta první.

Lucie s dlouhými černými vlasy a v růžových teniskách si stáhla vlasy vzadu gumičkou a usmála se. Sundala si bundu, pod kterou měla triko s dlouhým rukávem a předala ji jedné kamarádce.

K vojákovu překvapení se rozběhla a vysoko vyskočila. Při dopadu se prohnula v zádech, vypnula ňadra a dopadla na špičky. Začala před vojákem předvádět moderní taneční kreace. Její vystoupení přilákalo několik zvědavců, z nichž jeden pustil na mobilu nahlas hudbu.

Lucie tančila bez sebemenší chyby. Pohybovala se v kruhu a občas provedla gymnastickou hvězdu nebo výskok. Hlouček přihlížejících se zvětšoval.

Dívka nakonec přitančila před vojáka a hluboce se před ním uklonila. Chlapec nepatrně sklopil zrak a jiskry v jeho očích se rozpohybovaly na nejvyšší možnou rychlost. Nikdo si toho nevšiml, jenom tanečnice, která stála kousek před ním. Usmála se, protože tohle opravdu nečekala. Vojáka i dívku spojil oční kontakt. Takový, který dva lidi svede neviditelnými nitkami, po kterých se dají vysílat signály všeho druhu.

Dívka poslala vojákovi vzdušný polibek a otočila se. Uklonila se tleskajícím divákům, vzala obě kamarádky kolem ramen a společně odcházeli všichni pryč. Několikrát se ohlédla. Při posledním otočení hlavy, kdy u vojáka nikdo nestál, aby si ho dobře prohlédl nebo vyfotografoval, se podíval přímo na ni a usmál.

Mezi oběma vzniklo pouto, aniž by k tomu potřebovali slova. Jeden druhého si uložil do svého srdce s vědomím, že se už nikdy nepotkají. Večer, když chlapec po skončení služby ulehl do postele v kasárnách a dívka do lůžka v hotelu, jeden na druhého myslel a představoval si, že s ním leží a objímá ho.

Druhý den po snídani se voják převlékl z uniformy do civilu a sbalil si batoh s osobními věcmi. Odešel na vlakové nádraží, aby odjel domů. Čekalo ho několik dní volna, které se chystal částečně strávit spánkem, protože spánek chybí strážcům všeho druhu ze všeho nejvíc.

Vstoupil do kupé, batoh uložil do horního nosiče, pohodlně se usadil a natáhl nohy. Těšil se, že si zdřímne. Zavřel oči, když v tom zarachotily dveře.

„Dobrý den, máte tu…?“ Měl pocit, že ten hlas už někde slyšel. Když oči otevřel, spatřil tanečnici.

„…volno?“ dopověděla užasle.

Usmál se. „Ano, mám, posaďte se. My se přece známe. Kde máte kamarádky?“

„Zůstaly ve městě, ještě se jim nechtělo domů. Cestuji sama,“ odpověděla dívka a zčervenala.

Voják se podíval do dívčiných očí. Už na stráži zjistil, že Lucii v nich poskakují stejné jiskry, jako má on sám. V tom okamžiku jich spatřil asi milión.

„Můžeme si tykat?“ zeptala se a aniž by čekala, pokračovala: „Jsem Lucie. A ty?“

„Rád,“ odpověděl. „Leoš.“

Posadila se proti směru jízdy, přímo naproti chlapci u okna. Vlak se rozjel a oba si začali povídat.

Asi po padesáti kilometrech zjistili, že si navzájem rozumí.

Po dalších padesáti kilometrech se drželi za ruce.

A po dalších padesáti kilometrech si dali první pusu.

Rychlík pelášil po kolejích tak rychle, jak to šlo. Za oknem se míhaly stromy, kopce, pole, auta, zvířata, lidi. Ti dva však neviděli nikoho, jenom sami sebe. Vojáček hladil tanečnici po tváři a vyprávěl jí, jaké to bývá na stráži, když na něj prší. Ona mu na oplátku pověděla, jaké to bývá při tanci na jevišti, když ji bolí celé tělo.

Někdy se dva do sebe zamilují na první pohled, někdy jim to trvá půl roku. Lucii a Leošovi se zaláskování podařilo během krátké cesty vlakem.

V den, kdy tanečnice předváděla vojákovi své umění, se strojvůdce doma pohádal se svou ženou. Večer nemohl dlouho usnout. Převaloval se na posteli a podařilo se mu zabrat až po půlnoci. Ráno u snídaně před manželkou znova vybuchl a odešel naštvaný do práce. Když nastupoval do lokomotivy a připravoval se na cestu, bolela ho hlava a špatně se soustředil.

Na dvoustém kilometru přehlédl červenou barvu návěstidla a projel ho plnou rychlostí. S protijedoucím vlakem se srazil právě v okamžiku, kdy tanečnice seděla vojákovi v klíně a vášnivě jej líbala.

Kousek od místa srážky vlaků rostla na zelené louce třešeň. V květnu strom rozkvetl a jeho koruna vykreslila tvar srdce.

Příroda vytváří znamení lásky na místech, na kterých kdysi láska zemřela.

Inspirováno pohádkou Cínový vojáček od Hanse Christiana Andersena

Psáno pro Blogosféru

Píseň Vojín XY hlásí příchod, zpívá skupina Katapult. Youtube.cz:

Obrázek stromu: https://pixabay.com/cs/photos/strom-p%c5%99%c3%adroda-srdce-t%c5%99e%c5%a1e%c5%88-kv%c4%9btiny-5255288/

Náhledový obrázek vojáka: https://pixabay.com/cs/photos/lousk%c3%a1%c4%8dek-hra%c4%8dka-figurka-v%c3%a1noce-5767159/

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články