Bankovní povídka

O tom, že v našem životě vás chce oškubat kde kdo, i ten, od koho byste to nečekali. A o tom, jak s tím s úsměvem zatočit.

Zdeněk právě hodně pospíchal. Schůzku měl dojednanou ve své oblíbené kavárničce, ale vlak měl zpoždění. Skoro klusal a věděl, že tam přijde jen tak tak. Zdeněk nepatřil k těm, kdo by byl nedochvilný. To už se muselo opravdu něco stát, aby to nestihl. Ale pak se samozřejmě telefonicky omluvil.

Mobilní telefon mu právě začal v kapse vibrovat. Nacvičeným pohybem ho jednou rukou z náprsní kapsy vytáhl a hodil pohled na displej. Žádné jméno, pouze nějaké číslo. Tedy neznámé. Ach jo, povzdechl si, protože tušil co ho čeká.

„Dobrý den. V rámci tohoto monitorovaného hovoru bych vám chtěl představit naší společnost…“. Zdeněk teď opravdu neměl čas ani chuť na nějaké vybavování. Podobných telefonátů měl tak tři do týdne. A občas se dobře bavil. Nejlepší bylo, když ho zastihli za volantem. Na dálnici byla většinou nuda, tak si rád popovídal.

„Ale to je úžasná investiční nabídka,“ odpověděl svému protějšku, „ale když je to tak perfektní, proč neinvestujete tedy sám?“ To byla jedna z jeho oblíbených formulací. Člověk na druhém konci obvykle na něco takového nebyl připraven a v drtivé většině se zmohl pouze na opakování již vyřčeného. Zdeněk si ho obvykle opět vyslechl a opět v klidu zopakoval: „ale když je to tak perfektní, proč neinvestujete tedy sám?“ Protějšek na druhém konci linky už v tomto momentě začínal být nejistý a zkoušel to formulovat jinými slovy, ale v podstatě to samé. Zdeněk se za volantem výborně bavil a cesta ubíhala. A když už ho to bavit přestalo, tak většinou hovor nasměroval ke svému konci: „Tak já to tedy zkusím. Pro začátek bych investoval deset korun. Co mám tedy dále dělat?“

To většinou tomu investičnímu vnucovači, jak si je Zdeněk soukromě pojmenoval, vyrazilo dech. „No u nás se investuje od milionu korun výše.“

„Tak to jste si mě asi s někým spletl,“ odpověděl Zdeněk. „Já jsem obyčejný řidič.“ To pak během následujících několika sekund došlo k ukončení hovoru. Bohužel tyto investiční společnosti byly neodbytné a nějaké záznamy si nevedly. Tak se většinou stejná společnost ozvala za několik týdnů znova a někdy dokonce i stejný člověk, jakoby se nic nedělo.

Jinou strategii Zdeněk vyznával, když ho zastihli u počítače a měl zrovna něco na práci. Tito „vnucovači“ měli většinou naučený text, poměrně dlouhý a prostě ho na člověka vypálili. Jeli bez přerušení a do řeči se jim vstoupit nedalo. V tom momentě Zdeněk přepnul telefon na hlasitý odposlech, položil ho na stůl a dál se věnoval své práci.

„Haló, slyšíme se?“ se pak ozvalo, často až po několika minutách. To Zdeněk pochopil, že ten vnucovač skončil svůj monolog a očekává nějakou reakci.

„Ano,“ odpověděl Zdeněk, „víte já mám problémy se sluchem a nějak jsem vám nerozuměl. Můžete mi to prosím zopakovat?“ A ve většině případů pak skutečně k tomu zopakování došlo. To už se Zdeněk musel smát, jako už mnohokrát před tím. Když došlo opět po pár minutách na konec té zopakované nabídky, tak Zdeněk řekl.

„To je zajímavé. Počkejte já zavolám ženu. Řeknete jí to, ano? Abychom se mohli poradit.“ Na další opakování už většinou nedošlo.

Dnes ale Zdeněk pospíchal a tak opravdu neměl náladu ani čas na jakékoliv telefonické hrátky. Pro tento případ znal také elegantní, slušnou, ale především účinnou obranu.

„Říkal jste v rámci monitorovaného hovoru,“ přerušil volajícího, „chápu to tak, že hovor nahráváte?“

„Ano,“ musela být logická odpověď, protože jinak by dotyčný lhal a nahrávku by nikdy v budoucnu nemohl použít. A taky taková odpověď padla. Na to byl Zdeněk připraven, to už znal a trik použil už mnohokrát.

„Víte, já si nepřeji být nahráván. Můžete to nahrávání prosím vypnout, a pak se můžeme bavit?“ A věděl naprosto přesně že toto znamená konec.

„To bohužel vypnout nemohu. Tak Vám děkuji a nashledanou.“

Stejným způsobem se rychle zbavil vnucovače dnes a schůzku stihl.

Se svým obchodním partnerem v kavárně probírali to co potřebovali, když mu zase zazvonil telefon. Opět neznámé číslo. Teď asi budu muset být nepříjemný a rychlý, řekl si Zdeněk. „Promiň,“ mrknul na partnera a přijal hovor.

„Dobrý den. Já jsem Šimáčková z Kapitálové banky a ráda bych si s Vámi dohodla schůzku.“ Tohle přímo nesnášel. Dohodnout schůzku znamenalo si dopředu udělat časový plán, přizpůsobit si ten den, zarezervovat si čas a stejně ty schůzky nikdy k ničemu samozřejmě nevedly. Ty protistrany se vždycky snažily více nebo méně agresivně vnutit svůj produkt. Zdeněk už dvě takové schůzky absolvoval, samozřejmě nepodlehl, bylo to spíše ze zvědavosti, ale rozhodl se že už nikdy více. Normálně by tu Šimáčkovou rychle odpálkoval. Ale problém byl v tom, že ona byla z jeho hlavní banky, kde měl uloženo několik milionů. Tedy žádná pofidérní společnost.

„A proč se se mnou chcete sejít?“ dal tedy dotaz.

„Vy u nás máte zajímavé investiční portfolio. Potřebovala bych abyste podepsal aktualizovanou komisionářskou smlouvu a ráda bych si o těch investicích s Vámi popovídala.“

„Ale já jsem s tím celkem spokojen. Vážená dámo, určitě jste se na mé portfolio dívala a vidíte, že to jako celek posledních 5 let vydělává tak 7-8% ročně. Já nemám potřebu na tom něco měnit.“

„Ne, to po Vás nechci. Jenom si o tom s Vámi chci popovídat a podívat se na to blíže.“

Zdeněk byl vzteklý. Prostě klasika. Vnucovací strategie. Bohužel ale tentokrát od seriozní firmy, jedné z největších bank v zemi, kde byl již dlouhá léta váženým klientem. Povzdechl si. Tohle prostě odmítnout dost dobře nemohl. Schůzku si domluvil na příští týden.

Paní Šimáčková byla dáma kolem padesátky. Jak se na bankéřku sluší, vkusně a slušivě oblečená a velmi zdvořilá. Samý úsměv. Soukromá kancelář, nabídka kávy. Poděkování za čas.

„Pane Veselý,“ začala když si odbyli počáteční zdvořilostní formality, „koukala jsem se na to vaše portfolio podílových fondů. Je opravdu výnosné, ale všechno jsou to akciové fondy. Je to tedy i trochu rizikové. Já vám právě chci navrhnout, že bychom to portfolio trochu rozředili i na tituly peněžního trhu, které nejsou tak háklivé na výkyvy trhu. My tu máme zrovna akci, že pokud budete investovat rok, tak vám vrátíme vstupní poplatky z těch investic. Samozřejmě tedy z těch nových investic, na staré se to nevztahuje….“ hustila to do něj horem dolem.

Zdeněk útrpně poslouchal. Nechtěl být nezdvořilý. Ale byla to prostě zase jen a jen vnucovací taktika. Nebýt to jeho banka, tak by na tu schůzku nikdy nepřistoupil. Nakonec souhlasil. Říkal si, ať jim tedy udělám radost a mám už pokoj. Dojednal nejnižší možnou pravidelnou investici 1000,- korun měsíčně do bankou nově zakládaného fondu peněžního trhu.

Uběhl skoro na den rok. „Dobrý den pane Veselý, já jsem Lhotská z Kapitálové banky. Mohli bychom si dohodnout schůzku?“

Zdeněk v duchu zakvílel. „Ale je to asi rok, jsem jednal s Vaší kolegyní.“

„Já vím,“ odpověděl tentokrát o dost mladší hlas. Ale kolegyně byla přeřazena na jinou pobočku a teď Vás mám na starosti já. Mohli bychom si tedy dohodnout termín?“

Zdeněk rezignovaně souhlasil.

O týden později ho vítala velmi příjemná mladá slečna. Opět velmi zdvořilá.

„Posaďte se prosím. Kafíčko?“ Zdeněk si dal. Aspoň něco dostane za svůj ztracený čas.

Mladá dáma tentokrát moc formalit nepěstovala a přešla rovnou k věci.

„Dívala jsem se na to Vaše portfolio. Velmi zajímavé, ty akciové fondy. To se Vám povedlo. Ale jak jste před rokem založil ten fond peněžního trhu, ten je pro vás příliš konzervativní a do Vašeho portfolia nezapadá. Chci Vám doporučit ho zrušit a prostředky převést do jednoho z těch vašich starších akciových fondů, “ líčila mu zaníceně a s naprosto vážnou tváří.

Nechápala když Zdeněk právě srkající kávu tuto smích vyprskl. To už prostě nešlo zarazit. Už i takováto banka … .

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články