Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla

Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.

Když mi své „pravdy“ vykládal někdo pro mě významný, jako rodič, učitel, nebo i kamarádka, které jsem se chtěla zalíbit, abych byla její jedinou a nejlepší spřízněnou duší, dokázala jsem naprosto bezvýhradně přijímat a uvěřit téměř čemukoliv, co má „celebrita“ pronesla. Jistě. Byla jsem dítě a to se vlastně toleruje. Kdykoliv ve mně proběhl záblesk vlastního rozumu začala jsem se vyptávat. Byly to většinou otázky neobvyklé, filozofické a niterné. Většinou si s nimi nikdo nevěděl rady a tak jsem slýchávala obligátní prosím tě přestaň myslet na blbosti a radši se běž učit, nebo běž umýt to nádobí a tak podobně. A tak jsem se ptát přestala. Tím se však stalo, že jsem se přestala vyvíjet uvnitř. Plnila jsem dennodenně úkoly, které se po mně chtěly, jako robot, či telátko v řadě, čekající na porážku.

Tou mojí pomyslnou porážkou se pro mě staly v pozdějším věku vztahy s muži. Poměrně záhy jsem zjistila, jak moc jsem ztracená. Můj první osudový partner mi předvedl nepřebernou škálu nevhodného chování. Nadměrným užíváním alkoholu počínaje, přes užívání lehkých drog až po časté nevěry. A já to všechno odpouštěla a co víc, začala jsem věřit jeho výrokům a pravdám, kterými vysvětloval svoje konání. Trvalo mi docela dlouho, téměř 20 let, než jsem pochopila co jsou moje vlastní pravdy, a jak se k nim dobrat. Jak pochopit, že to, co žili lidé kolem mě nemusí být to pravé ořechové pro mě. Bolelo to hodně. Ale každý porod bolí. Po dlouhých letech plácání se v pravdách a přesvědčeních ostatních, které mě uvrhávaly stále do větších pochybností, jak už to tak v životě bývá, došla jsem do bodu prozření.

NEJLEPŠÍ ŘEŠENÍ TOTIŽ BÝVAJÍ TA NEJJEDNODUŠŠÍ.

Začala jsem chápat, že pravdu si neseme hluboko v sobě. Tu svou, osobní, niternou, která se zrodila z našich životních zkušeností a prožitků. Pravda, která k nám promlouvá skrze tělo a naše pocity. Někdo tomu říká intuice, jiný instinkt, další zase vnitřní moudrost, či zdroj. Pro mě to není důležité. Všechno jsou jen slova a pojmenování, kterými se mi lidé snažíme vysvětlit zřejmě kolikrát nevysvětlitelné věci.

Původně jsem chtěla psát o nových štětcích a svém spontánním malířském kurzu. Ve chvíli, kdy jsem usedla ke klávesnici, začaly skrze mé prsty proudit tyto řádky. Dříve bych dlouze přemýšlela nad publikací. Dnes už to nedělám. Nechávám se vést životem a poslouchám, co mi našeptává.

My lidé často hodnotíme a kritizujeme okolí, sami sebe a vlastně pořád dokola se nám něco nelíbí. Před časem mě mnohem více zaujal pohled, či postoj zcela opačný. Dívat se na svět a lidi kolem, jako na nedokončená umělecká díla. Proměňující se obrazy plné pocitů a barev. Každý tvoří svůj. Není třeba neustále upozorňovat souseda, že jeho barvy nevyniknou, tak jako mé. Není potřeba se neustále předhánět, něco si dokazovat, či se donekonečna srovnávat.

Je tak snadné poslechnout, co k nám přichází a dávat to ven. Na své plátno. A pak, pak se můžeme nechat inspirovat názory ostatních, kterým se nebojíme klást otázky. Můj 13 letý syn Adam se stal mým poradcem. Je tak čistý a přímočarý. Naučil mě přijímat kritiku i upřímnost. Kolik bolesti jsem dříve prožívala v obyčejném slůvku NE. Dnes ho vyhledávám. Ukazuje mi jasně ohraničení mne samotné. Abych nezašla příliš daleko. Abych se sama sobě nevzdálila natolik, že se zapomenu ptát.

A teď se konečně dostávám k těm novým štětcům. Jsou úžasné, tak jako vodové barvy, se kterými prožívám pocity vpíjení se, absolutní odpojení od času a reality. Jsou to nástroje, se kterými se neustále učím pracovat. Stejně jako se svými myšlenkami, prožitky, otázkami a svou velmi zátěžovou minulostí.

Zkoušela jsem svými novými štětci namalovat dívku. Byla smutná. (Ano zase to hodnocení.) Barvy na pigmentových vodovkách nejsou dostatečně rozeznatelné, než je nanesete na papír. Dívka byla černo fialově zelená na žlutém podkladu. Bylo tam i trochu modré a červené. Toho večera jsem se ztratila do světa barev asi na tři hodny a vzniklo spoustu dalších podobenství odstínů a pocitů. Adam se chtěl po návratu podívat na moje dílo. Samozřejmě si vybral tu barevnou holku, která ho nejvíce zaujala. Nešel po vnější kráse, ani po dokonalosti. Prostě pocitově. Moc mě to potěšilo.

Asi si někteří z vás řeknou, proč to tady všechno píšu, že se to tady nehodí a je to mimo mísu. A já se ptám:

záleží na tom? komu to vadí? kdy jste naposledy udělali to, co jste opravdu chtěli? slyšíte mluvit vaši vlastní vnitřní pravdu?

Krásný den přátelé