Na kole za Jamesem Bondem

Pár dnů na kole v Alpách znamená, že se začnete nudit. Na rozdíl od českých hor jste totiž ve svých výletech omezeni na jedno údolí. A to nás přesně potkalo při našem pobytu v rakouském Söldenu.

A tak si vymýšlíme ptákoviny. Doslova. Na horní točně lanovky se natáčel film s Jamesem Bondem Spectre. Je tam dokonce i muzeum. Lze si zakoupit vstupenku za 24 Euro, nebo i se zpáteční jízdenkou na lanovku za 59 Euro. To není nic pro nás. Pokoříme vrchol na kolech. Jak se nakonec ukázalo, pokořil ten vrchol spíš nás. Ale to v rámci ranního optimismu ještě netušíme. Start před devátou, nadmořská výška 1350 m.n.m.

Začátek po silnici vypadá idylicky. I když počasí nic moc, ale podle předpovědi pršet nemá. Jenže podle mapy odbočujeme do lesa. A to tedy vidíme hned, co nás čeká za pěšinu. Prorazíme! Padá rozhodnutí. Ale jde se tlačit.

Tady je v akci i autor reportáže. Teplota sice asi 6 stupňů, ale zima nám rozhodně nebyla.

Konečně mezibod nad lesem. Kostelík a já si na řídítkách zaznamenávám první mezník 2000 m.n.m.

Je jednoznačné, že se nacházíme v oblasti sjezdového lyžování. Ještě asi 150 výškových metrů a budeme u mezistanice lanovky.

Bohužel ale ten déšť přišel. Zazdí nás na mezistanici skoro na dvě hodiny. Ale radar ukazuje, že bude líp. Co dělat? Tři piva to jistí!

A pokračujeme. Turistů tu moc není. No, dá se říci že skoro žádní. Tak nám dělá společnost někdo jiný.

Dosahujeme dalšího mezníku, 2400 m.n.m. Ten si zaznamenávám jako vzpomínku na dobu před asi 5ti lety, kdy jsme jeli na kolech z Milána do Prahy a to byl nejvyšší bod našeho putování.

O něco výš jsme už opravdu sami. Mrholí. Teplota se blíží k nule. Cesta je jedno velké bahno. Ale nevzdáme se.

Horní točny sedaček necháváme pod sebou.

Přiznejme si upřímně, že terén je tak prudký, že většinou tlačíme. Pro představu od mezistanice na vrchol je to 5 a čtvrt kilometru s převýšením 850 metrů. Brutus!

Výška 2700 m.n.m. znamená metu Passo Gavia, kam se chystáme v září.

A jsme tu. Počasí je stylové.

Jako první nás uvítá vozidlo, kterým James Bond honil padouchy a které tu filmaři ve skalách zanechali.

Výšku si musím samozřejmě zaarchivovat.

Bondovská klinika (právě kliniku ve filmu tato restaurace představovala) je nezaměnitelná. Muzeum nám zavřeli před hodinou, ale my dovnitř stejně nechtěli. Šlo nám skutečně o kótu.

Opravdu jsme tu jediní cyklisté. Ani sem nejezdí trailaři lanovkou. Vědí proč. Zmrzli by a promokli by.

Terasa restaurace jasně ukazuje, že jsme v oblasti věčného sněhu. Na posezení rozhodně neláká.

Ale horkou čokoládu si dáme u baru uvnitř, kde popíjel i James Bond.

A pak už jen sjezd. Tedy křeč v prstech, jak pořád mačkají brzdy. Ty si svoje odpracují. Těch 1700 výškových metrů i tak sjíždíme skoro hodinu. Ale je kouzelné jak cítíte, že je pořád tepleji a tepleji.