Deset procent
Tolik našich spoluobčanů si přeje vítězství Ruska v současné válce, vedené na území svrchovaného státu Ukrajina.
Tuto zprávu dnes přinesl Český rozhlas. Současně připojil další výsledek šetření agentury, že více jak polovina našich občanů podporuje Ukrajinu a její boj proti agresi na vlastním území.
Pominu vtipálky, kteří – jsouce osloveni na ulici – možná mají na celý systém dotazování jiný náhled. Nepochybně se však najdou tací, kteří to myslí vážně. Bylo by dobré provést podrobnější sociologické šetření, proč si to myslí. Je to přesně rok, kdy se na Ukrajině odehrává válka v intencích středověku, válka z ruské strany dobyvačná se záměrem rozbít infrastrukturu země a náhodně pouštěnými raketami nahnat obyvatelům strach a nejspíše je tak přinutit ke kapitulaci. Kdo chce, nalezne svědectví o bestialitě novodobých Avarů, pro které je lidský život jako sfouknutí zápalky. Pojmy jako Buča a Irpiň vejdou do světových dějin jako třeba Coventry nebo Oradour. Díky moderním metodám jsme schopni velmi přesného mapování těchto činů, odposlechy z mobilů mnohdy identifikují vykonavatele těchto de facto řizených poprav.
Přesto je u nás deset procent těch, kterým vše uvedené nevadí a přejí si vítězství Ruské federace. Možným důvodem jejich přání je obava, že se válka přenese blíže či dokonce na naše území. Což při povaze ruských výbojů v minulosti zcela vyloučit nelze. Možná se bojí o svou ekonomickou úroveň, která jeví poslední rok značné rozkolísání a to především vlivem ruské vojenské expanse. Možná se najdou i ti, kteří podobně jako poslanec Foldyna či David nepokrytě preferují totalitní Rusko před demokratickým zřízením v Evropě, které jim paradoxně umožňuje veřejné projevy čehosi, co by – pokud by byli občany Ruska a měli jiný než oficiální názor – přineslo značné životní potíže.
Je potěšujícím zjištěním, že devadesát procent našich spoluobčanů má názor opačný. Značné procento z nich podporuje Ukrajinu penězi, materiálem, pomoci uprchíkům z válečné zóny, zaměstnáním ukrajinských občanů, kteří tak nejsou odkázáni na dávky hmotné nouze, ale snaží se svou vděčnost za asyl vyjádřit tím nejlepším způsobem.
Česká republika jako celek obstála. Naši představitelé mezi prvními poslali bojujícím Ukrajincům zbraně a prostředky k životu. Řada „bezejmenných“ lidí přispěla posléze i na konto ukrajinské ambasády, z něhož se platily zbraně a munice. V počátcích migračních vln řada dobrovolníků pomáhala nezjištně na nádražích a v centrech, mnozí poskytli a doposud poskytují bydlení v důstojných podmínkách pro ty, kterým by hrozilo vyhubení. Nejsou to nacisté, ale obyčejní lidé, kterým jiná země ničí jejich obydlí a usiluje o jejich bezživotí.
Přesto, že to trvá již rok a bylo možné očekávat jistou „únavu“ z války, která se stává jakýsmi všedním koloritem, pomoc České republiky trvá. Jistě, i díky této naší pomoci naše životní úroveň lehce klesne a možná se nebudeme mít tak dobře, jako třeba v roce 2019. Možná cosi ztratíme z našeho pohodlí.
Jsem si však jist, že cosi získáme. Nebude to mít materiální hodnotu, nějaké výhody při smlouvání o lepších obchodních dohodách atd. Ten zisk je ve vědomí, že nejsme sobci, že máme soucit s těmi, kteří mají mnohem horší osud než my. Že jsme za určitých okolností schopni v sobě potlačit egosimus a najít něco, co se nazývá soucit a humanita.
Změřit se to sice nedá, ale vězme, že to má mnohem vyšší cenu, než levnější kubík plynu či megawatthodina elektrické energie.
Pokles naší životní úrovně způsobený pomocí Ukrajincům je velmi malý proti poklesu způsobenému Green Dealem, který je dlouhodobý a fatální.
Trend se zastavit nedá, za sto let bude spalování fosilních paliv nemyslitelné. Možná by se měly některé věci dělat trochu pomaleji a s citem. Bez fanatismu a s dopředu stanovenými cíly.
Vzepětí solidarity a humanity, které předvedl před rokem český národ, a které ani po roce nepolevilo, patří k nejsvětlejším momentům našich novodobých dějin. Je potřeba si to uvědomit a je potřeba to připomínat – díky, Tomáši, že to děláš.