Do vlastní nohy

Stát, tedy státní správa nestíhá ani základní funkce, za které si ji platíme. Důchody, příspěvky na sociální programy i mnohé další, pro příjemce zásadní platby, jsou v protizákonném skluzu. Školství se pohybuje vachrlatě na hraně ústavního práva na vzdělání. Státní rozpočet je v rozvalu už po půl roce. Munici do kanónů mnohdy naprosto populistické opozice vyrábí vládní koalice v režimu 24/7. Je mi líto, ale jsem zklamán. Jistě, na druhou stranu jsem spokojen s tím, jak zvládli předsednictví v EU, jak se dlouhodobě a principiálně staví k ruské agresi, jak přistupují k obraně republiky obecně i konkrétně. Ono vůbec, v zahraničí jim to jde nějak líp. Tak teď ještě ty domácí úkoly, prosím.

Namísto toho ale sleduji, že hlavní zacílení je trošku mimo terč. Nikoli řešení problémů, které lidi trápí, ale řešení věcí, které si za problémy označili oni sami. Jakoby ministry navedli jejich Humpreyové na trajektorii zahlťte se podružnostmi, ať my máme čas řídit podle starých vzorců to „ostatní“. A důležité. Jak jsou léta zvyklí.

Jak jinak si vysvětlit, že mediálně se teď nejvíc probírají dvě naprosto podružné věci. Radikální změna nakládání s plastovými odpady (vratné lahve 2.0) a změna rodných čísel na amorfní identifikátory. Oba „zásadní cíle“ koalice mají mnoho společného. Pro žádný z nich téměř neexistuje společenská poptávka. Oba budou znamenat náklady nejen pro stát, ale i pro soukromý sektor, a ne malé. Oba se snaží měnit systémy, které jako jedny z mála u nás naprosto bez problémů fungují.

Tak proč, sakra?! Argumety typu, chce to po nás Evropa neobstojí, není to pravda. S modernizací státu to též nemá nic společného. Obojí vidím jako změnu pro změnu, ale ONI na tom trvají, jak kdyby šlo o nějaký zásadní bod jejich předvolebních slibů. Nebyl, opakuji nebyl. Slibovali jste (mi) něco jiného, nalistujte si to, prosím, a zatněte konečně do podstatného.

A malá osobní vzpomínka starého zbrojnoše na závěr. Na samém začátku devadesátek jsem se zúčastnil posledních ostrých střeleb v Rusku. Natěšení na dobrodružství jsme se hned po příjezdu do pouště za Ašulukem hodlali vrhnout na přidělené kabiny, radary a rakety se šroubováky a avomety v ruce, abychom je správně naladili na skvělý bojový výkon.

Místní ruský kapitán nás zpražil hned zkraje: „Nětrógať! Poká rabótajet, nětrógať.“

A když naši iniciativu úspěšně zastavil, přešel k těm důležitým věcem, z jeho pohledu trestance na výcvikové základně, kam my jsme právě dorazili z „civilizace“ : „Spírtika jesť?“, poklepával si významně prstem na volátko. Dostal z československých zásob, co potřeboval a nutno říci, že ty staré sovětské mašiny (S-200 Vega) měl naladěné skvěle. K zemi šly třetí den jak strategický bombardér, tak křídlatá raketa „útočníka“. Jako perličku poznamenávám, že oba cíle tehdy na nás letěly z východu.

Moc dobrých zkušeností jsem si z Ruska určitě nepřivezl, ale na tyhle jeho hlášky si pamatuji dodnes. A proto radím: Nešťourejte do toho, co funguje! Odpalte to podstatné, konečně. A když se vám povede napravit, co nefunguje, pak si dejte panáka. Rád si připiji s vámi.