Povídka o rodině

O tom, jak je vše krásné, i jednoduchý život. A jak vše může skončit úderem okamžiku. I o tom, že vše vlastně může být úplně jinak.

Lucka zapálila na stole svíčku a nalila polévku. Slavili dnes s Petrem desetileté výročí své svatby. Sedla si ke stolu a přitom se nahnula a odhalila na krátkou chvilku krátký pohled do svého výstřihu. Petr se za celou tu dobu, co se znali, nemohl toho pohledu nabažit. Lucka pohodila svými vlasy, které jí padaly přes tvář, a začala jíst polévku.

„Tak ti přeji vše nejlepší,“ usmála se na Petra.

„I tobě miláčku,“ prohodil Petr.

Lucka pokračovala: „Jen tak mimochodem, děti budou potřebovat zítra do školy 1000 korun na ten školní zájezd.“

Tím pojmem děti myslela jejich osmiletá dvojčata, kluky, kteří měli touto dobou už půlnoc.

„Jo, jasně, já bych na to zapomněl. Nemít tě…,“ nechal Petr nedokončenou větu a dál pojídal polévku.

Pokradmu při tom Lucku sledoval. Zbožňoval ten její nos, profil, její pohyby. Přál si, aby nikdy nepřestal být zamilovaný. Říkal si, jaké to asi musí být v rodinách, kde ten počáteční oheň po pár letech vyprchá. Žijí spolu už jen ze setrvačnosti? Kvůli dětem? Jak spolu asi komunikují? Byl rád, že se ho žádná z těchto otázek netýká. Lucka mu připadala stále stejně přitažlivá jako před třinácti lety, když se seznámili na diskotéce. Někdy měl dojem, že je snad pořád krásnější. Čím jsem si zasloužil takové štěstí? Ptal se občas sám sebe.

Po hlavním chodu sklidila Lucka nádobí ze stolu. Byl to zážitek pozorovat její půvabný zadeček, když se ohýbala k myčce nádobí. Ani po těch letech nepřibrala jediné kilo. Pak dala do myčky tabletu, zavřela a pustila jí.

„Neotevřeme lahvinku vína?“ zeptal se Petr. Lucka se na něj podívala a koketně s úsměvem prohodila: „no když myslíš.“

Popíjeli a probírali své plány na léto. Otázkou bylo, jestli jet k moři, nebo dát spíše přednost sportovní dovolené na kolech. Pak tu byla hromada známých a kamarádů, kteří je přesvědčovali, že určitě musí přijet aspoň na jeden víkend.

Po hodince bylo vypito. Lucka si na křesle skrčila nohy před sebe, opřela si o ně bradu a podívala se na Petra.

„Jak bylo dnes v práci?“ Byla to sice otázka pravidelná, ale Petr na ní rád i pravidelně odpovídal. Neměl před Luckou žádná tajemství a klidně jí vyprávěl i o nudných běžnostech všedního dne. Občas takto jejich hovor končil, když už probrali vše, co bylo nutné. Ale je vždy lepší, když si dva mají co říci, než aby spolu jen mlčeli. A Lucka s Petrem si pořád měli co říct.

„Asi bych si skoro šla už lehnout.“ Vstala z křesla, sklonila se k Petrovi, dala mu letmou pusu na ústa. „Uděláš mi to dneska?“ Na odpověď nečekala a sfoukla svíčku.

———————————–

Snídali všichni čtyři pohromadě. Měli takový rituál. Radši dřív vstát a aspoň jednou denně se vidět všichni pohromadě. Po večerech se stávalo zřídka, že se všichni včas sešli doma. Petr míval různé schůze a školení, Lucka se věnovala aerobiku, ale především práci v komunitním centru pro opuštěné děti, a kluci už měli také své večerní kroužky a záliby. Ráno se tak všichni sešli u stolu, mohli probrat, co je ten den čeká a další bolístky a problémy. Lucce na tom záleželo, věděla, že to je jediný okamžik dne, kdy mají všichni čas jen pro sebe. Proto i snídaně byla vždy pestrá a bohatá.

Dnes dala na stůl nezbytnou marmeládu. Tu milovali nejen kluci, ale i Petr. Nejlepší byla meruňková. Kluci stejně nebyli s to rozeznat, jestli je meruňková, broskvová, pomerančová, či jablečná. Pro ně bylo podstatné, že byla žlutá. A nutno podotknout, že i Petr preferoval toto kritérium výběru. Nebylo tak nutné plnit stůl sýrem a uzeninami. Ale Lucka dbala i zdravé výživy pro svou rodinu. Takže vajíčka chybět nemohla.

Lucka vyndala poslední toasty z toustovače, namázla si a něžným mateřským pohledem sledovala kluky, jak v nich snídaně mizí.

„Tak kluci, tašky, zabalit svačiny a jedeme,“ zavelel Petr, když všichni dojedli. Ve dveřích dala Lucka všem pusu a Petrovi připomněla, ať nezapomene, že večer jedou na návštěvu k babičce.

„Jo jasně,“ řekl neutrálně Petr. „Měl bych být doma do páté, tak rovnou vyjedeme.“ Kluci naskákali do jejich starší Felicie, na lepší auto neměli, zamávali mamince a Petr odstartoval od chodníku směrem ke škole a do své práce.

————————————————

Petr pracoval ve státních službách. Byl vyučený automechanik a měl tak na starost péči o nejrůznější vozy svého zaměstnavatele. Postupem času se vypracoval až na vedoucího autoparku sekce dvě. To byla sekce, kde se soustředila auta pro nejvyšší ústavní činitele, případně státní návštěvy na nejvyšší úrovni, a jejich doprovod. Pod Petrovýma rukama tak procházely ty nejluxusnější limuzíny, jaké si člověk dokáže představit. Jeho výsadou bylo, že se s nimi mohl občas i svézt.

„Petře,“ zavolal na něj jeho šéf. „Potřeboval bych, aby sis dneska večer vzal a vyzkoušel tu novou Audinu, co včera přivezli.“ To nebylo nic neobvyklého, byla to přímo běžná Petrova práce.

„My dnes ale jdeme na návštěvu k babičce, to jí nemohu vrátit,“ namítl Petr.

„Nech jí u sebe na zahradě a přivez jí ráno. Feldu si nech tady v garážích.“ Jeho šéf věděl, že parkování u Petra přes noc je bezpečné. Sice auto nestálo v garáži, ale bylo na zahradě za plotem.

Večer si Petr vzal klíčky od nejnovější Audi A8. Nejdřív se seznámil, co je nového od posledního modelu. Moc toho nebylo. Němci si zakládali na tom, že se toho v jejich autech moc neměnilo. Věděli moc dobře, že jejich zákazníci jsou spíše konzervativního typu. Tak zkontroloval ovládání navigace, jak se nastavuje klimatizace a masážní funkce sedadel. Zkontroloval přepínání funkcí palubního počítače, vyhřívání a ventilaci sedadel, nastavení adaptivního tempomatu, čtení dopravních značek, přístroj nočního vidění a nakonec zapnul rádio. Přelétl pohledem seznam stanic a zvolil Radiožurnál. Byl konzervativec a rád poslouchal, co je kde nového. Proto ani v autě nevozil CD s hudbou, ale vždy poslouchal jen rozhlas. A bylo jedno, jestli jel Feldou, Mercedesem, nebo na kole se sluchátky na uších.

Bezklíčově nastartoval a vyrazil z podzemních garáží. Užíval si toho ticha, které v autě panovalo a neskutečně měkkého a pohodlného sedadla. Pohledem kontroloval všechny ukazatele. Auto šlapalo jako hodinky, konstatoval s uspokojením.

———————————————

Doma byl krátce před pátou.

„Čau,“ uvítala ho Lucka a vlepila mu pusu na tvář.

„Ahoj. Já jsem připraven, můžeme hned vyrazit,“ řekl jí ve dveřích a ani se nemínil zouvat.

„Tak dobře, už jdeme,“ řekla Lucka a zavolal na kluky.

V tom momentě to Petrovi došlo. Dětské sedačky! Zapomněl je ve Feldě. No, nedá se nic dělat, tak to kluci těch pár kilometrů holt musí vydržet bez nich, říkal si. Lucka mu podala kytku pro maminku, nějaký koláč, který napekla, pomohla s oblečením klukům, zamkla a šli k autu.

„Pěkné“, prohodila.

Vzhledem k tomu, že Petr takto u nich doma střídal ta nejlepší auta často, tak jí to nijak neohromovalo. K její mamince to měli asi 30 kilometrů. Venku panovala nepohoda, padal zmrzlý déšť, viditelnost takhle za tmy byla mizerná, ale Petra to neznepokojovalo. Audina disponovala všemi možnými asistenčními systémy, dokonce i infračerveným nočním viděním. Věděl, že auto zvládne skoro samo každý smyk a případného chodce na krajnici mu displej ukáže 3x dřív, než by ho zahlédl okem i za normální viditelnosti. I přesto jel stejně opatrně, jakoby řídil svou stařičkou Feldu.

———————————

Ve stejnou dobu ve vesnici vzdálené asi 20 kilometrů tři kluci, kteří teprve před pár lety odrostli pubertě, právě dopili své páté pivo. Popíjeli v takové obecní zaplivandě, kam se většinou chodilo na pivo a panáka po šichtě, maximálně na dršťkovku. Sál byl zakouřený a stěny žluté. Ani jeden z nich nikdy neměl nějaké výrazné životní ambice. Dva dokončili s odřenýma ušima střední školu, ten třetí byl vyučený. Jejich život se omezoval na postel, fabriku, cigára a hospodu. To málo, co si vydělali v práci, jim pak na cigarety, piva a sem tam nějakého toho panáka stačilo. Víc toho ke štěstí nepotřebovali a se svým životem byli spokojeni.

„Tak dáme ještě panáka na cestu a půjdem,“ navrhl jeden z nich. Nebylo to ani tak z důvodu, že by už spěchali domů, ale proto, že už jim pro dnešek docházeli finance.

S tím panákem neměli ostatní problém a rádi si „do nohy“ jednoho šoupli.

Ve dveřích je zarazila ta nepříjemná zima. Bylo kolem nuly, počasí nesnesitelně vlezavé a k tomu ještě z oblohy padaly napůl namrzlé kapky.

„Hele, vem auto!“ zkusil to jeden z nich.

„Blázníš? Víš, co jsme vypili?“ ohradil se potenciální řidič.

„Nebuď měkký,“ hecoval ho i nadále ten první. Zjevně se mu pěšky jít nechtělo.

„Ne, fakt ne. Nechci přijít o papíry.“

„Nebuď srab,“ přidal se teď ten třetí. „Dokaž, že máš koule!“

Nakonec podlehl. „Tak pojďte.“

Za rohem měl zaparkované starší Volvo. Ale opravdu kus železa. Volva obecně byla považována za tanky mezi vozidly. Při případné havárii z toho posádka většinou vyvázla bez úhony. Jejich staré Volvo mělo navíc vpředu ještě silný rám napříč vozem. Dnes se to již nedělalo, ale ve své době to bylo moderní. Tradovalo se, že když se tento typ Volva četl čelně s autem o třídu menším, tak ho většinou slisoval jako harmoniku. U Volva se následně musel měnit maximálně čelní nárazník.

Libor nastartoval a vyrazili směrem k sídlišti.

„Pusť tam nějakou pořádnou hudbu a pořádně ohul hlasitost,“ radil jeden z kamarádů. V autě začínalo být příjemné teplo, techno dunělo z obou reproduktorů a alkohol pomalu začínal otupovat pozornost.

„Nezajedem ještě někam?“ ozvalo se ze zadního sedadla.

„A kam jako?“ zeptal se řidič.

„No do města, někam, kde to hučí,“ doplnil spolujezdec.

„Tak jo“, uzavřel debatu řidič a otočil auto směrem k okresnímu městu. Zjevně usoudil, že mu to řízení navzdory zkonzumovanému alkoholu docela jde.

——————————–

Audina s Petrovou rodinou se sunula zledovatělými okresními silnicemi ztmavlou krajinou. Kluci si vymohli, že jim táta pustil do monitorů před zadními sedadly večerníčka. Auto bylo totiž pro pasažéry na zadních sedadlech vybaveno i možností přehrávání videa nebo přímo televizního vysílání, které přijímalo pomocí malé ploutvovité antény připevněné na střeše. To byla jediná možnost, jak je trochu udržet v klidu, aby v obrovském prostoru u zadních sedadel nevyváděli nějaké skopičiny. Místa tam měli, jakoby si hráli někde v indiánském stanu. A připoutat je bezpečnostními pásy nepřicházelo bez dětských sedaček v úvahu.

Lucka se snažila skrz čelní sklo poznat něco na silnici, ale neměla nejmenší šanci. Počasí bylo prostě pod psa.

———————————–

Na stejné silnici asi 5 kilometrů proti nim Volvo s třemi rozjařenými mladíky stále nabíralo na rychlosti.

„Hele ukaž, že umíš taky smyky,“ hecovali spolujezdci řidiče.

Ten nechtěl být za změkčilého, tak podřadil a trochu protočil hnací kola. V zatáčkách už to lítalo s ustřelenými zadními koly jako na kolotoči. Provoz teď nebyl žádný. Lidé byli již většinou z práce doma a právě zasedali k večeřím. Ještě nebyl čas večerních divadel a návštěv. S jídlem rostla chuť a odvaha řidiče stoupala s každou úspěšně projetou zatáčkou.

„Už chápu, jak to prožívají soutěžní jezdci,“ pochlubil se kamarádům a ještě trochu sešlápl plyn.

Fatální střet byl nevyhnutelný.

———————————

„Tak dost!, okřikla Lucka kluky, „a sednout!“ Jejich dovádění vzadu za předními sedadly už překračovalo únosné meze.

„Mně teče z nosu a nemám kapesník“, řeklo o pět minut mladší dvojče a postavilo se doprostřed auta před mezeru mezi předními sedadly. Lucka si odepnula bezpečnostní pás, vytáhla kapesník a naklonila se k němu dozadu.

„Pozor!“ vykřikl Petr. Ze zatáčky v protisměru se vyřítilo Volvo dobře stokilometrovou rychlostí. Na té ledovce nemohl řidič vozidlo ovládat ani teoreticky. Volvo plachtilo z jedné strany na druhou, naprosto nevypočitatelně. Petr sešlápl brzdový pedál. Brzdové potrubí se natlakovalo a sevřelo brzdové čelisti kolem kotoučů. Na ledě se kola v mžiku zablokovala. Systém ABS tuto situaci okamžitě vyhodnotil, dal pomocí řídící jednotky povel do brzdových hadiček kol, přičemž omezoval tlak v potrubí jednotlivých kol přesně podle toho, jak se které kolo rychle zablokovalo. Když se kolo dalo zase do pohybu, řídící jednotka ABS zase povolila brzdám trochu přitlačit, dokud opět nedošlo k zablokování. Člověk by nikdy neměl šanci toto vše zvládnout, pouze moderní technika. Všechny tyto cykly se odehrávaly pouze v desítkách milisekund.

Kdyby měly stejný systém obě vozidla, asi by se úspěšně vyhnula. Ale Volvo patřilo už spíše do muzea.

Systém ABS tak sice zabránil zablokování kol Audiny, ale zároveň prodlužoval brzdnou dráhu. Takže zpomalení vozu bylo na ledě skoro neznatelné. Ale zase umožňoval plné ovládání vozu volantem. Cítit byla pouze vibrace brzdového pedálu. Petr ještě zkusil stočit řízení nalevo, protože viděl, že protijedoucí světla se právě řítila na jejich stranu vozovky. Bylo to marné. Auto v protisměru se odrazilo od sněhového mantinelu a zamířilo zase jejich směrem.

Lucka ještě stihla otočit hlavu dopředu, zaregistrovala několik metrů vzdálená světla před autem, a to bylo to poslední, co viděla.

Obě auta to do sebe naprala naprosto symetrickým čelním nárazem. Proti Volvu s železnou trámovou traverzou vpředu neměl šanci nikdo, ani nejvyšší model automobilky Audi z německého Ingolstadtu s označením A8. Nevyhnutelné se stalo.

———————————-

Za blikajícím majáčkem policejního vozu stál pohřební vůz. Pohřebáci vyskládali na silnici rakve a mezi úlomky plechů a střepy opatrně po zledovatělé vozovce postupovali k troskám vozidla. Nebyl to pěkný pohled. Hasiči se snažili od sebe oddělovat jednotlivé díly vozidla. Hydraulické nůžky vydávaly svůj typický zvuk, jak roztahovaly slisované plechy. Auto připomínalo různobarevnou nádivku. Mísila se zde černá z čalounění sedadel, hnědá z obložení interiéru, červená ze zbytků těl a střepy skel. A vše dohromady bylo slisováno do jedné kostky, která se od krychle odlišovala pouze tím, že neměla pravidelný tvar a rovné hrany.

„Tak ani nevím kolik těch rakví bude vlastně potřeba,“ prohodil první funebrák k druhému. Marně hledal někde stopy po hlavách, z kterých by se dal počet obětí určit.

„Sesbírejte, co najdete, dejte to do pytlů, a s tím si už budou muset poradit na soudním,“ instruoval je bez sebemenšího citu vyšetřující policista. Pro něj byly takovéto havárie docela běžnou záležitostí a za léta služby už jakékoliv emoce otupěly. I když musel uznat, že takovýto masakr asi ještě neviděl. Nevěřícně kouknul na označení vozu VOLVO a říkal si, že to fakt přeci není možný.

O třicet metrů dál v policejní dodávce sepisoval jeho kolega protokol.

——————————————

„Takže pane Dlouhý, uvádíte, že vozidlo se proti vám vyřítilo v protisměru ve smyku, vy jste se pokusil zareagovat, strhnul jste řízení, ale bylo to marné, protože protijedoucí řidič udělal to samé. Je to tak správně?“

„Ano, nešlo už nic dělat,“ odpověděl otřesený řidič. „Snažil jsem se brzdit, i strhnout řízení, ale prostě byl moc rychlý a pořád jen mířil na mě.“

„Stopy na vozovce vaši výpověď potvrzují, ale samozřejmě to ještě bude muset posoudit znalec. Zatím mi to prosím tady podepište. A ještě vás poprosím o provedení orientační dechové zkoušky, zda jste nepil alkohol. To je předpis. Děti už to venku také moc nebaví a vaše paní manželka by určitě pro uklidnění potřebovala nějakého panáka. Volal jsem do vaší sekce, už pro vás posílají auto. Tu Audinu odtáhneme, ale škoda na ní nebude asi moc velká. Vidím to na nárazník, oba blatníky a přední haubnu. A samozřejmě všechny airbagy. Kolik jich tam je? 16? Ti vaši kluci z toho vylezli, jakoby skákali v nafukovacím hradu. A abych nezapomněl, to, že nebyli připoutaní, včetně vaší manželky, za to vám pokutu dát musím.“

Šéf sekce dvě Petrovi odpoledne zapomněl sdělit, že ona nová Audina na nejvyšší úrovni vypadá sice stejně jako každá jiná, ale je vlastně prvním modelem svého druhu, který má speciální pancéřování, aby odolala nejen střelbě, ale dokonce i granátům a střelám z protipancéřových pušek. Zdvojená traverza byla šikovně schována za předním nárazníkem. Ta byla vyrobena z kombinace uhlíkových vláken a nerezové oceli. Podobnou tvrdostí se vyznačovaly pouze některé díly vojenské techniky. Podlaha měla zespoda olověné pláty, které snižovaly těžiště auta a dodávaly mu potřebnou stabilitu. Ale především podstatně zvyšovaly jeho hmotnost a setrvačnost. Audina tak byla dobře dva a půl krát těžší než Volvo. Za maskovanými předními traverzami následovala deformační kevralová zóna, která pohltila náraz nejen případné protitankové střely, ale i samotného automobilového tanku s názvem Volvo.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články