Jaro zatím nejde úplně podle plánu

Moje články mají obvykle nějaký statement, zásadní myšlenku, kterou se snažím různými argumenty obhájit, aby nebylo pochyb, že mám pravdu. Tentokrát ne, takže to klidně přeskočte.

Jsem nemocná už déle než týden, takže jsem šla ke své praktické lékařce na vyšetření, což se skoro nikdy nestává. Dala mi antibiotika. Nemám je ráda, protože jejich nadužívání vede ke vzniku antibioticky rezistentních bakteriálních nákaz, a navíc mi po nich občas bývá blbě, ale určitě to je lepší než smrt, takže jsem recept vděčně přijala. V první lékárně, ve které jsem se je snažila koupit, je neměli, uspěla jsem až napodruhé. Raději jsem tam předem zavolala, protože dneska člověk prostě neví.

Olga Magdaléna na tom taky není nejlíp. Ráno jsem jí pomáhala se převléknout a úplně jsem se vyděsila, než mi došlo, že to jsou asi plané neštovice. Potvrdila to moje spolužačka ze střední, která je nyní dětskou doktorkou, a pak taky chůvinka, které stačil jediný pohled. Olga to nese zatím statečně.

Čím lépe se dá s holčičkou komunikovat, tím víc mě mateřství baví. Olga sice mluví už dlouho, ale zatím bohužel pro všechno používá svoje vlastní slova. Před pár dny mě ale dostala. Jely jsme autem, zapnula jsem rádio a hrál tam jeden z největších hitů mého dětství, Whenever, wherever. Olga do sebe s nadšením nasála vzduch a evidentně si to užívala, takže jsem se jí zeptala: „Olgo, ty máš ráda Shakiru?“ A Olga řekla naprosto přesvědčivě: „Jo.“

Nebyla jsem si jistá, jestli to není náhoda, ale později se ukázalo, že „jo“ je Olžin naprosto jednoznačný souhlas, a tomu, co říkám, rozumí mnohem lépe, než se zdá. „Máš ráda chůvinku, Olgo?“ – „Jo,“ řekla Olga, když mi seděla na klíně a měly jsme vzácnou chvíli klidného přátelského rozhovoru.
„To je skvělé. Je důležité, abys tam byla spokojená, když s ní trávíš tolik času. Kdybys něco potřebovala, určitě mi to řekni, dobře?“
Koukala na mě docela radostně a kousala pomeranč.
„Chceš si teď pustit Encanto?“ zeptala jsem se ještě.
„Jo,“ řekla Olga.

Někdy se na ni koukám a říkám si, jak může být někdo tak krásný. Doufám, že povahu zdědí spíš po Jakubovi než po mně, protože se jí určitě bude žít mnohem lépe, když bude veselá, pracovitá a zapálená pro věci, které ji zajímají. Zdá se, že po mně má inteligentní smysl pro humor a zájem o knihy, a to je vlastně taky důvod k hrdosti. Nemůžu se dočkat, až bude dost velká na to, abych ji vzala do muzea, na sacher dort do Vídně a do mých oblíbených knihkupectví v Praze. Teď mě napadá, že mi rodiče nikdy neodepřeli nákup žádné knihy, o kterou jsem požádala. Když Bůh dá, že budeme vždycky mít z čeho, ráda tuhle tradici předám dál.

Spontánním nákupem minulého týdne byl kurz keramiky, který začne v květnu. Nemůžu se dočkat, až něco uhňácám. Určitě to půjde hůř, než si představuju, jako ostatně vždycky všechno, ale když to nevzdám, budu umět rukama vyrábět užitečné věci z hlíny. Je na tom něco archetypálního. Rodinu pak budu zásobovat naprosto příšernými hrníčky na čaj, pokud tedy přežijí výpal (ty hrníčky). I kdyby to nedopadlo moc dobře, je skvělé vypnout Microsoft Excel a být chvíli offline.