O hledání pravé maskulinity

Přestože sama nemám ráda, když mi nějaký muž vypráví o tradičních ženských rolích, pošetile se vrhám do hlubokých vod polemiky o tom, co je dnes často nazýváno „krizí mužství.“

Nejdřív velmi důležitý disclaimer: tohle je moje osobní zamyšlení nad tím, co považuju za nejdůležitější znaky moderního mužství. Je to téma, které už ze své podstaty nemůže být objektivní, takže se o to ani nesnažím. Sto lidí bude mít sto různých názorů, a je to tak v pořádku.

Tohle téma nakousla zdejší blogerka R. Kielbergerová, která svůj myšlenkový proces ilustruje postavami z různých dnes už klasických uměleckých děl. Bohužel musím přiznat, že nejsem dostatečně sečtělá na to, abych její reference dokázala náležitě docenit.

Dalším impulsem k napsání tohoto textu byl můj dobrý přítel Sanko, se kterým jsme také krátce polemizovali nad úpadkem toho, co by on nejspíš nazval tradiční maskulinitou – „chlapi dneska nejsou pořádnými chlapy.“ Moc jsem s ním nesouhlasila, téma jsme opustili a už bych si na to nejspíš nevzpomněla, kdybychom si chvíli nato náhodou nepustili pár fantastických popových hitů z nultých let, které naší předešlé debatě dodaly zvláštní kontext.

Maskulinita nultých let

Mezi prvními kapelami, které jsme si pustili, byl O-Zone, konkrétně jejich nejúspěšnější hit Dragosta Din Tei, který vyšel v roce 2004. Zajímavé na tom je, že kluci z O-Zone, pokud si nepamatujete, vypadali takhle:

Dnešní optikou bychom mohli víceméně vše okolo té kapely, jejích členů a klipu Dragosta Din Tei odsoudit jako nápadně homosexuální, přestože text skladby vyznívá jako romantické vyznání muže k dívce, a nikdo z členů kapely O-Zone, která se rozpadla už dávno, není gay. Tahle kapela měla mezi dívkami mraky nadšených fanynek.

V roce 2005 zase začalo šílenství okolo německé kapely Tokio Hotel. Mě se to moc netýkalo (v roce 2005 mi bylo 11), ale velmi dobře si pamatuju popularitu dvou předních členů Tokio Hotel, která mezi mladými dívkami hraničila s posedlostí. Jak vypadali?

Mohla bych najít řadu dalších příkladů, ale asi víte, na co narážím. Vzhled těchto hudebníků přesně odpovídal trendu nultých let. Muže extrémně dbající o svůj vzhled, kteří se oblékali do výrazných oděvů, opalovali se v soláriích a nezřídka nosili diamantové náušnice, jsme označovali jako metrosexuály. Tito muži nebyli většinově homosexuálové, naopak měli u žen obrovský úspěch. Kdyby dnes vyšel na ulici muž oblečený podle tehdejších módních pravidel, byl by v lepším případě za podivína. Dnes je standardem mnohem mužnější vzhled, než byl před dvaceti lety.

Kdo je tady pravý chlap?

Je celkem vidět, že i mužnost podléhá trendům, které jsou někdy dost bizarní. Pro někoho byl ultimátním dokonalým mužem Oldřich Nový, a znám osobně i ženy, jejichž představu ideálního muže zhmotňuje Jason Robards v Tenkrát na Západě.

Zde bych se přiklonila k Cheyennovi (od 2. minuty), ale jak říkám, tady záleží na vkusu každého.

Připadá mi mimořádně zajímavé sledovat trendy v popularitě jednotlivých proudů mužnosti, mužství, a sledovat jejich kontext. Tyhle trendy se neustále vyvíjejí, mizí a zase se vracejí, navzájem se ovlivňují a existují paralelně vedle sebe. I dnes stojí vedle sebe hrdinové a antihrdinové, a to dokonce v rámci jednoho žánru. Podívejme se na současné filmy o superhrdinech. Můj šálek kávy to není, ale kdybych si musela vybrat, mým oblíbencem je jednoznačně Jason Momoa v Aquamanovi.

Aquaman je klasickým hrdinou. Má superschopnosti, ochraňuje slabší, je spravedlivý. Svůj úděl nejdřív odmítá, pak ho přijímá, což je víceméně motivem asi na začátku každého příběhu o superhrdinech.

Ideálním antihrdinou je Tom Hardy, resp. jeho postava ve Venomovi. Eddie Brock, kterého Hardy hraje, je člověk jako my – nemá žádné mimořádné schopnosti, v životě se mu spíš nedaří. Situaci, do které se dostane tím, že je napaden mimozemskou entitou, která mu superschopnosti sice propůjčí, ale platí za ně vysokou cenu, není schopný nikomu vysvětlit. Eddie Brock se přesto nelituje.

Když je muž superhrdinou, je pro něj jednoduché být dokonalým. Já dávám přednost právě tomu druhému pólu – muž, který bojuje sám se sebou, svádí nejtěžší boj. Myslím, že to je nejsilnější premisa pro jakékoliv další úvahy o tom, co je pro mě osobně podstatou maskulinity.

Mužnost, jakou už nepotřebujeme

Zpátky ke krizi mužství. Obecně přijímaným předpokladem bývá tento úvod do problému: dříve byla mužnost definována především fyzickou silou, dnes potřeba fyzické síly ustupuje do pozadí. Ještě důležitější je, že ženy začaly ve velkém studovat a pracovat a spíše než živitele rodiny hledají v mužích partnery pro společný život a rodičovství. Muži najednou ztratili svou funkci primárních živitelů, která je od nepaměti definovala, a teď si nejsou jistí, jaká je jejich hodnota, a co se po nich vlastně chce. V horším případě se touto novou situací cítí ohroženi a přáli by si, aby se vrátily staré dobré časy.

Jedním z proudů mezi reakcemi na tento celkem přirozený vývoj je linka ezo mužství, ezo ženství. Máloco ve mně způsobuje takové pocity trapnosti jako instagramové a facebookové účty, které používají hesla jako probuzené mužství (to je ten pravý wokeismus!), žena je láska, muž-tvořitel, ženská energie, mužská energie a podobně. Někdy je to neškodný bizár, jindy je to pěkně nebezpečné terapeuticky se tvářící šarlatánství, v jehož rámci se ženy dozvědí, že žena může předejít znásilnění, pokud „budou ženy plně ctít a vážit si mužů, a to bez ohledu na jejich sílu a na to, zda někomu muži ublížili.“ Uf. Ale aspoň vidíme, že je na místě řešit to, jak se jako společnost vyrovnáváme s posunem společenských rolí.

Dřív to asi dávalo větší smysl, ale nyní se zdá, že svět, ve kterém je muž od toho, aby nosil domů peníze a přibíjel poličky, a žena od toho, aby se starala o děti, uklízela a vařila, je nespravedlivý k oběma pohlavím. Plýtvá intelektuálním potenciálem žen, klade na muže nepoměrně velký tlak z hlediska vydělávání peněz a mimo jiné znevýhodňuje právě muže při soudních sporech o svěřování do péče, protože předpoklad, že ženy jsou lepší matky než muži otcové („děti patří k matce“), je také výsledkem tradičně patriarchálního uvažování.

Mužnost, jakou potřebujeme

Abych si znovu pomohla popkulturními referencemi, pojďme se podívat na jednoho z aktuálně nejzbožňovanějších herců naší doby: Pedra Pascala. Přirozeně, osobně ho neznám. Je dost pravděpodobné, že vlastnosti, které budu jemu a postavám, které ztvárňuje, přisuzovat, jsou spíše mé vlastní projekce, než cokoliv jiného. Ale od toho tady herci a herečky, filmy, seriály a knihy jsou.

Poprvé jsem Pedra Pascala zaznamenala jako agenta Javiera Peñu v Narcos, ve kterém se snažil zastavit drogový gang Pabla Escobara. Taky ztvárnil neohroženého bojovníka ve Hře o trůny, kde však jeho postava, ehm, nedopadla moc dobře. Jeho současnější role, které bych chtěla vypíchnout, jsou Din Djarin v Mandalorianovi, osamělý žoldák ve světě Star Wars, a Joel, otec ve velmi zdařilé adaptaci postapokalyptické zombie PC hry The Last of Us (přestože ani jeden z těchto seriálů bych neoznačila jako svůj oblíbený – nejsou to mé žánry, dá se říct).

Tyhle dvě poslední role mají něco společného: Pedro Pasal v nich vystupuje ve výrazně ochranitelské roli. Mandalorian zachrání Groga (znáte spíš jako Baby Yodu), nesmírně roztomilého tvora se zvláštními schopnostmi. V The Last of Us je také ochranitelem, přestože jeho příběh je tady mnohem temnější. V obou příbězích je spíš okolnostmi dotlačen k tomu, aby se zachoval morálně, dlouho svou roli nepřijímá a vzdoruje jí, ale jeho svědomí je silnější.

Je zdrženlivý, verbálně úsporný, svou sílu nedemonstruje bezúčelně. Přestože je někdy ironický až cynický (Joel je někdy vulgární), vždy nakonec udělá to, co je správné. Myslím, že tady se blížím k definici ideálního mužství, kvůli které jsem napsala takhle dlouhý článek. A vychází mi z toho, že atributy ideálu mužství, které budou ve 21. století aktuální, jsou stále nadčasové.

Jak vypadá mužnost, která podle mě nikdy nevyjde z módy? Myslím, že je to síla – spíše morální a duchovní než fyzická (samozřejmě – nic proti svalům). Dále trpělivost, povznesenost a schopnost nebrat si věci osobně. Opak ublíženectví a ukňučenosti. Odvaha a nezlomnost. Péče o své okolí, které může vypadat tak, že muž je dobrým otcem. Pracovitost a umění dotahovat věci do konce. Umění přiznat si chybu a omluvit se za ni – to vyžaduje odvahu a zdravé sebevědomí. Schopnost zachovat si chladnou hlavu, když ostatní panikaří. To je pro mě esencí mužnosti. Takový muž pak nemusí vypadat jako Pedro Pascal, aby byl sexy.

Tady mě více než jindy zajímají vaše názory, jak žen, tak mužů – co je pro vás podstatou mužství? Je mužství v krizi? Pokud ano, kudy ven?

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články