O bohatství a rezignaci

V dětství jsem si myslela, že až budu bohatá, bude to vypadat tak, že budu mít mnoho krásných a drahých věcí, budu velmi důležitá osoba, které každou chvíli někdo volá a žádá ji o názor, radu či instrukce. 

Teď vidím, že to je trochu jinak. Dneska je mi 29 let a myslím, že už jsem na to přišla.

O rozdílu mezi cenou a hodnotou

Už celkem dávno jsem zaregistrovala, že hodnota některých věcí, které lze koupit, vůbec nekoresponduje s jejich cenou. Došlo mi to při svačině, ke které jsem měla výborný čerstvý chléb s lučinou a šunkou a četla jsem u toho román Jane Austenové. Celý tenhle set up byl možná otázkou tří stokorun – každý by na něj měl. Ale jsem si jistá, že hluboký pocit uspokojení a absolutního míru, který jsem zažívala, je přesně to, co jezdí lidé hledat na zen-budhistické meditační výlety na Bali.

Dovolená je vůbec u nás často otázka statusu. Fotky z chorvatské pláže na instagramu obvykle nikoho moc neoslní, ale nevím, jestli si lidé uvědomují, že víkend ve stanu v Orlických horách může být mnohem lepší než dovolená v Dubaji. Záleží na vnitřním rozpoložení daného turisty a obzvlášť na tom, s kým cestujete. Ostatně nejlepší zážitky mám spojené s bezútěšným okolím Havířova, kde jsme pili borůvkové víno za 32,- Kč za litr.

Úvod do rezignace

Není asi náhoda, že jsem nedávno sáhla po relativně nové knize Terezy Matějčkové. Jmenuje se Kdo tu mluvil o vítězství? S podtitulem Osm cvičení ve filosofické rezignaci. Slovo rezignace je vůbec velmi zajímavé. V angličtině má dva významy: resign, tedy to, čím vyjadřujeme, když někdo na něco rezignuje, a re-sign, znovupodepsání, znovu-zúčastnění se. Ta kniha je vyloženě filosofickou statí, náročným textem, kterým se prokousávám jen velmi pomalu. Tento blog tedy není recenzí na tu knihu. Zajímavé na tom je, že jsem ji začala číst právě teď.

Naše rodina teď prochází velmi zajímavým vývojem. Nezávisle na sobě jsme s manželem došli k tomu samému závěru: tlumíme svou činnost. Já jsem svou práci omezila na nutné minimum a odložila některé kariérní projekty, se kterými jsem počítala. Své zájmové činnosti jsem taky omezila a nakonec mě napadlo, že bych neměla už tolik číst, takže to jsem také utlumila. Místo toho jsem začala chodit na procházky a jen tak existovat – na terase na zahradním křesle, doma v posteli, v lese na spadnutém kmeni. A hodně spím.

Tahle změna v navigaci mého života přišla sama od sebe a těch několik vědomých rozhodnutí, které jsem v souvislosti s ní musela udělat, přišlo spíše až jako nutná reakce na nový, daný stav. Když jsem o tom vyprávěla manželovi, řekl mi, že zažívá něco podobného. Jako primární živitel rodiny si pochopitelně nemůže jít sednout do křesla a nedělat vůbec nic, ale po období, kdy velmi tvrdě pracoval, teď připouští, že nelze jet na 120 % trvale. Kdybyste ho znali, určitě vás to také překvapí. Znám toho muže osm let – jeho představa odpočinku byla až dosud vždy taková, že šel pracovat na zahradě nebo do dílny.

O věcech

V mé dětské představě o životě v bohatství figuruji jako žena oděná do nejdražších značek, s diamantovými prsteny na rukou, na rozsáhlé venkovské usedlosti s vlastním parkem a stájemi, desítkou pokojů pro hosty a okázalým, i když vkusným vybavením domu. Ve městě mám pochopitelně ještě penthouse. (Proč jsou tam ti koně? Nemám k tomu žádný vztah.)

Zatímco kdyby mi dnes někdo nabízel střešní byt v pražských Holešovicích, asi bych neodmítla, ten zbytek mi teď připadá už úplně nesmyslný. Když jste bohatí, nemusíte hromadit majetek. Je to naopak nižší třída, která má byty nacpané věcmi. Nemůžou si dovolit zbavovat se věcí, které se mohou „někdy hodit“ – proto se dělí o svůj životní prostor s krámy, na které už roky nikdo nesáhl. Z pochopitelných důvodů je fixace na majetek vlastní spíše nemajetným lidem. Už Aristoteles přišel s tím, že hmotný majetek má spíše odstraňovat důvody k nespokojenosti, než že by sám přinášel uspokojení. (Existuje vůbec nějaká fakt originální myšlenka, se kterou už by nepřišel nějaký starověký filosof?)

Nesnažím se ani o opačný extrém, ale máme malý dům a chci v něm mít spíš prostor než věci. Už léta říkám přátelům a rodině, ať nám nekupují dárky, a už vůbec ne nic „do domácnosti“. Nejlepší dar je jídlo. Dejte mi sklenici kimči a Fernet a já budu šťastná žena.

O činnosti

Moje představa o tom, jakou budu dělat v životě práci, prošla v průběhu času opravdu dynamickým vývojem. Navíc si nemyslím, že jsme ještě v tomto ohledu u konce. Ale všechna ta vysněná zaměstnání měla něco společného: budu určitě strašně důležitá, přímo na roztrhání. Budu dostávat desítky telefonátů a e-mailů denně, lidé se budou ptát, co mají dělat, co soudím o poslední krizi, budou mě zvát k rozhovorům a podobně.

Když se teď vrátí manžel z práce, a ptá se, jaký jsem měla den, odpovídám mu: „Skvělej den to byl. Nikdo nic nechtěl, nikdo nevolal, s nikým jsem nemluvila.“ Obzvlášť máme-li nějaké společenské události (z nichž na některé se těším – nejsem přece jen úplný asociál), nemůžu si pak vynachválit tu několikadenní samotu, která musí nutně následovat, abych se dala dohromady. Práce, která má smysl, v množství, které mi připadá přijatelné, v tempu, které minimalizuje výskyt chyb, a v absolutní tichosti – to je naprostá nádhera.

V tomhle ohledu nevidím příliš mnoho rozdílů mezi ženou, která pracuje 40 hodin týdně v hlučném provozu a večery a víkendy věnuje péči o chaotickou domácnost, a top manažerkou, která tráví několik hodin denně na mítincích a videokonferencích, po nichž musí zavolat lidem, kteří se jí snažili dovolat, a telefony a e-maily vyřizuje běžně ještě v deset večer.

Samozřejmě, že na penězích záleží.

Člověku, který musí dělat dvanáctky jako sanitář v nemocnici, aby zaplatil nájem, jídlo pro své děti a benzín do auta, by bylo hanebné vyprávět o tom, že peníze nejsou důležité. Peníze nejsou důležité si mohou dovolit říct jen lidé, kteří jich mají dost na to, aby to nemuseli řešit. Já si naopak myslím, že peníze jsou důležité velmi. Když jsem se rozhodla odejít ze školy a živit se sama, moc jsem jich neměla – stalo se, že jsem potřebovala koupit léky za 400 Kč a na kartě jsem měla třeba jen stovku. V určitém ohledu to bylo vzrušující, ale to můžu říct jen proto, že kolem mě byla velmi solidní sociální síť, která by mě nenechala padnout na dno. Neměla jsem děti a kdyby bylo nejhůř, prostě bych se vrátila k rodičům. Zdaleka každý to takhle nemá.

Ale současně si myslím, že existuje nějaká hranice bohatství, od které už peníze nepřinášejí dodatečné uspokojení. Nevím, nezkoušela jsem to, ale pokud tenhle text čte někdo, kdo byl v určité fázi svého života milionářem a pak miliardářem, můžete mi napsat do komentářů, jestli je v těchto dvou stavech nějaký velký rozdíl? Bylo by nesmyslné snažit se vyčíslit částku, se kterou se člověk může začít cítit bohatý – ale asi se shodneme na tom, že je dobré mít rezervu na to, když se něco rozbije, nebo abych nemusela panikařit, když přijdu o práci.

Jak nebýt

V posledních týdnech tedy velmi intenzivně cítím, že bohatství pro mě je, že nikomu nic nedlužím. (Jasně – dvěma firmám ještě dlužím udělat DPH a mzdy. Ale asi chápete, k čemu směřuju.) Že nic nemusím.

Nemusím nikde být.

Nemusím nic dělat.

Nemusím s nikým mluvit.

Nemusím předstírat, že mám osobnost. Sedím na zahradě a sleduju svoji dceru. Nemusím jí vymýšlet program, aby se zabavila. Nemusím jí kupovat drahé hračky. Vlastně si začínám trochu myslet, že jí nemusím kupovat vůbec žádné hračky. Olga Magdaléna ostatně také nemusí nikde být a nemusí nic dělat – to je zase její bohatství. V tomto ohledu jsou bohatá všechna batolata.

Myslím si, že v určitém ohledu platí, že čím méně člověk je, tím více je. Moc bych si přála být schopná to lépe vysvětlit, ale podle mě už to udělala Tereza Matějčková. Nádherně formuluje myšlenky, jejichž význam jsem v sobě dosud pouze tušila. V jedné ze srozumitelnějších částí doslova píše: „Řečeno náboženským či spirituálním jazykem, záměrem této knihy je filosoficky prozkoumat, proč se člověk mnohdy nerozvíjí pochodem vpřed, ale ústupem.“

A to bude nyní i mým záměrem na následující, předem nespecifikovaně dlouhé období.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články