Kyselé ostružiny

Tentokrát má oblíbená činnost nabyla na významu. Některé ostružiny na slunečné straně byly opravdu zralé a začaly mi samovolně padat do rukou. Jejich sladkost mě na chvíli odvedla od mých myšlenek, které se mi prodíraly do hlavy a nutily mě přemýšlet nad tím, jak jsme my lidé kolikrát netrpěliví a chceme ovládat, manipulovat a mít věci pod kontrolou.

Chtěla jsem upéct bublaninu. Těch opravdu zralých ostružin, které samovolně spadly do mých dlaní nebylo dostatečné množství. Potřebovala jsem víc. Co na tom, že budou kyselejší, vždyť jsou pěkně zbarvené a dosladím to cukrem. Dělá se to běžně a nic na tom není. Jenže, i když přidám hrnek cukru navíc, ty nezralé ostružiny budou i po upečení prostě kyselé.

Jak často to v životě děláme? Chceme všechno hned. Málokdy čekáme na ten správný čas, slunce, teplo, pohodu, klid, aby situace samovolně dozrála do bodu sladkosti a přirozeného plynutí, kdy všichni zúčastnění dojdou do stejného harmonického smírčího bodu, který umožní naplnění a uskutečnění, či rozuzlení, nebo vyřešení nejrůznějších situací. Jsme zvyklí reagovat hned, emočně, zbrkle, bez ohledu na ostatní.

Často rveme kyselé ostružiny, nekoukáme vpravo vlevo a pak to všechno zasypáváme hromadami cukru, kterým jsou naše iluze, očekávání, lpění, nebo jen touha věci urychlovat a hlavně, aby dopadly podle nás. Nezralé ostružiny házíme do hutného těsta dění, hltáme polo vychladlé bublaniny, které jsou pěkně kyselé i s přídavkem cukru, a pak následně odfukujeme a nadáváme si proč jsme to vlastně jedli, když nás z toho teď bolí břicho a bylo toho moc.

Často zůstává jen pocit těžkosti a nakyslosti. A přitom stačilo tak málo. Jen chvíli počkat, než to dozraje, jen chvilku strpení, než to vychladne. Uvědomění si toho, že každá ostružina (člověk, situace) potřebuje své specifické podmínky a čas proto, aby dozrála. Trpělivost a tolerance. Vnímání toho druhého. Jeho potřeb, procesů a načasování. A také ochoty ponořit se do hloubky a chtít uvidět co se skrývá pod zdánlivě vyzrálou tmavě modrou barvou, té které ostružiny.

Kdykoliv ostružina, člověk, situace, či proces dojde do bodu vyzrání, vytvoří se uvnitř plodu dostatek cukru (klidu a odevzdání, či svobody), umožňující bez zábran a strachu spadnout do dlaně.

Teprve ve chvíli zralosti se věci dějí samovolně, v lásce a plynutí bez ovlivňování, urychlování a umělého přislazování. Teprve ze sladkých a zralých plodů můžeme upéct bublaninu rozpadající se slastně v ústech. Tentokrát se mi podařilo upéct přesně takovou.