Teta

Třeba pamlsek z tuzexu, který se normálně nedal koupit, autíčko na hraní nebo tak. Byla stará, vyhublá a ošklivá, a vypadala jako ježibaba. Měla divný skřehotavě úlisný hlas a já měl dojem, jako by si nás svými dárky chtěla kupovat. Stejně jsem z nich nikdy nic neměl, když teta odjela, naši mi to pokaždé zabavili a dali to bratrovi. Bratr byl o tři roky mladší a rodiče měli rádi jen jeho, já jsem pro byl akorát přítěží a starali se o mě jen proto, že museli.

Vždycky jsem toužil mít kolo. Měli ho moji kamarádi a spolužáci, když bylo bratrovi deset, dostal ho i on, ale mě ho naši nepořídili, prý je to moc drahé a nemají na něj peníze. Bratrova kola jsem se nesměl ani dotknout, abych mu ho náhodou neponičil, a tak mi nezbylo, než tiše závidět. Teta o mé touze po bicyklu věděla a jednou, když u toho nikdo nebyl, tak se na mě ušklíbla: „Počkej, Františku, když budeš hodný, já ti na to kolo dám peníze.“ Divně si mě prohlížela, a pak dodala: „Ale musíš to ještě tak rok vydržet.“

O rok později, když mi bylo čtrnáct a naši se s mým bratrem o prázdninách chystali na dvoutýdenní dovolenou na odborový poukaz na Balt, se teta nabídla, že si mě na tu dobu vezme k sobě. Naši to s radostí přijali, původně mě chtěli poslat na tábor, ale takhle to pro ně bylo jednodušší, odpadlo nebezpečí, že by si mě museli předčasně vyzvednout, kdyby se něco stalo.

„Františku, roste z tebe silný mladý muž a já pro tebe mám úkol, který když splníš, dám ti peníze na kolo,“ řekla teta, jakmile jsme dorazili do jejího domku na vesnici. „Ale nesmíš o tom nikomu říct, jinak povím vašim, že jsi na mě byl hrubý a oni si to s tebou vyřídí.“ Nevěděl jsem, oč jde, ale bylo mi to jedno. Jestli po mě bude chtít, abych jí celých čtrnáct dní štípal dříví, tak to udělám, hlavně, že za to budu mít svůj bicykl.

Celé odpoledne se nic nedělo, jen teta se tvářila nějak divně, večer si dala panáka a pak řekla: „Františku, jdeme spát, ty budeš v tom pokoji, který jsem ti ukázala. Ale než tam půjdeš, stav se u mě v ložnici, přijď přesně za čtvrt hodiny.“ Koukala se mi přitom do rozkroku, ale mně pořád nedocházelo, co mě čeká.

Když jsem k ní dorazil, seděla na posteli jen v rozhaleném županu, nohy měla od sebe a poručila mi, abych se celý svléknul. „Klekni si sem přede mě a dělej si to sám, děláš si to přece tajně doma, no né? Já se na tebe budu koukat.“

Tímhle to první večer začalo a pokračovalo celých čtrnáct dní, teta po mě chtěla stále víc a víc. Pak už to nebylo jen o tom, jak se na mě kouká a přitom si sama hrabe rukou tam dole, musel jsem s ní dělat prasárny, po kterých jsem se pak v noci několikrát pozvracel. Viděli jste někdy svlečenou ježibabu, cítili smrad jejího zastydlého potu a poslouchali, jaké vydává skřeky, když s ní musíte dělat anální sex, a nejen to? Stačí? Teta přitvrdila i jinak, měla mě v pasti, tvrdila, že buď mi koupí kolo z tuzexu, jaké prakticky nikdo nemá nebo když se jí vzepřu, řekne, že jsem ji několikrát znásilnil.

Těch čtrnáct dní jsem s odporem nějak protrpěl, ale kolo jsem nakonec stejně nedostal, teta se vymluvila, že na ni přišly nečekané výdaje a teď mi ho koupit nemůže. Prý, abych si počkal a až u ní budu příště, určitě mi ho koupí, jen o tom nesmím s nikým mluvit. Netušil jsem, jestli to byla pravda nebo jestli mi s těmi výdaji zalhala, ale nakonec to bylo jedno. Žádné příště se totiž nekonalo, hned na podzim vycestovala teta za hranice za dcerou a už se odtamtud nevrátila. Pro mě to znamenalo obrovskou úlevu.

***

Teď přeskočím několik let a vrátím se do doby, když už jsem byl vyučeným instalatérem a pracoval pro OPBH (tehdejší obvodní podnik bytového hospodářství). Bydlel jsem na svobodárně v malém pokoji se sociálním zařízením, která patřila tomu OPBH a stal se ze mě samotář. Zážitek s tetou mě poznamenal, vyhýbal jsem se lidem a než abych chodil s kolegy třeba na pivo, věnoval jsem se sám sobě. Bicykl jsem si pořídil hned, jakmile jsem si trochu našetřil a trávil na něm dlouhé hodiny svého volna, pokud jsem zrovna neplaval v nedalekém bazénu, což mě též bavilo. Když kolegové viděli, že se mnou nic nepořídí, přestali se mě snažit dostat do své party a spíš jsem jim byl pro smích.

Horší to bylo s holkama, jako většina kluků v mém věku jsem chtěl začít s nějakou chodit, ale už na učilišti jsem zjistil, že to nejde. Párkrát jsem to zkusil, se seznámením jsem problém neměl, byl jsem docela pěknej kluk a holky na mě dost letěly, ale jakmile mělo k něčemu dojít, byl konec. Mazlil jsem se s holkou, měl na ni chuť, ona čekala, co bude dál, ale jakmile jsem ji viděl svlečenou, vrátily se mi do mysli všechny ty odporné zážitky s tetou, já ochabnul a nic z toho nebylo. Když se mi to stalo několikrát, zablokoval jsem se ještě víc a radši už ani nic nezkoušel, takže mi k životu zbylo akorát to instalatérské nářadí, kolo a bazén.

Změna nastala až po pár dalších létech, když se do vedlejšího pokoje na svobodárně nastěhovala Martina, která nastoupila do OPBH jako administrativní síla. Byla o rok starší než já a navzdory mému samotářství jsme se skamarádili. Říkám skamarádili, nic víc, nic míň, impuls k tomu přišel ve chvíli, když viděla, že jsem taky cyklista a poprosila mě, jestli bych jí nepomohl s nějakou závadou na kole. Měli jsme tedy stejný zájem, začali jezdit spolu, pak i chodit plavat a občas se navštěvovali. Později se ukázalo, že jsme k sobě postupně začali cítit víc, ale oba se báli udělat byť sebemenší náznak.

„Franto, ty seš instalatér, začal mi téct záchod, nekouknul by ses mi na to?“ Poprosila mě Martina jednoho večera, když jsem se vrátil ze šichty. Tehdy byly nádobky se splachovací vodou pod stropem, praskl jí tam spoj k rouře do mísy a já, než abych si vzal své štafle, vylezl jsem na židli, kterou mi Martina přinesla. Natahoval jsem se s kleštěma dovnitř do nádobky, židle byla stará rozvrklaná, rozložila se, já spadnul, noha se mi šprajcla za záchodovou mísu a zlomila se nad kotníkem.

Martina to vzala jako svou vinu a jala se mě ošetřovat, vařila mi, starala se o mě coby o pacienta s nechodicí sádrou a oba jsme poznali, že k sobě máme blízko. Co teď? Toužil jsem po ní, ale věděl, že jakmile si budu chtít něco začít, zklamu ji, a přitom ona na to čeká. Přišla na mě slabá chvilka a udělal jsem něco, co jsem do té doby nikdy neudělal, prostě jsem se Martině se vším svěřil. S tím, jak jsem to měl doma s rodiči a bratrem, jak mi teta slíbila kolo, jak mě jako čtrnáctiletého kluka nutila v posteli ke všem těm prasárnám, jak jsem pak kvůli tomu nemohl spát s žádnou ženou a jak se ze mě stal samotář. Marina jen tiše poslouchala a začala plakat. Když jsem skončil se svým svěřováním, vzala mě za ruku a tiše řekla: „Franto, dobře vím, o čem mluvíš. Mě podobným způsobem opakovaně zneužíval otčím.“

***

No, teď už to zkrátím, abych vás nezdržoval. Od našeho svěřování uplynulo bezmála pětatřicet let a my oba s nostalgií vzpomínáme na naše začátky. Na chvíle obrovské vzájemné trpělivosti, v nichž jsme se po krůčcích učili, že sex není jen odpornou vynucenou záležitostí, ale že je nádherným vzájemným odevzdáním se dvou milujících bytostí.

Podobně jako já byl jeden ze dvou bratrů, i nám s Martinou se postupně narodili dva kluci. A to si pište, že jsme si oba dávali obrovský pozor, abychom mezi ně dělili naši rodičovskou péči a lásku rovným dílem. Dva kluci, kteří vyrostli v silné chlapy a kteří mají už své vlastní rodiny s maličkými dětmi. V neděli bude mít moje Martina narozeniny a my se těšíme, jak se tu u nás všichni sejdou.