Úvahy osamělého poutníka

Camino di Santiago je jistě jedna z nejstarších poutí na světě. Uvádí se, že již od 10. století putují desítky miliónů „camineros“ k hrobu apoštola Jakuba. A pouť není jen chůze, ale především množství času k přemýšlení i o sobě

Když jsem letos vycházel z Bilbao, byl jsem si jist, že jde o mou poslední cestu do Santiaga di Compostela. Prošel jsem tři hlavní směry (je jich celkem 12, ale ty ostatní jsou jen kousky – třeba z Anglie) a hledat další motivaci projít neznámou krajinou bylo v tu chvíli nemožné. Proč se znovu a znovu vydávat na cestu plnou osobního nepohodlí, s báglem na zádech cca 12 kg, večer ošetření nohou, aby byly druhý den k použití, jídlo jen aby člověk neumřel po cestě hlady.

Ráno člověka tak nějak slušně ale rychle „hospitalero“ (majitel ubytovny) vyprovodí ze dveří, aby měl čas na úklid a přípravu. Vzhledem ke geografické poloze je v dubnu ve Španělsku okolo 7.30 hod ještě docela tma a tak cesta není úplně příjemná, zvláště, když je nutno nalézat typické ukazatele v podobě mušlí. Celý den pak člověk kráčí neznámou krajinou, neví, co bude za kopcem (vždy další kopec, jak jsem záhy seznal). Neví, kde složí hlavu, neví, jestli ten den najde aspoň jednu otevřenou hospodu, kde mu dají teplé jídlo.

Pochopil jsem, že podstatou cesty (a to nejen té do Santiaga, ale i té životní) je trpělivost a pokora. Trpělivost s bližními, kteří ne vždy splňují naše představy, mnohdy se naopak výrazně liší od toho, co považujeme za když ne ideál, tak aspoň přijatelné. Daleko těžší je být trpělivý sám k sobě. Řečeno ještě jinak – jestli umím vydržet sám se sebou. Vědomí, že ne vždy, co právě chci, tak dostanu. že ne vždy, co řeknu, bude přijato s pochopením. Tolerance k názorům jiných, které nesdílím, ale s vědomím, že ten druhý si může myslet něco úplně jiného než já a že jsem to já, kdo se může mýlit.

S tím souvisí i pokora. Na cestě k faktu, že ne každý den je slunečný, že jsou dny bouřlivé, větrné, deštivé a nepohodlné, plné výmolů na cestě, stoupání a zase klesání. A že je to stejné v našich životech. Že se můžeme jeden den cítit naprosto skvěle, „high spirits“ jak zní anglická fráze, abychom den další byli – a třeba ani ne vlastním přičiněním – na dně a marně se ptali, proč se to děje zrovna nám a ne tomu, který se má dobře a který si to dle našich měřítek nezaslouží.

Jsem rád za tyhle cesty. Vždy si kousek té poutě přinesu domů a když mi v duší zní „blue notes“, kouknu se na fotografie z cest, připomenu si všechny ty zajímavé a skvělé lidi, které jsem cestou potkal a vyslechl jejich originální příběh. Doklad toho, že právě tato cesta je tím cílem, který hledám a na Camino nalézám.

Přidám pár  fotografií z cest.

Scenérie na břehu Biskajského zálivu nikdy neomrzí.

Starý most ze 16. století je stále pevný a plně funkční. A krásný

Lidový umělec si na dveře do seníku střihnul Vermeera

Krása starých domů, které mají to nejlepší jistě za sebou

Tenhle byl na prodej, ale nejspíše nikoli k okamžitému nastěhování

Osud mne zavedl do města Aviles, kde přesně v tento den byla fiesta. Úžasný zážitek, bude o něm samostatný blog.

I když nejsem paranoidní, tenhle kočičák mne určitě bedlivě sledoval

Na tomhle strejdovi, který zkrášluje město Ribadeo, mne zaujala jeho naprosto skvělá radionka

I na Camino lze spatřit ohavnosti, ale byla to jediná.

Největší synagoga na Pyrenejském poloostrově. Porto (Portugalsko)

Kresba v jeskyni Altamira je stará asi 10 tisíc let. A je úžasná….

Tihle dva pánové již mnoho let nehnutě pozorují v dálce viditelnou katedrálu v Santiago di Compostela. Je na dohled asi 4 kilometry

Cesta je cílem. A jsou dny, kdy je prostě fajn jen pomalu kráčet.

Bylo to opravdu buen camino….

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články