Čoklík
Jsem člověk smířený s faktem, že na Zemi nežijeme pouze my lidi. Taky moc dobře rozumím prvotnímu vlkovi/psovi, že se chtěl u lákavého lidského ohně ohřát.
Ovšem mám problém, aspoň to někteří o mně říkají. Nemyslím si, že pes je člověk, tedy boží tvor na úroveň člověka postavený. I svatý František přece nějaké ty rozdíly viděl, ne?
Tedy, neuznávám argumenty majitelů (ano, majitelů, ne partnerů, že) psů , že zrovna ten jejich 30ti kilový mazlíček nikdy náhubek, či vodítko nepotřeboval, protože on je tááák hodný. Ani že dítě si vlastně útok rotvajlera zasloužilo, protože jej vyprovokovalo. A rovněž nejsem příznivcem spolužití lidí a psů v bytech. (Speciálně vyšlechtěné gaučáky vyjímám, ale je to taky hřích na přírodě, to šlechtění…) Jóó, když má někdo barák se zahradou, tak potom je to určitě pěkné pro obě strany. Zažil jsem obojí, mohu srovnávat.
Ale k mému zážitku. Po čtyřdenním turnusu konečně jedu domů. Za posledních pár hodin jsem nepozřel sousto a protože v busu se drobit nesmí, plánuji na lavičce na Čerňáku se ještě dorazit před odjezdem, plnohodnotná večeře mne čeká až před půlnocí pod Ještědem.
Začnu otevírat tašku s miniproviantem, když v tu je nalevo vedle mne, ale velmi natěsno, něco teplého, chlupatého. Jakou šelmu tady asi čekat, ne? No jasně, pes, tulák. Usedl vedle mne tak samozřejmě a očima mi říká, no konečně, kdes tak dlouho byl, parťáku?
Rozhlédnu se okolo. Kromě fronty na bus nikde nikdo, kdo by mohl být majitelem, popravdě, očekával jsem nekorektně, že mě vysvobodí vstřícný bezdomovec.
Odbočím a neřeknu ještě, jestli mi ten čokl sežral svačinu. Byl to sympatický krátkosrstý, černý a jistě vzdělaný jedinec, protože seděl celou dobu vedle mne velmi způsobně, jen občas strkal hlavu pod moji ruku, čímž si vynucoval pohlazení. Vyhověl jsem pokaždé. Čistý, nepodvyživený, hezkej vám byl.
Znovu jsem se rozhlédl. Fakt majitel nikde. Zašrotovalo mi, co udělám. Jako normálně vstanu, řeknu mu čau neznámý pse a odejdu k autobusu až přijede, a řidiči, který jej bude skopávat ze schodů, budu tvrdit, že je mi to jedno, že můj není? Anebo mám včas zavolat MP, aby jej chudáka opuštěného umístila do útulku? Anebo… vzít jej s sebou (bez náhubku!), koupit extra lístek a doma jej na internetu inzerovat jako ztraceného a kdyby to nevyšlo, tak co? Nechat si ho? Byly to jen rychlé myšlenky, přetnuté zavoláním.
„Broku? Ty parchante, kde zase seš?!“ , ozvalo se za mnou. Seděl(i) jsme na lavičce před veřejnými záchodky. Tak majitelka je na světě a já můžu svačit. Teda ne, už mi to jede. Najím se až doma, no co, to setkání za to stálo… Budu mít u ní příště vyčůrání zadara.
