Záhada babiččiny koupelny

Babiččin odchod byl přesně takový, jako ona sama – až brutálně praktický. „Tenhle byt ti odkážu, a až budeš studovat tu svoji medicínu, budeš mít kde bydlet,“ čas od času na mě spiklenecky mrkla, když se blížila moje maturita.

„Babi, neblázni, budeš tu s námi ještě dlouho. To není žádná ostuda, že zůstanu u našich,“ odpovídala jsem jí se vzrůstající nervozitou. Kdybych babičku neznala, brala bych to jako typické citové vydírání starších lidí, kteří si takhle chtějí vynutit na stará kolena trochu pozornosti, když už život není, co býval. Jenže naše babí ve svých osmdesáti nikoho z rodiny moc nepotřebovala: nechala si zařídit do bytu rychlý internet, přivézt televizi, na které běžel Netflix, a pak mě jen přiváděla do úzkých, když se se mnou chtěla na veřejnosti bavit o naprosto absurdních reality shows, které tam běžely.

„Ta Fernanda, která se nejdřív v Love is blind rozhodovala mezi tím černochem a tím opáleným blonďákem, tak si vzala toho blonďáka. No věřila bys tomu? Přitom muselo být všem předem jasné, že z těch dvou bude mnohem věrnější ten černoch. Paradoxně.“
„Babi, rasismus,“ vrtěla jsem hlavou a horečnatě třídila svoje kvízové kartičky z organické chemie na sloupeček s těmi, které jsem uměla, a na povážlivě vyšší hromádku těch, které se mi zdály, že vidím poprvé.
„No, takže si ho vzala, ale mně to nějak neštymovalo, víš. Pak jsem si ji našla na tom instagramu, a to bys neuhádla! S blonďákem se rozvedla a teď má krásný hnědý miminko – s tím černochem!“
Kroutila jsem nad tím hlavou, v hloubi duše hrdá na to, že mám babičku, která se dokáže nadchnout pro takové věci.
„Myslela jsem, že Love is blind jsi dokoukala už minule, když jsem tu byla,“ plácla jsem, duchem trochu mimo, soustředěná na aromatické uhlovodíky.
„To byla britská verze, ale tohle je brazilská,“ trumfovala babí a nalévala kalíšky griotky.
„Babi, proboha,“ zhrozila jsem se.
„Tak na ty tvoje studia,“ připíjela mi griotkou. Nejdřív se tam musím dostat, napadlo mě, ale chtěla jsem babičce udělat radost, tak jsem si dala taky.

Babička s námi oslavila moje přijetí na vysněnou lékařskou fakultu a v červenci fakt umřela. Rodina se propadla do šoku a hlubokého smutku – naše babi, která měla v osmdesáti lepší fyzičku než většina z nás, netrpěla žádnými chorobami, poctivě chodila na všechny preventivní prohlídky, co náš zdravotní systém nabízí, a jejíž jediná neřest byla ta občasná griotka (a tedy jen těžko pochopitelná záliba v nesmyslných reality shows) – umřela? Její úmrtí nečekal vůbec nikdo, možná ještě tak ona sama, vzpomněla jsem si na její poznámku o bytě. Verdiktem pitvy byla náhlá srdeční zástava. Babička umřela ve spánku. Rodina byla zdrcena, babička byla všeobecně oblíbená.

Pak přišlo na vypořádání její pozůstalosti. Babička měla dvě vnoučata – mě a Petra, mého bratrance. Petr a jeho rodiče vyjádřili mírnou nespokojenost nad tím, že byt zdědím já, ale zachovali dostatečné dekorum na to, aby je širší rodina nemusela mírnit s odkazem na fakt, že Petr je ve svých osmadvaceti letech nesnesitelný lenoch, který zatím v žádné práci nevydržel ani do konce zkušební doby. Babičce občas přišel „pomoct s internetem,“ za což se nestyděl vzít si peníze, a rodina vlastně ani netušila, z čeho je živ. (Prodával trávu.)

Když počáteční šok opadl a nastal čas řešit praktické věci, otec mi navrhl, že byt pronajmeme. To by bývalo bylo rozumné z více důvodů, než jsem tenkrát tušila, ale neustále se mi vracel pocit, že by to babička nechtěla. Nejabsurdnější z myšlenek, které mě v téhle souvislosti napadly, byla ta, že   kdyby babička nechtěla, abych v něm bydlela, tak by od nás přece neodcházela takhle brzy, ale za tohle jsem se samozřejmě okřikla, protože jsem racionální bytost. Přirozeně se tahle myšlenka pak stala ještě neodbytnější.

Když tyto řádky píšu s odstupem, vidím však samozřejmě to, co jsem tenkrát zaslepená svým egem neviděla – mít v osmnácti letech vlastní byt, to je tedy něco. Přestože mi naši odjakživa dopřávali velkorysou míru autonomie, možnost osamostatnit se a mít naprostý, až klášterní klid na studia pro mě bylo větším lákadlem, než bych byla schopná si odepřít. Domluvili jsme se a já jsem postupně v babiččině bytě provedla drobné úpravy. Ale nebylo toho moc potřeba, babička si nepotrpěla na žádné ohavné dekorativní předměty. Porcelánové sošky ani broušené sklo byste u ní nenašli. Byt byl jednoduchý, čistý, z domova jsem si v podstatě přivezla jen vlastní postel, nějaké lampy a hromadu učebnic. Bylo to spíš jako bych u babičky začala bydlet.

První noc v novém bytě byla divná, jak už to bývá. Poprvé na mě dolehla samota a zvuky, na které jsem nebyla zvyklá, bzučení lednice a tlumené praskání kotle v koupelně, mě nutily se na ně soustředit. Raději jsem si napustila vanu a v ložnici pustila televizi, aby nebylo takové ticho, a abych uctila babí, pustila jsem Love is blind. Do začátku semestru jsem měla ještě dlouho a byla jsem příliš vzrušená, než abych byla schopná soustředit se na cokoliv sofistikovanějšího.

Teplá voda ve vaně mě přijala jako starou přítelkyni a já jsem se několikrát zhluboka nadechla a zase vydechla. Moje přehnaně úzkostlivá povaha mi připomněla, že kdybych náhle ztratila vědomí a sklouzla hlavou pod vodu, následovala bych babičku do věčných lovišť. Aspoň bych to pak nemusela studovat, blesklo mi hlavou, a znovu mě zklamala moje neukázněná mysl. To jsem já – Erika Poštolková, vážení. Rok se nervuje u horečnaté přípravy na zkoušky na vysokou školu, a když se na ni konečně dostane, může započít druhé kolo zdrcujících úzkostí. Představila jsem si samu sebe jako uzlíček nervů v každé další fázi svého života – u všech zkoušek, co mě čekají, v prvním zaměstnání, u atestací, při každé budoucí nečekané situaci. Moji pozornost dosud zaměřenou na pochmurné vyhlídky upoutala bílá odpadní roura, která babiččinou – totiž mojí koupelnou vedla u stropu přímo nad vanou. Není to příjemný pocit, který doprovází myšlenky na to, co všechno tudy za den projde z vyšších pater do těch nižších. Zničehonic jsem si vzpomněla na článek, který referoval o tom, že v pražských odpadních vodách je ohromné množství stopového kokainu. To, co se u nás na ulicích prodává jako kokain, je spíš pervitin s příměsí kokainu, říkáme mu pikain, vzpomněla jsem si na rozhovor s odborníkem na drogy, který jsem četla zase při jiné příležitosti. A tak moje vanou zklidněná zenová mysl divoce skákala z jednoho neutěšeného tématu na další, v souvislosti s drogami si vždy vzpomenu na svého dobrého bratrance Petra – asi musí zuřit, že babička byt neprodala a nepodělila nás rovným dílem –, když v bytě nade mnou někdo spláchl a ozval se zvuk vody tekoucí v trubkách.

Po zklidňující koupeli, která nakonec zas tak zklidňující nebyla, jsem na sebe natřela tělový levandulový olej. Na lahvičce měl označení Helps you sleep!, kvůli kterému jsem ho koupila. Zabalila jsem se do ručníku a vrátila se do ložnice, kde v televizi běžela už druhá epizoda Love is blind.
„Stephen si bude muset uvědomit, že pokud má jít k oltáři, bude se muset vzdát některých svých návyků, které měl jako nezadaný,“ říkala zrovna sebevědomě na kameru Alex, blondýna s umělými řasami. Užasle jsem na to koukala. „Zamilovali jsme se do sebe, aniž bychom se viděli, takže naše láska má velmi pevné kořeny. Oba chceme najít spřízněnou duši, oba chceme učinit ten závazek a založit rodinu, ale s tím jdou ruku v ruce i oběti, které musíte přinést. Nejsem si jistá, jestli si to Stephen uvědomuje.“
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a vypnula jsem to. Pak mě napadlo, že babička možná umřela na tohle. Přehnala to s dávkováním a viděla příliš mnoho dílů Love is blind. To by porazilo i vola, natož naši šedesátikilovou babičku. Nejspíš z toho dostala aneurysma a patolog prostě odflákl svoji práci.
Patologii bych mohla dělat, napadlo mě, když jsem se oblékala do pyžama. Skvělé, připnula jsem si tuto potenciální kariéru na svoji mentální mapu možných budoucností. V úvahu přicházelo už asi jedenáct specializací, smažení hranolek a chov ovcí na Islandu. Postupně jsem je zavrhovala a přidávala nové. Neměla jsem nad tím absolutně žádnou kontrolu.
Zbytek noci mi hlavou vířily absurdní myšlenky jako obvykle – strach z budoucnosti, hněv na lidi, kteří mi před lety ublížili, stud z trapných nepříjemností, na které jsem si už tenkrát nejspíš pamatovala jen já, výčitky a sebeobviňování. Babička mi odkázala tenhle byt, abych studovala, ale já to nejspíš nedotáhnu do konce. Určitě mě vylijou nejpozději na konci prváku. Nebo ještě hůř, nějak to doklepu do třeťáku, a pak skončím na patologii. Levandulový olej tedy ani tentokrát nepomohl, ale alespoň jsem krásně voněla. Tu první noc jsem byla příliš vynervovaná, než abych zaznamenala cokoliv nadpřirozeného, a vlastně ani v dalších dnech se nestalo nic významného. Vlastně to všechno začalo, až když jsem si na byt začala vodit pánské návštěvy.

S blížícím se začátkem semestru se moje úzkost začala vylévat z břehů. Řešila jsem to nejlépe, jak jsem uměla: chodila jsem do barů s různými lidmi a někteří z nich mě pozdě večer doprovázeli domů. Jeden z nich byl i můj první kluk, Jan Schwarz, kterého jsem v šestnácti moc milovala, ale už jsme spolu nechodili, i když jsme se nikdy úplně nerozešli, jestli mi rozumíte. Na Honzovi mi bylo sympatické, že jsem mu nikdy nemusela nic vysvětlovat. Byl ke mně vždycky mimořádně zdvořilý a laskavý.

Když jsme se v jedenáct večer chystali jít spát, ten večer překvapivě brzy, Honza se akorát vrátil z koupelny. Natahovala jsem si spací tričko, když řekl: „Proč ti z té trubky v koupelně visí ten provaz?“
„Jakej provaz?“ zeptala jsem se nepřítomně a četla si zprávu na mobilu od jiného ctitele.
„No jakej provaz asi. To lano.“
„Co blbneš?“ otočila jsem se na něj s pobaveným úsměvem. Otočil se a rázným krokem se vrátil do koupelny. Následovala jsem ho tam. Našli jsme ji v celkem očekávatelném stavu – zamlženou, se stopami vody na podlaze, ale v podstatě takovou jako obvykle. Rozhodně tam nevisel žádný provaz.
Honza viditelně znejistěl. Běžel k okraji vany, nad kterou vedla ta trubka. Nejspíš tam hledal ten provaz, ale žádný tam nebyl.
„Teď tam byl!“ otočil se na mě.
Přemýšlela jsem, kolik jsme toho vypili, což bylo hodně, ale nijak se to nelišilo od našich průměrných večerů.
„To nic, Jene. Pojď si odpočinout,“ řekla jsem.
Tu noc jsem usnula bez problému, i když Honza asi ne.

Dobré rande byl jediný zaručený způsob, jak se večer vyhnout problémům s usínáním. Bohužel nikdo z mých ctitelů nebyl ochotný trávit se mnou každý večer, a i kdyby byl, nejspíš by to zase nebavilo mě, takže to léto jsem si vymyslela celkem důmyslný systém střídání společníků. Vždycky jsem chodila s několika muži najednou, které jsem předem ujistila o tom, že se nejedná o monogamní vztah, který by mohl kamkoliv vést. Některým to bylo jedno, u jiných jsem s napětím sledovala, jak jsou z toho zoufalí. Dávala jsem jim stejnou svobodu jako sobě, a ani mě nezajímalo, jestli nejsou zadaní. Někdy jsem spala já u nich, někdy oni u mě. Rozhodně mě však každý z nich dokázal přivést na jiné myšlenky než na sisyfovských šest let, které mě čekaly. Usnout po vydařené noci s inteligentním, vtipným společníkem nebyl problém. Několikrát mě sice napadlo, jak to budu dělat, až skončí léto a já se budu potřebovat učit, ale tyto obavy jsem odložila na později.

Situace s provazem se bohužel opakovala.
Bylo sedm ráno, posnídali jsme víno ze včerejška a Jirka si šel do koupelny vyčistit zuby. Neměl v plánu vracet se domů, v osm měl být na soudě Na Míčánkách. Chtěla jsem ho jít vyprovodit, když si s nyní svěžím dechem rovnal dokumenty v aktovce. „Ten provaz, cos pověsila do koupelny, trochu vypadá, jako by ses chtěla oběsit,“ řekl mi žertem. Nekoukal na mě, takže neviděl, že jsem zbledla jako stěna. „Řekla bys mi, kdyby se něco dělo, viď?“ Dal mi pusu na tvář, zavázal si tkaničky a naposledy se na mě usmál. „Hlavu vzhůru, nebude to tak zlé,“ otevřel dveře a vyšel na chodbu. „Napiš mi, jo?“
„Jo,“ zavřela jsem za ním dveře a šla do koupelny.
Samozřejmě, že tam nebyl.

Sedla jsem si na postel. Jediné možné vysvětlení bylo, že mě prostě trolí. Navzájem se našli na facebooku, jeden druhému napsal, jsou zhrzení, že ani jeden z nich není můj jediný, tak mě chtějí vystrašit. To jsou idioti! Copak nevědí, že už teď mám nervy na pochodu? Každý den se blížil začátek semestru, každý den se blížila chvíle, kdy všichni poznají, že jsem podvodnice, že mezi studenty fakulty nemám co dělat. Nějakou náhodou, naprostým omylem Neprozřetelnosti jsem se dostala mezi pět procent nejlepších uchazečů, teď jsem odsouzena ke studiu na škole, na kterou absolutně nemám schopnosti, intelekt ani trpělivost, moje rodina špatně skrývá nadšení, už mě vidí jako doktorku, hrdě to oznámili všem rodinným přátelům, babička mě sleduje z nebe… dala mi tenhle byt…

Slzy na krajíčku. Zajímalo by mě, co by ti zmetci řekli na to, kdybych se fakt oběsila. Policie by možná měla trochu problém dát dohromady seznam všech mých milenců, ale jaká dobrá společnost by se jim sešla na služebně! Honza a Jirka by nikdy nebyli potrestáni za to, že nebohou dívku zmanipulovali k sebevraždě, ledaže by to na sebe navzájem práskli… tohle určitě napadlo Jiřího, to je celá ta jeho cynická, žárlivá povaha, ale překvapuje mě, že do toho namočil Honzu. Hodného, milého Honzu, který ke mně byl vždycky tak laskavý.

Rozhodla jsem se, že dnešní rande s Honzou zruším a rozmyslím se, jestli se s ním nebo s Jirkou ještě uvidím. Netrpím nouzí o nápadníky, jen tedy dnes večer si budu muset najít náhradní program. Zaregistrovala jsem své oblíbené černé šaty, které akorát čekaly na to, až je někdo vyžehlí. Žena v malých černých je připravená na cokoliv.

Odpoledne jsem strávila bloumáním po ulicích Prahy, čtením nějaké dlouhé literární kritiky, která mi dávala pocit intelektuální nadřazenosti, a pak jsem se prošla z Letné do centra. V Lucerně jsem si dala kafe a whiskey. Skupina čtyř kluků hrála kulečník, moc jim to nešlo. Předstírala jsem, že si čtu ten literární časopis, ale ve skutečnosti jsem se snažila upoutat pozornost druhého nejhezčího z nich. Nejpohlednější ve skupině je vždycky trochu moc sebevědomý, což je otravné. Na druhou stranu, ti nejistí zase mají tendenci moc mluvit. Randění je alchymie.
Základ úspěchu je načasovat setkání v chodbě k toaletám nebo u baru, což je vůbec nejlepší, protože ta minuta, kdy člověk čeká na drink, povzbuzuje ke konverzaci. Když se pnutí stává nesnesitelným, muž (obvykle je to muž) řekne něco, čím se prozradí. Když řekne něco jako „co že vy tady tak sama?“, což implikuje, že to nejpřitažlivější na vás je fakt, že jste tu sama, nebo něco neoriginálního či dokonce oplzlého, čím reaguje na váš vzhled nebo na to, jak vám sluší aktuální oděv, je čas jít do jiného baru a zkusit to tam.

Navzdory mým snahám o navázání očního kontaktu s druhým nejpohlednějším hráčem kulečníku se ke mně na baru připojil ten první. Lucerna má docela unikátní kruhový bar, na kterém můžete sedět a čekat, až vám barman připraví Manhattan, a zdvořile se usmát na člověka, který sedí naproti. V příznivé konstelaci se vaše pohledy stávají sečnou kruhového baru, který už touhle úchvatnou geometrií musel propojit mnoho lidí. Mladý muž naproti mně seskočil z barové židličky a namířil si to ke mně.
Byl to vysoký tmavovlasý mladík, souchotinářský typ. V nějakém ruském románu by to byl chudý student-revolucionář, který by na konci zemřel hlady, ale já jsem zaznamenala dost luxusní kulaté brýle, které nosil na dálku. Takže student-revolucionář s bohatými rodiči?
Sedl si na židličku vedle a zeptal se: „Kdo z nás dvou by podle tebe vyhrál, kdybychom se sešli v AZ Kvízu?“
Rozzářila jsem se. „Asi já,“ řekla jsem. „Studuješ něco?“
„Filosofii.“
Skepticky jsem si ho prohlédla ještě jednou. Kdyby takhle řekl architekturu, design, i ten marketing…
„Fakt?“ zeptala jsem se.
„Proč mi nevěříš?“ rozesmál se.
Chtělo se říct, protože na to prostě vypadáš příliš dobře, ale to by v kontextu večera znělo ne jako pravdivě vyřčená věta, ale jako slaboduchá balící hláška, která by mohla všechno zkazit.
„Dáme si něco a ty mi povíš něco o svých oblíbených filosofech?“ zeptala jsem se.

Jmenoval se Kryštof. Zalíbil se mi velmi, proto jsem se snažila držet se zkrátka. Ale když potkáte svou spřízněnou duši, začne být brzy nejasné, zda se opíjíte alkoholem, nebo vzájemným porozuměním. Stávali jsme se těmi, kterými jsme se navzájem viděli – jiskřivě vtipnými, inteligentními mladými lidmi plnými nekonečného potenciálu. Nejpřitažlivější na lidech je nakonec to, jak se díky nim cítíme – svěží, naživu. S Kryštofem to šlo.

Z Lucerny nás vyhodili se zavíračkou, takže jsme jeli na můj byt. I když mě v noční tramvaji dvakrát napadlo, že se s ním přece nemůžu vyspat, co když to má větší potenciál? Přece nechceme, aby si myslel, že si do babiččina bytu zvu kohokoliv? Ale ty tam opravdu zveš kohokoliv, slyšela jsem v hlavě svůj káravý hlas, podle kterého dělám všechno špatně.
„Na co teď myslíš?“ zeptal se. Trochu jsem se zasmušila, zaznamenal to.
„Trošku jsi kvůli mně dnes zanedbal své přátele,“ řekla jsem, abych demonstrovala (a trochu zveličila), jak beru ohledy na druhé.
„Je to tak, budu jim to muset vynahradit,“ souhlasil. Jeho obličej byl až směšně nádherný, na jeho lícních kostech by se dalo krájet ovoce. Musela jsem si dávat pozor, abych na něj zamilovaně nezírala. Vystoupili jsme na Husinecké. Ta zastávka se dnes takhle už nejmenuje, později ji přejmenovali podle fotbalového stadionu, u kterého stojí. Pokrok nezastavíš.

Před domem jsem chvilku hledala v kabelce klíče.
„Mám zmáčknout všechny zvonky?“ zeptal se. „Dělalas to někdy, když jsi byla malá?“
„Jo, u nás na sídlišti. Ale teď to fakt nedělej, nebo aspoň vynechej tu ježibabu, co s ní sousedím. Vždycky na mě háže významný pohled, když jdu ven,“ ukázala jsem na zvonek se jménem paní Bertoldové.
„Slib mi, že jednou zazvoníme na zvonek paní Bertoldové a pozveme ji na kávu,“ říkal Kryštof při výstupu do druhého patra. „Nejspíš je to jen osamělá stará dáma. Uvidíš, jak rozkvete.“
„Expert na krizovou komunikaci s babičkami,“ rozesmála jsem se hlasitěji, než bylo potřeba. Kdo z vás byl někdy zahleděný do souchotinářského revolucionáře, jistě mne chápete.
V druhém patře na nás čekala paní Bertoldová.
„Slečno Poštolková,“ cedila nenávistně mezi zuby.
„Dobrý večer, paní Bertoldová,“ odpověděla jsem. Kryštof byl taky zaražený.
„Jsou dvě ráno, slečno Poštolková, a já už toho mám tak akorát dost. Svým chováním obtěžujete celý dům. Vodíte si sem chlapy jako normální kurva! A o těch zvucích, co jsou slyšet každou noc, raději ani slovo. Odtáhněte si postel od zdi a kupte si nové rošty. Ježíši Kriste! Taky jsem byla mladá, ale tohle je k nesnesení. Tohle je slušnej činžák! Jestli dnes večer nebude klid, tak na vás už opravdu zavolám policii! Kdyby to tak viděla vaše babička. To byla slušná dáma, budiž jí země lehká!“ zabouchla dveře svého bytu. Ta rána už určitě nikoho neprobudila, paní Bertoldová křičela tak nahlas, že celý dům musel být na nohou.
„Tyjo, s tou ježibabou jsi fakt nekecala,“ zamumlal sotva slyšitelně Kryštof, když jsem konečně roztřesenýma rukama vybrala správný klíč, odemkla a pustila nás dovnitř.
Podívala jsem se na něj, zhrozená, ztrapněná.
„Aspoň vidíš, že nejsem žádný expert na krizovou komunikaci s babičkami,“ pokusil se to Kryštof odlehčit, ale mně bylo trochu na zvracení. Mluvili jsme strašně potichu, dokonce jsem ani nerozsvítila.
„Dáš si kafe?“ zeptala jsem se ho. „Mám rozpustný.“

„Takže – jak to paní Bertoldová myslela s těmi chlapy? Poskytuješ masérské služby?“ zeptal se Kryštof, když jsme seděli na posteli a pili kafe. Lednička bzučela, kotel v koupelně vrněl. Šeptali jsme. I tu vodu na kafe jsem ohřála v rendlíku na plotně, postaru, protože varná konvice dělá rámus.
„Ty vole,“ vydechla jsem. Dynamika naší komunikace se nemohla od začátku večera více proměnit. Všechno na mě dolehlo se zdrcující tíhou. Samozřejmě, že když potkám někoho, jako je on, všechno se posere. To dělám já, to já poseru všechno, na co sáhnu.
„Nemyslím to vůbec zle, já jsem velmi pro emancipaci. Jenom mé nezpracované mužské ego samozřejmě zasáhne, jestli jsem jeden z mnoha.“
„Nejsi!“ reagovala jsem okamžitě, nepromyšleně. Což bylo směšné, protože jsem ho znala všehovšudy asi šest hodin. Ve většině myslitelných ohledů skutečně byl jedním z mnoha. Ale rozhodně byl první, kdo se seznámil s paní Bertoldovou.
„Rozhodně jsi první, kdo se seznámil s paní Bertoldovou,“ řekla jsem.
Nic neřekl, koukal na mě. Atmosféra houstla.
„Používám sex jako únik od reality, protože jsem se dostala na školu, na kterou jsem strašně chtěla, ale teď si myslím, že na ni nemám. Jsem vyděšená, čím víc se to blíží, tím to je horší, nedokážu o tom s nikým mluvit, mám šílené úzkosti, přes den se mi zvedá žaludek. Chlastám, abych na to nemyslela, a vodím si sem chlapy, protože se mi pak líp usíná.“
Nic neřekl, protože co by se na to taky dalo říct? Ale položil hrnek na noční stolek a rozepjal paže, aby mi nabídl objetí. No jasně, co jiného by teď mělo následovat? Sama jsem mu přece řekla, jak to funguje, teď mě začne líbat, pak svlékat, určitě si bez řečí nasadí kondom, pak už ho nikdy neuvidím. Překonala jsem mírné znechucení a objala ho.
Ale nijak nepokračoval. Jeho objetí bylo kostnaté, trochu jako když sedíte v průvanu. Oproti vikingskému válečníkovi Jirkovi, který byl prakticky hora svalů, a v jehož objetí jsem naposledy ležela dnes ráno, jsem měla pocit, že kdybych ho trochu víc stiskla, mohl by se zlomit. Ale nádherně voněl směsí potu, deodorantu – a tabáku? Je to možné. Když už to trvalo dlouho, odtáhla jsem se. Ruce měl celou dobu na mých zádech a vypadalo to, že nic dalšího nezkusí.
„Nemám ti přinést sklenici vody?“ zeptal se, což mě úplně vykolejilo.
„Jasně, díky,“ řekla jsem.

Slyšela jsem, jak z odkapávací plochy bere čistou sklenici. Šel do koupelny, rozsvítil, natočil vodu, teď půjde zpátky…
Pronikavý výkřik hrůzy rozerval ticho hluboké noci, do něj se ozval ještě zvuk sklenice tříštící se o kachličky na milion kusů. Vyletěla jsem z ložnice a běžela do koupelny, bylo to jen pár kroků. V koupelně stál Kryštof na pokraji infarktového stavu a zíral na mě očima plnýma děsu.
„Byl, byl-“ koktal Kryštof – „stál za mnou chlap! Viděl jsem ho v zrcadle!“
Mrkla jsem do zrcadla, ale samozřejmě v něm nic nebylo.
„Věřím ti,“ řekla jsem pevně, ale to už se ozývalo bouchání na dveře.
„Slečno Poštolková!“ bušila hystericky paní Bertoldová do dveří. Otevřela jsem je. Paní Bertoldová hned začala s nacvičenou tirádou. Rychlost, se kterou zareagovala na hluk z našeho bytu, naznačovala, že vůbec nešla spát. Nejspíš se na to připravovala, rozžhavená do běla, protože výstup na schodech jí nestačil. Plná uspokojení a spravedlivého hněvu teď bojovnice za práva nájemníků bytového domu na Krásově ulici křičela střídavě na mě a na Kryštofa, oba jsme tomu čelili bez zájmu, s bezkrevnými rty, a vyměňovali jsme si pohledy plné znepokojení nad něčím, co s paní Bertoldovou vůbec nesouviselo. Přála jsem si, aby už konečně skončila, abychom se dostali k tomu podstatnému, ale její hysterický výstup pořád neustával.
Ve třetím patře se rozsvítilo světlo a někdo se šoural po schodech dolů. Paní Bertoldová byla zrovna v tom nejlepším, dostávala se do fáze, kdy rozebírala vliv sociálních sítí na morálku, spolehlivost a pracovitost mladé generace, – mnohokrát při tom velmi hlasitém projevu zmínila slovo hovno -, takže si nevšimla, že se k nám o holi dobelhala paní Zielińska.
„Co se to tu děje?“ zeptala se stará podsaditá Polka v růžovém županu.
„Vidíte to, Marie, opět slečna Poštolková s dalším nápadníkem,“ začala paní Bertoldová zase od začátku. To už se otevřely i dveře z přízemí a bylo slyšet pana Hrabovského, sympatického tátu dvou malých batolat, jak volá: „Emílie, co se děje, víte, kolik je hodin? Stalo se něco?“
Využila jsem chvíle nepřehledného chaosu a otočila jsem se na paní Zielińskou.
„Paní Zielińská, nevíte o tom, že by se v tomhle bytě,“ rozhodila jsem rukama, „stalo někdy v minulosti něco divného?“
„Nejdivnější na něm je, že v něm bydlí taková drzá malá šlápota, jako jste vy!“ začala zase paní Bertoldová.
Paní Zielińská stiskla rty a pak se otočila k paní Bertoldové. „To je v pořádku, Emilie, já už jim domluvím,“ řekla a vbelhala se o holi do naší předsíně. Aniž by proběhlo jakékoliv rozloučení s paní Bertoldovou, zavřela za sebou dveře. Kryštof pořád bezradně stál v koupelně, nemohl se pohnout, všude střepy.
Paní Zielińská duchapřítomně zhodnotila situaci. „No co koukáš, dones smeták,“ řekla mi. Bez řečí jsem šla pro koš a smeták s lopatkou. Vzpamatoval se i Kryštof, který začal sbírat největší střepy. Pak jsme se vrátili do kuchyně, tam seděla u stolu paní Zielińská.
„Dáme si čaj,“ řekla nám.
Já a Kryštof jsme došli ke kuchyňské lince a začali vařit čaj, což je práce pro jednoho člověka, takže jsme si při tom překáželi. Když na kuchyňském stolku stála konvice a tři šálky babiččina vkusného porcelánového servisu, chtěla jsem si sednout, když mě paní Zielińská zarazila: „Cukr nemáš?“
Přinesla jsem cukr a už to snad bylo všechno.
„Paní Zielińská, dějí se tu divné věci,“ začala jsem opatrně.
Polka si oběma rukama zvedla šálek k ústům. Vyhrnuly se jí rukávy a na levém předloktí tak odhalily tetování – rozostřené, přesto dobře čitelné šesticiferné číslo. Bylo to poprvé, co jsem něco takového viděla naživo. Srdce se mi rozbušilo.
„Jaké věci se tu dějí, děvče?“
„Různí lidé vidí věci… které tam pak nejsou.“
Pohlédla jsem na Kryštofa. Už strašně dlouho nepromluvil, ale bylo vidět, že čaj mu dělá dobře.
„Kteří lidé? Jaké věci?“ pobídla mě netrpělivě paní Zielińská.
„Kamarádi, které jsem tu měla. Vidí provaz zavěšený na rouře v koupelně. Muže v zrcadle.“
„A tys to viděla?“ pokračovala stařenka.
„Já sama teda ne,“ řekla jsem. „Ale Kryštof-“
„Já jsem ho viděl,“ řekl Kryštof, a bylo jasné, že nežertuje. „Hubený chlap s prázdným pohledem. Stál za mnou, když jsem se díval do zrcadla.“
„Jak vypadal?“ zeptala se paní Zielińská.
„No – takovej – plešatějící, trochu skrček. Vlastně mohl být docela mladý.“
„Chudák Jarek,“ rozhlédla se paní Zielińská po bytě. „Takže ani po smrti nenašel klid.“
Chvilku jsme jen v tichosti pili čaj.
„Tak je to jasný,“ zněl verdikt paní Zielińské. „Vadí mu, jak to tu vedeš. Když žil, byl to takovej podivín, holky se mu vyhýbaly. Do nějaký nešťastnice se zamiloval, do Helči Stupkový, ta když ho odmítla, pohrozil jí, že se zabije. Akorát se mu vysmála, tak to fakt udělal. Oběsil se přímo tady v koupelně, na tý odpadní rouře. To bylo v roce 1975. Tvoji babičku, odpočinutí věčné dej jí Pane, nechal bejt, žila tu sama. Ale dívat se na to, jak se tu střídají ti tví hoši? To ne. Chce tě mít jen pro sebe.“
Nikdo nic neříkal.
„To je úplně absurdní,“ řekla jsem nakonec.
„Absurdní, absurdní,“ rozdurdila se paní Zielińská, „na tomhle světě jsou absurdní úplně jiný věci, holčičko. Co ty o tom víš. Absurdní.“ Uchechtla se. „Bertoldová je stará fúrie, ale ve všem se nemýlí.“
„No ale,“ ozval se Kryštof – úplně jsem na něj zapomněla – „co teď?“
Podívala jsem se na něj. Poprvé od chvíle, co jsme přišli do bytu, jsem na jeho obličeji viděla něco jako úsměv. Byla to jen taková nuance, ale viděla jsem, že se vrací k sobě.
„No, co teď, co teď,“ odpověděla Polka, „teď za něj dáme sloužit mši u Jezuitů. Mě neodmítnou, musíme to udělat co nejrychleji, nejlépe tento týden. A tomuhle bytu je třeba požehnat. Tady máš, chlapče,“ vyštrachala si z županu svazek klíčů, „je to ten modrej. V ložnici v peřiňáku úplně dole mám křestní svíčku. Dones ji, a taky zápalky. Zápalky máš?“ otočila se ke mně. „Dobře, tak jen tu svíčku.“
Kryštof zmizel a já jsem paní Zielińské dolila čaj.
„Víš, děvče, někdy něco moc chceme, a není nám to dáno. A pak nevidíme jiný věci, který jsou důležitý. A ubližujem sobě a ostatním.“
Interpretace této kusé stařecké moudrosti na mě křičela v tichém, pohaslém bytě. Křičela na mě tolik, že jsem začala plakat, a plakala jsem taky, když se vrátil Kryštof s křestní svíčkou. Plakala jsem, když tu svíčku zapálili, když Kryštof pomohl paní Zielińské vstát, a když jsme oba doprovázeli paní Zielińskou po bytě, kde pronášela modlitby a žehnala mu. Většinou to bylo v polštině, takže pro mě nesrozumitelné. Nakonec vešla do koupelny, svíčka vrhala ve tmě dlouhé stíny, Kryštof zůstal pro jistotu v předsíni. Oba jsme se zmohli jen na tiché opakování Amen, když ho řekla paní Zielińská, ale ta po nás nic nechtěla, nenutila nás, abychom se modlili, ostatně já jsem pořád jen plakala a chodila za ní jak pejsek, rozteklé oční linky jsem si rukávem šatů rozmazávala po obličeji, a za mnou ještě Kryštof, který se nyní úplně vzpamatoval ze svého zmatení a vypadalo to, že situaci bez výhrady přijal.
„Panie, ukoj duszę Twego sługi, przebacz mu jego grzechy i spraw, aby Jarek zaznał pokoju w Twoim królestwie,“ dokončila paní Zielińska své modlitby, vyšla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Nakonec udělala křížek i nám dvěma. Sfoukla svíčku a pohladila mě po tváři.
„A ty už taky neplač,“ řekla mi. Objala jsem ji.

Kryštof paní Zielińskou doprovodil nahoru do třetího patra a pak se vrátil za mnou. Akorát jsem si z obličeje smyla to nejhorší, nazula jsem si boty a společně s ním jsme vyšli ven. Bylo akorát před rozedněním, což je čas, kdy je Praha nejnádhernější. V létě je vlastně snesitelná jenom touhle dobou ráno. Ruku v ruce jsme prošli kolem stadionu a pak okolo hlavního nádraží Opletalovou ulicí na Václavák.
„Našim řeknu, že na medicínu nenastoupím,“ řekla jsem mu.
„Dobře,“ řekl.

Až do mše svaté sloužené U Jezulátka za muže, kterého nikdo neznal, jsem spala u rodičů.  Moje rozhodnutí zanechat studií medicíny ještě předtím, než vůbec započala, vůbec nechápali, ale upřímně jsem se jim to ani moc nesnažila vysvětlit. Když jsem pak přišla s tím, že se dám pokřtít, mysleli si, že jsem se úplně zbláznila. Přišli do kostela, ale stáli vzadu. Seděla jsem v lavici s Kryštofem a paní Zielińskou, jako ostatně každou neděli. „To je výsledek té tvojí ultraliberální výchovy,“ šeptala matka otci u kropenky.
Krátce nato jsem s Kryštofem začala bydlet v babiččině bytě. Ukázalo se, že v Praze existuje spousta zaměstnání, která se dají dělat, aniž by člověk musel mít diplom z vysoké školy. Jirka mi sehnal místo sekretářky v advokátní kanceláři, kde jsem pracovala, než jsem začala studovat řečtinu a latinu na stejné fakultě, kde Kryštof zahajoval své postgraduální studium. Naší sousedce paní Zielińské jsme věnovali příkladnou péči, nosili jsme jí poštu a nákupy do třetího patra, dokud neumřela, odpočinutí věčné dej jí, Pane.

V koupelně našeho bytu se už nikdy nic divného nestalo.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články