Visegrádská skupina začíná postrádat jakýkoli smysl

V4 byla inspirována setkáním uherského Karla I. Roberta, Jana Lucemburského a polského krále Kazimíra III. v roce 1335. Ti se dohodli na politické a hospodářské spolupráci svých zemí a jejich věčném přátelství. Zbyla jen pachuť.

Návštěva Volodymyra Zelenského v Praze byla bezpochyby velmi významnou mezinárodní událostí. Jen těžko se doceňuje důvěra ukrajinského prezidenta naší zemi, když se rozhodl zde přespat. ČR se opět na chvíli stala středem zpravodajství celého světa v rámci prezidentova turné po členských zemích NATO před nadcházejícím summitem NATO ve Vilniusu. Ostře kontrastuje s děním v Sofii a velmi důstojným jednáním Zelenského s tamním prezidentem, který vytrvale, na rozdíl od bulharského předsedy vlády, odmítá pomoc napadené Ukrajině. Zelenskyj si opět nehrál na diplomata a sdělil to státníkovi na plná ústa.

Jen okrajově, řešení Zelenského triček mi připadá naprosto infantilní. Jsou symbolem vytrvalého spojení s ženami a muži na frontě při boji proti ruskému agresorovi. A podstatné je, co ukrajinský prezident symbolizuje, jaké postoje zastává a jak se zasazuje vší silou o osud své těžce zkoušené země. Co má přitom na sobě lze považovat za naprosto nepodstatné. Alespoň něco má tato vláda a to je správný postoj ke krizi na Ukrajině. Na rozdíl od Andreje Babiše, kterého se návštěva jedné z nejvýznamnějších osobností současného světa netkla a místo toho řeší, zda jsou ukrajinští uprchlíci pod kontrolou.

S touto událostí ostře kontrastuje vřelé setkání ruského ministra zdravotnictví se šéfem maďarské diplomacie v Budapešti. Maďaři si servilně pochvalovali energetickou spolupráci se zločinným režimem. Navíc zcela zásadní otázka je, co si vlastně pochvalovali? Obtíže Budapešti jsou více než známé. Jen další divadlo autokratického režimu pro obyvatelstvo. Těžko se chápe postoj Maďarů vzhledem k brutálnímu potlačení maďarského povstání sovětským Koněvem v roce 1956. Maďaři jsou zcela zásadní trhlinou ve V4. A zřejmě se k nim velmi brzy připojí Slováci se svým hyperpopulistickým Robertem Ficem. Slovensku reálně hrozí úplné vytržení se z evropských struktur. Fico je obrovské zlo, ale je jen zrcadlem většiny Slováků, bohužel.

Dalším zcela zásadním rozporem je aktuální a sporná migrační reforma EU. ČR ji podporuje, Polsko a Maďarsko jsou kategoricky proti. Paradoxní je, že zrovna Maďaři teď ve Vídni dostali přes ústa v tom smyslu, že do Rakouska proudí většina uprchlíků právě z Maďarska, plot neplot. Unie nechápe, že je třeba přijmout daleko zásadnější opatření než zase jen nějakou formu solidárního řešení, které automaticky počítá s další nelegální migrací. Je dost velkým otazníkem, zda je postoj vlády ČR rozumný. Vyjednaná výjimka kvůli ukrajinským uprchlíkům jednou skončí. A obyvatelstvo tu souhrnně Araby prostě nechce a už vůbec nebude chtít finančně přispívat jiným zemím.

S tím souvisí i paradox rozpadu vlády v Nizozemsku, kde se politici nejsou sto shodnout na reformě migrační politiky. To samo o sobě naznačuje, že nelegální migrace je stále palčivější problém i v původních zemích EHS. Nizozemsko vždy patřilo mezi země s nejvstřícnější migrační politikou.

Česká republika má v současnosti předsednictví V4. Na základních tématech zjevně žádná dohoda není možná. Maďarsko je napůl autokratické, byť Orbán vyhrál volby jen těsně. Slovensko se řítí do velkého problému a Poláci jsou natolik specifičtí, že celá V4 je už pitoreskní parodií nějaké formy spolupráce zemí bývalého východního bloku. Česká zahraniční politika by se neměla orientovat jen na pomoc napadené Ukrajině a snad stále úzké vztahy s Izraelem, ale hledat jiné stabilní spojence s podobnými zájmy. Co říkáte? Pane ministře zahraničí Lipavský.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články