Povídka o mariáši a o rodině

„Musíš přeci něco sníst!“ kárala babka dědu. Děda ale jen ležel na posteli a zíral prázdným pohledem do stropu.

Bylo mu už hodně přes sedmdesát a podle stále stoupajících dávek léků a častějších návštěv lékaře věděl, že to s ním není nejlepší. Nikdo mu nic neřekl, ale to člověk pozná sám podle chování svého okolí. S babkou měli dvě dcery a od nich dnes již čtyři vnoučata. Byli to takoví klasičtí teenageři, kdy autority přestávají platit a svět se otvírá novým rozletům. Dnes měly obě rodiny zase přijít na návštěvu.

„Tak se běž aspoň oholit a do něčeho pořádného obléknout,“ kárala babka dál dědu. Ten s povzdechem vylezl z postele a odebral se do koupelny. Babka zatím prostírala stůl a kontrolovala hrnce na plotně.

——————————–

„Ahoj mami, čau tati,“ pozdravila první dcera ve dveřích. „Zdravím“, dodal její manžel a za nimi se již hrnuli do bytu jejich dva kluci, Matěj a Robert, jeden v deváté třídě, druhý navštěvující druhý ročník místního gymnasia.

„Mami ségra dneska nepřijde, musela zaskočit do služby,“ sdělila jí dcera.

„To nevadí, ale budete toho muset víc sníst,“ odvětila babka. „Posaďte se, už jdu pro polívku.“

Děda jako by byl stále duchem nepřítomen, sedl si ke stolu a netečně pozoroval dění v místnosti.

„Tati, přinesla jsem ti pár časopisů,“ zkusila jeho dcera trochu upoutat dědovu pozornost. Marně.

„Dík.“ To bylo vše co řekl a dál byl ve svých myšlenkách.

Povečeřeli, probrali minulý týden, kluci se jako vždy ukrutně nudili, obzvláště když tu nebyl jejich bratránek se sestřenkou.

„Můžem si pustit televizi?“ zkusili poslední zoufalou věc, jak se aspoň trochu zabavit, i když televize byla již dávno pod jejich „úrovní“.

„Ani náhodou,“ okřikla je matka. „Tak třeba pomozte babičce s nádobím.“ A tím tomu zasadila korunu. Kluci protáhli obličeje a tak udělali ještě jeden zoufalý pokus.

„Dědo, nezahraješ si s námi karty?“

———————————

Zkoušeli to již mnohokrát. Věděli, že děda je protřelý mariášník. Mnoho desetiletí svého života strávil na nočních službách na dráze. To bylo ještě v dobách, kdy za tu noc kolem projely tak tři vlaky. A tak celou směnu až do božího rána s kolegy mastili mariáš, aby čas nějak utekl. Ale kluci taky věděli, že nemají šanci.

———————————

„S dětmi o peníze nehraji a žolíky jsou duševní onanie!“ odbyl je děda.

„Dědku!“ zoufale křikla babka. Ale aby ho vyplísnila za to, jak mluví před dětmi, už neměla sílu. Ostatně v dnešní době je stejně už nijak zkazit nemohl.

——————————

Když dcera s rodinou odešla, babka uklidila pokoj, nastrkala nádobí do myčky a šla si sednout k televizi. Děda koukal s ní, ale nic si neříkali. Babce se pořád honila v hlavě myšlenka, co s dědou. Život ho nezajímal, byl pořád jen uzavřenější a uzavřenější a pomalu se s ním nedalo vydržet.

„Mohl bys aspoň těm klukům udělat radost a někdy si s nimi zahrát,“ prohodila.

„S dětmi to nejde. Ty mariáš neznáš, to není jako kanasta. To je královská hra, náročná na paměť a mozek. A když to někdo neumí, to už je pak lepší zábava si zahrát přebíjenou,“ zcharakterizoval to naprosto přesně děda.

„Já vím, tos mi už vysvětloval mockrát. Ale nechceš jim aspoň udělat radost a na hodinku se obětovat?“ zkoušela to dál babka.

„Ach jo.“ Povzdechl si děda. Ale chtěl už mít dnes večer konečně klid. „Tak jo,“ pronesl tu historickou větu.

——————————-

Babka hned druhý den zatelefonovala Robertovi a tu novinu mu sdělila.

„Domluvím se s Matějem a někdy přijdem. Zavolám ti babi.“ Robert nebyl úplně nadšený. Dokázal si představit mnoho jiných a lepších způsobů jak ve svém věku trávit volný čas. Návrh na hru mariáše s dědou byl jen takový zoufalý nápad jak překlenout nudu při společné rodinné večeři. Na druhé straně si říkal, že už si nějaký čas nezahrál a taky věděl, jak na tom děda zdravotně je a že udělat mu radost by byl dobrý skutek. Netušil, že si vlastně půjdou všichni zahrát tak trochu z donucení.

Večer se s Matějem domluvili, že ve středu by mohli, a zavolal babičce.

——————————-

„Ahoj dědo,“ pozdravil Matěj ve dveřích obývacího pokoje.

„Ahoj,“ odvětil děda. Když se všichni tři posadili ke stolu tak děda zahájil, aby to měl z krku.

„Kluci, já ale volený mariáš nehraju,“ zahájil děda konverzaci.

„Radši bych licitovanýho. Já vám řeknu, jak se licituje a jaký se tam hrají … .“

Nedořekl. Mladší Matěj se chopil iniciativy, hezky zostra a přímo k věci.

„To my taky ne. Dáme liciťáka. Hrajeme desetníkovýho. Peníze nebudou v oběhu, vše budeme psát na papír. Jako fořtidlo použijeme tuhle krabičku TicTaců, karty se nemíchají. Obyčejná hra se nehraje, nejnižší hra je sedma, nejvyšší dvě lepší sedmy se stovkou. Nějaké připomínky?“

Robert jen souhlasně pokýval hlavou.

Děda jakoby zalapal po dechu. Vykulil na mladšího z bratrů oči. Čekal všechno, ale tohle ne. Byl trochu v šoku. Myslel si, že si budou muset probrat nějaká základní pravidla, třeba i to jak se rozdávají karty. Ale že dostane okamžitě shrnutí všeho důležitého s profesionálním věcným podáním, to nemohl skoro vydýchat. Tak se zeptal naprosto automaticky a logicky, jako to už udělal asi tisíckrát za svého mládí.

„Desítka je při dvou sedmách pod spodkem nebo pod esem?“ Tady se totiž mariášníci trochu liší a je potřeba si toto pravidlo vyjasnit ještě před začátkem hry.

Slovo převzal Robert.

„Desítka je pod spodkem jenom v betlu, durchu a dvou sedmách. Ale když se hrají dvě sedmy se stovkou, tak se stěhuje pod eso. Námitky?“

Děda zamrkal. Tohle už desetiletí neslyšel. „Teorii znáte.“ Zabručel si spíš pro sebe. „Malá dává?“ zeptal se.

„Velká dává, malá nemá z čeho,“ hodil Matěj další běžnou hlášku a jako první sejmul balík karet. Nejvyšší sejmul Robert a rozdal 32 karet. Nejdřív každému po pěti kouscích, pak dvě do „talónu“ a následně opět každému pět kousků. Posunul krabičku TicTaců k dědovi. „Jsi fořt, dědo.“

——————————

Slovo fořt je český slang od slova forhont. To označuje hráče po levici rozdávajícího, který zpravidla zahajuje hru. Tady je nutno dodat, že ten, kdo si hru vylicituje, nebo fořt v případě, že si nikdo nevylicituje nic, hraje vždy proti zbývajícím dvěma.

——————————

„Já se neptám,“ zahájil Matěj první mariášnické licitování toho večera.

„Já taky ne,“ dodal Robert.

Už to začíná, pomyslel si děda. Nehrají a asi ani neumějí nic. Neumějí se ani zeptat na nějakou hru.

——————————-

To, že tuto první hru nevylicitoval nikdo nic, bylo naprosto logické. Při první hře totiž karty jsou ještě rozmíchány a stává se velmi zřídka, že by někdo dostal do ruky nějakou kloudnou sestavu, s kterou by se dalo něco hrát. To přichází až později, kdy se karty bez hraní opět složí do balíčku a vzhledem k tomu, že se nemíchá, ale pouze se balíček karet před rozdáním sejme, tak už hráči do ruky většinou dostávají slušně seřazené karty, protože ty zůstaly seřazeny tak, jak si je hráči při předchozí hře v rukách uspořádali, než je bez hraní zase složili do balíčku.

——————————

„Já se za desetník podívám,“ neukrotil děda svou zvědavost a hrábnul po talónu. Kouknul na obě karty a zjistil, že se mu nehodí. „Tak nic.“

Matěj hrábnul po papíru. „Já to budu zapisovat,“ oznámil a tužkou nadepsal sloupce. „Takže děda minus dvacet haléřů za zvědavost a mi po desetníku plus.“

Robert sejmul balíček a posunul ho k dědovi.

„Jako první posuň to fořtidlo dědo a pak rozdávej. To pro pořádek aby se nezapomínalo kdo je forhont.“

Děda už ani slovně nic nepoznamenal a rozdal karty. Všem u stolu přistály v rukou již podstatně lépe vyhlížející směsky.

„Máš sedmu?“ otázal se naprosto rutinně Robert Matěje. Hra zvaná sedma znamená, že poslední kolečko hry, tak zvaný štych, sebere pro sebe trumfovou sedmou ten, kdo tuto hru hraje. Pokud se mu to podaří, vyhrál, pokud ne,tak samozřejmě prohrál.

„Jo,“ odvětil Matěj.

„Já víc nemám,“ skončil licitaci Robert.

„Máš lepší?“ zeptal se děda Matěje. Tím pojmem lepší myslel sedmu v barvě červené. To je úplně stejná hra na poslední štych braný sedmou, akorát trumfy jsou červené a finanční ohodnocení je dvojnásobné.

„Tu máš ty,“ přenechal Matěj dědovi iniciativu a posunul k němu talon, tedy dvě odložené karty. Děda si je vzal a zálibně si prohlédl svůj list. Vůbec neměl špatné karty. Na stovku to sice nebylo, ale že vyhraje červenou sedmu i se hrou mu bylo jasné.

„Tak ta lepší sedma zůstala,“ zahlásil a odložil jiné dvě karty do talónu.

Že to děda vyhraje bylo jasné při pohledu na vlastní karty i oběma klukům.

„U mě dobrý,“ hlásil Matěj.

„U mě taky,“ dodal Robert.

Tím dědu absolutně zpražili. Kdyby flekovali, tak by se hra určitě hrála a sázka by byla dvojnásobná. Bez fleku se ale nehrálo, sázka zůstala na základu a vítězi licitace, tedy dědovi, připadl jako výhra jen ten základ.

„Takže dědovi lepší hra a sedma, to je šedesát haléřů od každého,“ hlásil nahlas při zapisování Matěj.

„Dávám,“ dodal, když odložil tužku. „Dědo sejmi to.“

Teď už šlo trochu do tuhého. Karty nebyly zamíchány již dvě hry po sobě. Tudíž všichni dostali do ruky poměrně vysoký list a mohla začít licitace. Na řadě byl děda.

„Máš jí?“ zeptal se Roberta a myslel tím sedmu.

„Jasně!“ odpověděl Robert. A dědovi poklesla čelist když si uvědomil, že ten jeho vnuk ovládá i tuto naprosto slangovou mariášnickou terminologii.

„I druhou?“ tím myslel červenou.

„Že se ptáš!“

„A máš stovku?“

Hra zvaná sto znamenala, že ten, kdo jí vylicituje se zavazuje, že za hru udělá minimálně 100 bodů. Každá desítka a eso se počítá za deset. Aby ale jedna strana mohla určitě vyhrát a nehrozila remíza, tak se za deset bodů počítá i poslední štych. To proto aby možný počet bodů ve hře nebyl násobkem dvou. Vzhledem k tomu, že v kartách jsou jen čtyři desítky a čtyři esa, tak s posledním štychem lze dosáhnout maximálně devadesáti bodů. Proto ten, kdo hraje stovku, musí mít v ruce i tak zvanou hlášku, což je kombinace krále a svrška a ta se započítává za dvacet bodů, v trumfové barvě pak za čtyřicet.

„Jako nic!“ bez váhání odpověděl Robert.

„Lepších sto?“ ptal se dál děda. Dotazem na lepší stovku pak děda myslel hru zvanou stovka v barvě červené, tedy za dvojnásobný peníz.

„Mám i lepších sto,“ odpověděl Robert aby pořád jen úsečně neodsouhlasoval.

Děda znovu pohlédl do svých karet. „A máš i sto se sedmou?“

„Tak to už máš ty“ odvětil Robert.

„U mě dobrý,“ dodal Matěj a přisunul k dědovi talón, tedy ony dvě při rozdávání odložené karty. Děda momentálně vylicitoval hru zvanou sto se sedmou a musel jí minimálně odehrát, sám za sebe proti dvěma protihráčům. Nebo jakoukoliv jinou vyšší a tím i dražší hru. Nižší hru už hrát nesměl.

Děda si vzal talónové karty, zařadil je do svého listu, jiné dvě vyndal a odložil zpět do talónu.

„Stosedm zelených!“ zahlásil. Tím oznamoval, že trumfy jsou zelené, že uhraje minimálně sto bodů a navíc poslední štych sebere zelenou, tedy trumfovou sedmičkou. Nikdo už nesměl mít v posledním štychu trumfy v ruce aby tu sedmu přebil.

„S tou stovkou mám problém,“ řekl Matěj a bouchl pěkně do karet. Tím vyjádřil svou pochybnost o tom, že děda svých sto bodů uhraje a zvýšil finanční sázku na dvojnásobek.

„Já nic,“ dodal formálně Robert.

Na dědovi teď bylo, aby buď dal větší flek a zase zdvojnásobil finanční sázku, nebo to jen odsouhlasil a hra by začala. To přeci musím uhrát, říkal si při pohledu na své karty, ale především na dva malé teenagery před sebou.

„Tak větší!“ Tím myslel větší flek a zvojnásobil sázku.

„Nebudem to pro začátek hrotit,“ kontroval Matěj.

„Jo,“ dodal Robert a tím byla hra s touto finanční sázkou schválena.

—————————–

Děda vůbec netušil, že jeho dcera byla na svého otce tak naštvaná, že si s ní v životě nechtěl zahrát mariáš, že se ho natruc naučila sama. V dobách školních pak vyhledávala přátele především z řad těch, s kým by mohla pravidelně hrát. Ať už o přestávkách, nebo na studentských večírcích. Z řad zkušených mariášníků našla i svého budoucího chotě. Mariáš jí nakonec úplně chytil, jako asi každého, kdo ho umí. A své zkušenosti od malička předávala svým dětem. Ti už toho měli odehráno asi stejně jako děda.

—————————–

„Tak hrajem,“ řekl děda, „kdo je fořt?“

„Já,“ řekl Robert. To znamenalo že hru zahajuje a vynáší první kartu. Na stole přistál žaludský spodek.

Děda nevěřícně zíral na kartu ležící před ním na stole. Měl v rukou sice dvě žaludské karty, ale jedna z nich byla desítka a tu teď musel chtě nechtě podle pravidel vynést.

„A je to naše,“ poznamenal bez jakékoliv emoce, ale naprosto rutinně Matěj a štych sebral žaludským esem. Děda se musel smířit, že o těchto deset bodů za desítku přijde, i když s nimi tak trochu počítal.

Tím, že rozdával Matěj, tak on i Robert věděli moc dobře, co je v talónu. Pokud se hra před tím nehrála, stačilo si zapamatovat jak kdo měl karty v ruce a při rozdávání už vidíte co dostanete do ruky a hned po té (tedy v balíčku karet pod tím) jdou karty do talonu. U forhonta je to pak před tím, tedy v balíčku nad tím. Pokud by se hra před tím hrála, tak už by karty byly trochu pomíchány a zapamatovat si jejich pořadí by bylo těžší. Ale starý dědův mozek se nemohl měřit s výkonností mozkových buněk mladých teenagerů. Navíc v tomto kole děda talón na rozdíl od kluků nemohl znát, nebyl ani rozdávající, ani forhont. A ještě k tomu, jak Robert licitoval, sdělil naprosto přesně a v duchu pravidel Matějovi, že má v ruce hodně vysokých červených karet, které pak logicky nemohl mít děda. Jinými slovy kluci věděli na devadesát procent co má kdo v ruce ještě před začátkem hry a podle toho mohli upravit svou strategii.

„Mám tu dvacet,“ zahlásil asi při pátém štychu Robert a položil na stůl žaludského svrška. To klukům dávalo v součtu na konci hry dalších dvacet bodů. Robert věděl moc dobře, že děda má v ruce ještě jednu nízkou žaludskou kartu, kterou musel vynést a věděl, že Matěj už nemá trumfy.

„Super!“ Matěj hodil na stůl kulovou desítku, kterou takzvaně namazal Robertovi a přidal do jejich společného účtování dalších deset bodů. Děda zíral na narůstající balíčky karet před oběma kluky a po zádech mu přejel slabý mráz. Už viděl, že tuto hru nevyhraje. Ba co víc, prohraje jí tak výrazně, že to bude drahé. Samozřejmě pouze v měřítku desetníkového mariáše.

Když bylo po všem, všichni si spočítali desítky a esa v balících před sebou.

„Tak stovku nemáš,“ konstatoval Matěj, „sedmu jsi vyhrál.“

„Dohromady máme šedesát, takže to je prohraná stovka a dvě desítky pro nás navrch, to máme 3 x 40, ve větším fleku za 4,80 minus 20 za sedmu. Takže každému dáš dědo čtyři koruny a šedesát haléřů“, shrnul to Robert a Matěj už zapisoval.

Dědovi se rozzářili očka. Tohle jim jen tak nedaruji. Už pochopil že nehraje s dětmi, ale s ostřílenými profíky. „Dávej!“ zavelel k Robertovi.

——————————-

Po dvou hodinách.

„Tak dědo my už asi půjdem.“ „Kam byste chodili? Dej mi to sejmout!“

——————————

Krátce před půlnocí.

Matěj si vzal kalkulačku a sečetl své zápisky. „Takže já plus 17,40, Robert plus 13,20 a děda minus 30,60 Kč.“

Na mariáši je krásné to, že pokud to hrají všichni s rozmyslem, umí to, tak i když vám celý večer opravdu vůbec nechodí do ruky pěkné karty, tak při desetníkové hře můžete prohrát maximálně pár desetikorun. Není to hazard, je to zábava.

„Tak dědo ahoj,“ loučil se Matěj ve dveřích. A pak to přišlo. Děda tak trochu váhal, šlo mu to těžko přes jazyk, ale pak se přeci jen přemohl.

„Kdy dáme odvetu?“

„Tak zase ve středu?“ podíval se Robert na Matěje. „Jo, domluveno.“

——————————

O týden později jim babka otvírala dveře.

„Teda kluci, kdybyste ho viděli. Ráno vstal, nasnídal se, vzal si do ruky karty a sedl si ke stolu. A od té doby u toho stolu s kartama jen sedí, nemluví a čeká na vás.“

Ten večer vyhrál děda 22 korun.

——————————

Další týden 18 korun prohrál. „Domluvíme se pravidelně na každou středu?“ navrhl na závěr. Domluvili se.

——————————

Děda začal zase žít. Měl se na co těšit. Každá středa pro něj byla božským dnem. Byl šťastným člověkem.

——————————-

Jednoho dne pocítil nějaký tlak na hrudi. Babička zavolala sanitku, ta dědu odvezla a ještě téhož dne v nemocnici skonal.

„Ale kluci, on byl vnitřně tak srovnaný a šťastný. Já vám moc děkuji. Fakt strašně moc!“ děla na pohřbu babička směrem ke klukům. A v tom se rozplakala, usedavě a dlouze. „Komu se to podaří zemřít tak rychle a tak spokojeně?“

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články