Výběr osudu

Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?

Byl ještě tma, když se Alžběta probudila. Stažený žaludek připisovala svému nenadálému nachlazení a střevním problémům, které se přidaly. Nechtělo se jí z postele. Byla unavená. Zřejmě měla i teplotu, ale nebylo důležité zkoumat, jak vysokou. Hned po probuzení myslela na Jonáše. Zase neví v kolik hodin přišel domů. Aspoň, že jí nevzbudil, jako obvykle. Dokázal být pěkně sobecký a neomalený. To nekonečné hlučné třískání dveřmi, nebo nahlas puštěná rapová hudba v kuchyni, když vařil, ji občas pěkně rozčilovalo. Patřilo to k jeho věku. Patřilo to k období, kterým procházel. Rozumem to všechno věděla, ale přece jí to vytáčelo. A nejvíc, jeho sprosté nadávání u počítačových her a prázdné obaly, které po sobě zanechával, jako označení svého teritoria s upozorněním „tady jsem byl, to jsem sežral, nebo vy používal.“ Do jeho pokoje Alžběta chodila jen v nejnutnějších případech. Bylo to zamořené území plné odpadků a věcí, válejících se po zemi. Čas od času Jonáš sám uznal, že už je to za hranu a udělal deratizační inspekci svého prostoru. Dlouho to však čisté nevydrželo.

Bety pomalu a neochotně vstala z postele a snažila se naladit ranním poslechem do sluchátek. Na Vltavě zrovna dávali Vivaldiho, takže dnešní vaření kávy pojala jako obřad. Vždycky, když slyšela Čtyři roční období, vzpomněla si na pobyt u moře s rodiči. Bylo jí přibližně jako teď Jonášovi. Koukala se tehdy z mola na vlny a poslouchala fenomenální houslový part, který nabíral na síle a pozvolna skomíral, jako vlny bijící o molo, na kterém právě, při západu slunce, seděla. Ještě dnes cítila horkost a slanost večerního mořského vzduchu. Dnešní slunce ještě nevyšlo. Čekalo, až si uvaří kávu a posadí se k oknu, aby stihla jeho představení. Alžběta cítila příjemné teplo na hrudi a začínalo jí být lépe. Se sluchátky na uších a horkou kávou spokojeně usedla na pohovku. Připravená si to ničím nekazit. Vydrželo jí to necelé dvě hodiny. Začala být zase celá nesvá. Vedle v pokoji se nic nedělo. Blížila se sedmá hodina. Ve čtvrt na osm to už nevydržela a nervózně zaťukala na Jonášův pokoj. „Jonáši, už je hodně hodin. Ty dneska nejdeš do školy? Haló! Slyšíš mě?!“ Ozvalo se jen zamumlání. “ Ne, dneska ne.“ Chvíli stála za dveřmi jako opařená. Zvažovala, že je rozrazí a udělá scénu, jako už tolikrát. Když sahala na kliku zarazila se a rezignovaně odkráčela ke svému čaji vedle do pokoje. Cestou si opakovala „nech to být, nevyčerpávej se, uklidni se, k ničemu to nevede, tohle už znáš, nemá to cenu, bude ti pak ještě hůř.“  Dosedla těžce na sedačku, zhluboka dýchala, ale pláč zastavit nedokázala.

Zase ty staré výčitky. Může za to ona, že vyrůstal bez otce a nepoznal pevnou ruku. Byly to strašné roky. Pořád se jenom pral, ubližoval ostatním a taky sobě. S jeho třídní učitelkou byla téměř v denním kontaktu už od první třídy. Pak se museli kvůli rozvodu přestěhovat. Na nové škole to bylo ještě horší. Choval se tam od prvního momentu jako sígr nejhrubšího zrna. Třída ho nepřijala. A postarší paní učitelka třídní před důchodem jí volávala i do práce, aby jí sdělovala dennodenní jobovky osobně. Alžběta to utnula až ve chvíli, kdy jí uprostřed pracovního dne oznámila, že její osmiletý syn rozdával ve škole spolužákům odkazy na pornostránky. Samozřejmě si je všichni kluci chtěli prohlídnout a jednoho u počítače načapal otec, který pak neváhal a z celé situace udělal obrovskou aféru po celé škole. Alžběta si dodnes vybavovala pohledy učitelů. Jakoby porodila zrůdu. Malého kriminálníka, který čeká na svou příležitost projevit své temné stránky duše. Na jedné straně byly jeho lumpárny a na té druhé věděla, čím vším si musel projít už jako malý bez otce. Jak se musel neustále hájit před světem a dokazovat, že i když nemá tátu u sebe stojí za pozornost. Tu si pak získával všemožnými způsoby. Měl velmi citlivou duši. Věděla to už od jeho narození. Kdykoliv se s mužem pohádali, začal mít už jako miminko zdravotní problémy. Snažila se ho zahrnovat láskou, jak nejlépe uměla. Bylo to pořád málo, pořád tak proklatě málo a ona nevěděla co s tím. Byla často sama tak zoufalá z toho, co prováděl ve škole. Při řešení aféry z pornostránkami se zastavila za místní výchovnou poradkyní, na kterou všichni odkazovali. Velmi jí tehdy pomohla. Mluvila s ním. Ptala se proč to všechno dělá. Odpověděl prý bez váhání :“když budu moc zlobit, tak mě třeba vyhodí a já se vrátím do staré školy za kámošema.“

Její další kroky byly jasné. Objednala ho k dětskému psychologovi a vrátila do staré školy. Psycholog jí řekl, že je to velmi inteligentní a citlivý kluk, který potřebuje pozornost a vedení. Když ho pedagog, či kdokoliv jiný nezaujme začne vyvádět. Musí být nestále zaměstnávaný významnými úkoly, aby měl co překonávat a kde upínat svou pozornost. První rok po návratu dostal za třídní tu nejpřísnější učitelku ze školy a peklo s telefony začalo znovu. Potom už však začala učitelka šikanovat i Alžbětu a téměř denně jí volala, aby přehlásila své dítě jinam, že ho ve své třídě nechce. Bez vědomí ředitelky. Tehdy se Bety vzepřela. Napsala oficiální stížnost. Spolu s ní odeslala i kopie emailů, které jí učitelka posílala. Věděla, že to všechno zašlo už za hranici. A uprostřed toho všeho její syn. V noci nemohla spávat, dost často si dávala alkohol na posilněnou, aby utlumila své pocity zoufalství, beznaděje a zloby. S pitím definitivně přestala, když ji Jonáš pozdě v noci načapal v kuchyni téměř na mol u láhve slivovice a plačtivě poprosil „maminko nepij už, já už budu hodný.“ Tehdy se hodně styděla a na flašku už nesáhla. Trvalo to dlouho, než se to ve škole uklidnilo. Učitelku po mé stížnosti málem vyhodili. Až po čase Bety zjistila, že nebyla jediná, kdo si na její praktiky stěžoval. Nakonec odešla sama, po nějaké petici, kterou prý sepsali rodiče. Jonáš dostal novou třídní a všichni si oddechli. Všechno se zdálo být v pořádku. Začal hodně sportovat a moc ho to chytlo. Alžběta si už ani nepamatovala všechny kroužky, které vyzkoušeli. Všude vydržel jen chvilku. Nikde nepotkali tak silnou vůdčí osobnost, která by ho zaujala. Až teď. Z prvního sportovního tábora se Jonáš vrátil jako vyměněný. Byl klidný, vyrovnaný a sdílný. Byla tak šťastná. Chodil poctivě trénovat a byl v tom velmi dobrý. Získal i nějaké tituly a stále byl nadšený. Alžběta se o něj na chvíli přestala bát. Myslela si, že se stane trenérem a našel svou cestu v životě.

V Jonášových 15 letech všechno změnil odchod na jinou školu, kterou si sám vybral. Už dávno neposlouchal její názory. Po půl roce usoudil, že to opravdu není jeho šálek kávy a přešel na jinou. Prý lehčí. Kvůli kamarádům. Opakoval první ročník a kolečko se opět začalo roztáčet. Hovory s učiteli, neomluvené absence. Stovky rozhovorů, křik , pláč, výčitky, nadávky, zoufalství, bezmoc, probdělé noci, sebe obviňování a milióny otázek v hlavě, které si Alžběta položila a taky láska. Láska mámy k synkovi, kterého si tak moc přála, i za cenu toho, že ho vychová sama. Kdyby jen tušila, jak moc to bude těžké. Vychová….Takové hloupé slovo. Copak jsou děti psi, nebo cvičená zvířata, abychom je vychovávali a drezírovali? Ale kde je ta hranice? Vedení, jít příkladem, určovat hranice? Tolik psychologických knih a pohovorů, které Alžběta k vůli jejich vztahu s Jonášem pročetla a absolvovala, z ní dělal v očích okolí téměř odbornici v těchto otázkách. Ona však uvnitř stále tápala, čas od času propadala zoufalství a znovu pak zapalovala plamínky naděje.

Co udělala špatně? Co zanedbala? Jak to mohla udělat jinak? Co bude s jejím synem, když nedostuduje? Proč si to pořád dělá tak těžké v životě? Proč ji nikdy neposlechne? Může mu nějak pomoct a zabránit nejhoršímu? Bety seděla na pohovce ve svém pokoji, za zdí spal její už dlouho plnoletý syn. Neměla sílu dělat scény. Věděla, že je to zbytečné. Snažila se opětovně uvěřit tomu, že udělala opravdu všechno co mohla, aby její syn v životě uspěl. Tak strašně se o něj pořád bála. Že bude nešťastný a bude to mít těžké. „Ne. Nesmím na to myslet“, říkala si. “ Je pracovitý, šikovný, chytrý. Už tolikrát mi to dokázal na všech těch brigádách a závodech. Od 15 od ní nevzal ani korunu. Oblečení a boty si kupoval sám. Lidi ho mají rádi. Má plno kamarádů. Věř mu trochu!!!!“ V létě jí Jonáš řekl, že chce ze školy odejít. V maturitním ročníku. Nevěřil si, že to zvládne. Vybral si obor, který mu vážně nešel. Její tehdejší výtky opět zametl pod koberec. Několikrát se ho pokusila přesvědčit, aby zůstal na škole a udělal si alespoň maturitu. Pořád doufala. Vzhledem k tomu, že jeho docházka do školy byla čím dál menší její šance a naděje, že školu dokončí se zmenšovaly. Učitelé jí přestali volat. Zřejmě nad tím také zlomili hůl.

Alžběta dopila svou ranní kávu, která dnes byla obzvláště hořká a začala uklízet byt. Uklidňovalo jí to. Věděla, že nic jiného ji nezachrání. Jen klid a důvěra v dobré konce. Při umývání koupelny zahlédla v zrcadle svou utrápenou, napuchlou a ubrečenou tvář. Když s pohlédla do očí, prolétla jí hlavou otázka.

OPRAVDU JE TO TAK, ŽE SI SVŮJ OSUD DOPŘEDU VYBÍRÁME?

Alžběta už dávno pochopila, že teď už nezmůže nic. Jedinou možností je pustit opratě synova života, vyslat ho do světa a věřit, že to všechno před tím mělo význam.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články