Národ traumatizovaných

Česká televize zveřejnila výsledky výzkumu, podle kterého víc než třetina rodičů používá fyzické tresty jako běžnou součást výchovy. Častěji tak činí lidé, kteří byli v dětství sami biti.

To číslo se zdá vysoké, ale já se mu vlastně vůbec nedivím. Přestože nejsem velmi společenský člověk, mám v okolí hned několik lidí, kteří neměli problém přiznat, že své děti fyzicky trestají. Přiznali to jen tak mezi řečí, aniž bych se na to ptala (řeč byla, předpokládám, o moderních trendech ve výchově, z nichž některé mohou působit benevolentním přístupem k dítěti až radikálně). Proto mě nepřekvapuje, že fackou své děti nedisciplinují jen zástupci patologické sedliny společnosti.

Mlátil bych sráče ještě více

Reakce na facebookový příspěvek ČT jsou taky v mnohém vypovídající. Jen menšina lidí se vyjádřila proti fyzickým trestům na dětech (zajímavé je, že tyto komentáře měly nejnižší výskyt gramatických chyb). Ve většině případů převažuje názor, že stát by neměl mluvit do toho, jak lidé vychovávají své děti (rozuměj zda při výchově používají fyzické tresty), že jsou dnešní děti nevychované právě proto, že se od fyzických trestů ustupuje, a pak mnoho variací na zlatý grál argumentů, „nás taky bili, a teď jsou z nás slušní lidé.“

Zakrývat totožnost diskutujících nebudu, své názory vyjádřili veřejně.

Ale co chcete od národa, jehož ministrem sociálních věcí je člověk jako Marian Jurečka? V úvodu rozhovoru pro Aktuálně říká, že by se neměl kriminalizovat výchovný pohlavek, který se použije ve výjimečné situaci (v jednotkách případů za život). O několik chvil později už se vyjádří v tom smyslu, že je vděčný svým rodičům za to, že ve správné chvíli dostal facku. Pokud velká část rodičů, kteří používají fyzické tresty, nepovažuje facku za fyzický trest, jak tedy takový trest vypadá? Člověk se skoro bojí zeptat.

Facka efektivnější než tisíc slov

Těm z rodičů, kteří kladou fyzické tresty na oltář efektivity (dítě věc rychleji pochopí, když „dostane,“ než kdybych mu to stokrát vysvětloval), by stálo za to položit otázku, proč se vůbec rozhodli mít děti, pokud nejsou ochotní věci dlouze a opakovaně vysvětlovat. Tady se bohužel dostáváme k další tragédii českého rodičovství, a to té, že se rodiči stává mnoho lidí, kteří by ve skutečnosti děti mít neměli.

Před několika dny zveřejnila mladá žena na twitteru tvít o tom, že nemá děti ráda, a rozhodla se je nemít. Doplnila, že její kamarádka podlehla tlaku okolí, stala se matkou a nakonec to dítě téměř zabila, vyřešila to tak, že od dítěte i manžela odešla. Pod tímto vláknem s ryze osobním rozhodnutím a relativně přijatelným vysvětlením se sešel ohromující počet rozzuřených lidí. Byli to především (ale ne výhradně) muži, kteří jí věštili, že pokud tohle rozhodnutí dodrží, bude ve čtyřiceti osamělá, deprimovaná a litující. Autorka původního postu se doslechla, že je sobecká (vůči komu?), že je defektní a že normální žena určitě časem své rozhodnutí musí přehodnotit, než jí dotikají biologické hodiny.

Když se dítě narodí někomu, kdo se vnitřně s rolí rodiče neztotožnil a ve skutečnosti se rodičem stát nechtěl, je to tragédií pro něj a ještě mnohem víc pro jeho děti. To platí o ženách a mužích bez rozdílu.

Odolnost? Spíš nezpracované trauma

Tělo sčítá rány by mohla být jedna z nejdůležitějších knih, které u nás vyšly. Autor Besser van der Kolk, profesor psychiatrie zabývající se léčbami traumatu, popisuje, jak trauma ovlivňuje člověka ve všech úrovních jeho existence. Traumatizovaný člověk interpretuje svět kolem sebe jako mnohem nebezpečnější a nepřátelštější, než ve skutečnosti je. Funkce některých částí jeho mozku, především těch, které souvisí s prožíváním empatie, uvědomování si vlastních emocí, vnímání našeho těla a schopnosti vyhodnocovat sociální interakce, jsou drasticky omezeny. Neřešená traumata se velmi často projevují somaticky jako zdánlivě „ničím nezpůsobená“ chronická bolest, astma a autoimunitní onemocnění.

Alexithymie je odborný název pro jev, při kterém pacient nedokáže pojmenovat své pocity. Neschopnost pojmenovat, co člověk cítí, je častým rysem u traumatizovaných lidí. Van der Kolk popisuje loučení na letišti s tetou, pro kterou byla jeho rodina jedinými blízkými lidmi. Teta ho na rozloučenou pevně objala a po tváři jí tekly slzy. Později si stěžovala, že jí kvůli studenému větru na letišti slzí oči. „Její tělo pociťovalo smutek, který její mysl nedokázala zaznamenat – opouštěla naši mladou rodinu, své nejbližší žijící příbuzné.“

Jedním z prvních lidí, od kterých jsem se o alexithymii něco dozvěděl, byl psychiatr Henry Krystal, jenž pracoval s více než tisícovkou osob přeživších holokaust, když se snažil pochopit masivní psychické trauma. Krystal, který sám koncentračním táborem prošel, zjistil, že mnoho z jeho pacientů je profesně úspěšných, jejich vztahy s blízkými jsou však chladné a odměřené. Díky tomu, že potlačili své city, mohli ve světe fungovat. Kdysi se naučili své nezvladatelné emoce vypnout, a proto nyní nerozeznávali, co cítí. Jen málo z nich mělo zájem o terapii. (…)

Jelikož traumatizovaní lidémají často problém smyslově vnímat, co se v jejich tělech děje, chybí jim škála jemnějších reakcí na frustraci. Buď na stres reagují tak, že jsou „mimo,“ nebo nepřiměřeně zuří. Bez ohledu na svou reakci často neumějí sdělit, co je rozčílilo. Tento nesoulad s vlastním tělem přispívá k jejich náležitě zdokumentovanému nedostatečnému pudu sebezáchovy a vysoké míře reviktimizace a rovněž k jejich významným potížím co do prožíván radosti, smyslových potěšení a smysluplnému žití.

- Tělo sčítá rány. Besser van der Kolk, kapitola Alexithymie: Když pocity nemají jména

Myslím si, že v případě lidí jako je pan Šenkyřík (viz printscreen jeho názoru na fb) se jedná ve většině případů o tohle. To, co lidé jako on nazývají odolností, a na čem si tak zakládají, je ve skutečnosti absolutní netečnost způsobená neřešeným traumatem. Jeho automatickou reakcí na jakýkoliv stres je agrese. Kdyby byl více v kontaktu s vlastními komplexnějšími emocemi, zřejmě by to musel být první krok k introspekci a pokládání důležitých otázek o tom, jestli způsob jeho dosavadního života byl uspokojivý, jestli jsou jeho osobní vztahy harmonické a jestli v jeho minulosti náhodou neexistuje něco, kvůli čemu vnímá většinu svých podřízených jako hlupáky.

Tohle není referát na Tělo sčítá rány, ale neodpustím si ještě jednu věc, která mění celé paradigma o tom, jak vychovávat odolné dospělé. Existuje několik typů emoční vazby mezi dítětem a jeho primárním pečovatelem. V situacích, kdy primární pečovatel, evoluční podmínka přežití, u dítěte vzbuzuje strach, dostává se dítě do neřešitelného dilematu. Není schopno se rozhodnout, zda se k rodiči přiblížit, nebo se mu vyhnout. Tuto vazbu nazýváme dezorganizovanou a takové děti se ve školkách projevují „agresivně, nebo odtažitě a nezúčastněně, a rozvíjí se u nich řada psychiatrických problémů. Vyskytuje se u nich také větší fyziologický stres, a to v podobě tepové frekvence, variability srdečního tepu, vylučování stresových hormonů a snížené imunity.“ Z těchto dětí vyrůstají dospělí, kteří jsou všechno, jen ne psychicky odolní. Nedokáží správně vyhodnocovat rizika a často reagují přehnaně.

Dnes už můžeme považovat za vědecky prokázané, že lidé potřebují v raném dětství zažít pocit bezpečí, aby byly později odolné. Dospělí, kteří jsou klidní a dokáží dobře zpracovávat vlastní emoce, vychovávají děti, které jsou klidné a dokáží dobře zpracovávat vlastní emoce.

Pár facek ho nezabije

Samozřejmě nechci tvrdit, že každý, kdo v životě od rodičů pár facek dostal, je automaticky nenávratně traumatizovaný. To na druhou stranu nedokazuje neškodnost fyzických trestů. „Co tě nezabije, to tě posílí“ je asi nejstupidnějším rčením, se kterým kdy čeština přišla. Právě reakce rodičů ve vypjatých situacích je to, co rozhoduje o tom, jak se děti budou chovat. Dítě, které je bito, se naučí, že konflikty se řeší agresí, přičemž pravdu má vždy ten silnější. Pokud vychováváme své děti z pozice síly, jednou budou jednat z pozice síly i ony, až budeme my ti slabší.

Jistěže děti potřebují pocítit pevné hranice, aby se cítily bezpečně. Ale fyzické tresty k ničemu takovému nepřispívají. Fyzický trest způsobuje u mladších dětí jen strach z rodiče, který je prvním krokem k nejisté či dokonce dezorganizované vazbě. Bohužel to vypadá, že strach z dospělého a pocit ponížení je ale pro mnoho lidí stále základem úspěšné výchovy.

Prostě je nebijte

Přemýšlela jsem, jestli jsem vhodnou autorkou pro článek tohoto typu, protože mi každý může namítnout, že dokud mám jen dvouleté dítě, nevím, o čem mluvím. Jenže jsem si uvědomila, že i kdybych měla třeba tři již odrostlé děti, stále by mi mohl kdokoli namítnout, že „mám štěstí, že moje děti fyzické tresty nepotřebovaly, pro jiné děti to může být to pravé.“ Zkrátka nikdy nebudete mít, zdá se, dostatečnou autoritu na projev svého názoru, a to ani v případě, že se jedná o vaše naprosto osobní rozhodnutí děti vůbec nemít.

Nechci působit dojmem, že odsuzuji rodiče, kterým to ujelo a své dítě uhodili. Vím bohužel až příliš, jaké to je, být na smrt vyčerpaný z péče o dítě, jehož projevy chování dospělého frustrují, a zdá se, že na ně nic nezabírá. Ale myslím, že násilí ve výchově je vždy projevem selhání na straně rodiče. Pokud k němu dojde, musíme hledat řešení a nápravu. Možná má dítě skutečně výchovné problémy? Ty však začínají vždy u rodiče. Možná je rodič jen extrémně unavený a frustrovaný? Ať je to jakkoliv, je to výstraha, která by nás měla motivovat své problémy řešit. Dnes už díkybohu přestává být stigmatizující požádat o profesionální pomoc. Každá krizová situace má nějaký důvod, nějaké řešení.

Rozhodně neodsuzuji rodiče, kteří se neudrželi a udělali chybu. Odsuzuju rodiče, kteří fyzické tresty obhajují jako standardní výchovný prostředek, a kterých je podle průzkumu zveřejněném ČT až třetina. Násilí není a nikdy nebude normální způsob řešení konfliktů ve vztazích.

Ještě si neodpustím svoji ultralevicovou progresivistickou doušku. Lidé jako Marian Jurečka, tzn. tradiční konzervativci mezi elitou naší země, budou naprosto neústupní v otázce adopcí homosexuálními páry, protože musíme myslet na dobro dětí. Dle jejich názoru děti negativně poznamená, když budou vyrůstat se dvěma maminkami či se dvěma tatínky. Na druhou stranu ale něco tak primitivního, jako fyzické tresty, které dětem prokazatelně ubližují, budou obhajovat „svobodou ve výchově.“ Stejně jako nedostatek dětských psychiatrů, nedostatek míst na středních školách, donedávna taková zrůdnost jako kojenecké ústavy a jiné věci, které dětem prokazatelně ubližují, znamenají jen úplně marginální politická témata.

V České republice dobro dětí nikoho nezajímá. Přestaňme předstírat opak.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články