Budeš mě nosit na rukou?

„Honzo, já vím, že máš pro mě slabost, ale jedno mi řekni, byl bys mě ochotný nosit na rukou?“ Maruška si zvolna vychutnala doušek turecké kávy a sousto větrníku, upřela na mě oči a čekala, jak si poradím s její záludnou otázkou.

Odpolední slunko proplétalo zlatem její světlé polodlouhé vlasy, čechrané vlahým vánkem pozdního léta a já dumal, co teď s tím. Maruška se mi opravdu líbí, je to milá ženská, pro kterou bych udělal leccos, ale přece jí nemůžu narovinu říct, že ji kvůli jejím oble plným tvarům na těch rukou prostě neunesu. Ona stále vyčkávala, a aby mě trochu podráždila v mé nerozhodnosti, začala naoko nervózně cinkat lžičkou o talířek s větrníkem. Pak mě to konečně napadlo: „Jasně, že nosil, Maruško, tebe vždycky a s obrovskou radostí klidně přes celou Prahu až do ložnice, ale nemohu. Nejsem totiž volný, ani ty nejsi volná a něco takového bychom nemohli těm našim protějškům udělat.“ Prostě jsem nepřišel na nic lepšího, než z Maruščiny otázky vycouvat a zbaběle se schovat za svou Soňu a jejího Frantu.

„Ho… Ho… Honzo, prosím tě promiň,“ rozesmála se Maruška zvonivým smíchem, „odpust jedné staré tlusté ženské, že tě přivedla do rozpaků. Věř mi, že jsem se pobavila, jak jsi u toho zrudnul a nevěděl, co máš říct, ale vybruslil jsi z toho celkem bez ztráty kytičky. A já ti teď za odměnu povím, proč jsem ti vlastně tu nemístnou otázku položila.“ Uvolnili jsme se oba, pohodlněji opřeli do křesílek na cukrárenské zahrádce a já se konečně mohl v klidu zaposlouchat do Maruščina vyprávění.

***

Před nedávnem k nám do vedlejší kanceláře nastoupil Kamil. Takové ucho a tintítko k tomu, vypadá sotva na dvacet, ve skutečnosti určitě o moc starší není a je tak hubený, že kdybych před ním práskla dveřma, tak ho to odfoukne. Přitom je snaživý, to mu nemůžu upřít, co se po něm chce, to udělá bez remcání a dokonce ani nenadělá moc chyb na to, jak má málo zkušeností. Jenomže, Honzo, hned, jakmile se tenhle Kamil objevil, věděla jsem, že s ním budu mít problém, on na mě totiž od prvního dne začal strašně brát.

To bylo samé: „paní Marie sem, paní Marie tam, nechtěla byste, abych vám uvařil kafe?“ Tak to víš, že mě to na jednu stranu potěšilo, každá ženská je ráda, když se líbí, zvlášť někomu, kdo je o víc jak generaci mladší. Jenomže co je moc, to je moc, Honzo, když toho předcházení začalo být až příliš, tak mě to jednak přestalo bavit a být příjemné a jednak, no znáš lidi, nechtěla jsem přijít do řečí. A tak jsem jeho nabídky typu: „paní Marie, nešla byste se mnou na oběd?“ začala odmítat a být na něj schválně odměřená, abych ho odradila. Stejně s ním byla nuda, a když jsem mu zezačátku párkrát na ten společný oběd kývla, tak na mě celou dobu akorát fascinovaně koukal a nezmohl se pomalu na jediné slovo.

Jenomže ta moje odměřenost se minula účinkem, Kamil zřejmě dospěl k závěru, že mě něčím naštval a rozhodl se, že si mě bude udobřovat. A nenapadlo ho nic lepšího než mi začít nosit kytky. Honzo, pomalu každý den nová kytka, jednou hned ráno, jindy v poledne, no, dovedeš si to přestavit? Co já vdaná ženská s nimi měla asi tak dělat? Domů jsem je nosit nemohla, Franta je sice bezvadný a celkem i chápavý, ale tohle by na něj bylo moc. Tak jsem Kamila s těma jeho kytkama vyhazovala, on se pokaždé zatvářil smutně, kytku si odnesl, ale to mu nezabránilo, aby mi za den nebo za dva přinesl další. Určitě z nich měl doma celé květinářství a já ani nechci přemýšlet, kolik za ně utratil peněz. Navíc, když jsem zaslechla, jak si ženské začínají šuškat, jestli spolu něco nemáme, tak jsem zavětřila průšvih a rozhodla se, že s tím budu muset něco udělat.

„Kamile,“ spustila jsem na něj další den, když si počkal, až budu v kanceláři sama a objevil se s další kytkou, „prosím tě, buď tak hodnej a už toho nech. Přestaň s těma kytkama a se vším ostatním a věř mi, že já ti za to budu strašně vděčná.“ Jo, já mu už dávno tykala, ale on mi pořád vykal.

On se na mě podíval jako spráskaný pes, dočista se posadil a začal koktat. „Ale paní Marie, vždyť já jsem vám nic špatného neudělal… Vždyť já bych… Vy se mi…“ A zmlknul, koukal se do země a začal se tvářit jako malý kluk, který vyvedl nějakou rošťárnu, ke které se nechce přiznat.

Mně ti zacukalo v koutcích, měla jsem co dělat abych se nerozesmála, ale na druhé straně mi ho přišlo líto, tak jsem na něj promluvila jako na toho malého kluka: „Tak copak, Kamilku, jen to klidně řekni, ven s tím.“

To jsem rozhodně neměla dělat, Honzo, protože on najednou spustil jako poněkud poskakující vodopád: „Paní Marie, víte, mně se moc líbí starší ženy… Vy mě nesmírně přitahujete, já jsem se do vás beznadějně zamiloval… Víte, strašně moc po vás toužím, jsem ještě panic, tak kdybyste… Já bych vás celý život nosil na rukou…“ Čímž vyčerpal celičký svůj repertoár, zase zmlknul a upřel na mě psí oči.

No a já na tom byla stejně jako ty před chvilkou, Honzo, on řekl, že by mě nosil na rukou, já nevěděla, co s tím a pak mě napadlo úplně to samé jako tebe, akorát tys z toho vybruslil přes Soňu a Frantu, jenomže já mu to vpálila napřímo. Rozhodla jsem se pro léčbu šokem, vstala, dala ruce v bok, však sám víš, jak to umím, a vmetla jsem mu do očí: „Tak na rukou se ti mě zachtělo nosit, Kamilku, jóóó? No, tak mi teda ukaž ty svoje hůlčičky, ať vidím, jestli bys mě dokázal uzvednout, aniž by sis je polámal.“

Honzo, ten kluk zřejmě potřeboval pořádnou lekci a můžu ti prozradit, že ode mě ji teda dostal. Otevřel dokořán ty své oči, vstal, sednul se, znovu vstal a prohlásil: „Ježíšmarjá, paní Marie, já jsem vůl! Prosím vás, odpusťte mi to všechno a nezlobte se na mě, že jsem za vámi celou tu dobu tak dolézal. Sice jsem to myslel všechno vážně, ale vůbec mi nedocházelo, jak vám to muselo být nepříjemné, jsem prostě hlupák a idiot.“

„To je dobrý, Kamile, to je dobrý, hlavě, že jsi na to konečně přišel,“ řekla jsem mu, dokonce jsem ho útěšně poplácala po rameni a navrhla, aby mi konečně přestal vykat. Jenomže já jsem hrozná potvora, Honzo, jestli to teda nevíš, a jak mi toho Kamila přišlo nakonec líto, tak jsem si vzpomněla na prsatou rozvedenou Markétu ze skladu, která strašně moc shání chlapa a je taky starší než Kamil, takže by se mu mohla líbit. No a než vypadnul z mojí kanceláře, tak jsem ho do toho skladu poslala a řekla mu, že tam dělá jedna moc pěkná ženská a že, když už jsem mu já dala košem, tak ať se vypraví za ní. On na mě koukal jak puk, asi mu přišlo trochu trapné jít ode mě rovnou ke druhé, tak jen lehce kývnul hlavou a zmizel.

Pak jsem odjela na dovolenou, a když jsem se po dvou týdnech vrátila, tak jsem hned druhý den musela do vedlejší kanceláře za Kamilem kvůli jedné faktuře. Když jsem tam vlezla, byl akorát sám, seděl za stolem, klížily se mu oči a ve tváři měl takový ten šťastně prázdný výraz totálně vyšuk… totiž vyčerpaného samce, Honzo, promiň, že to před tebou tak říkám. Když mě uviděl, tak se rychle probral, fakturu mi vyřídil, chvilku se ošíval, jakoby se styděl, a pak jenom tak tiše prohlásil: „Marie, dík, však ty víš…“ No, a když jsem pak další den šla domů, všimla jsem si, jak kousek přede mnou pyšně kráčí Markéta a za ruku si vede Kamila, který mi připadal ještě hubenější, než byl předtím.

***

„Tak, Honzo, to je všechno, a jestli chceš, klidně mě z fleku pošli domů. Zavrhni mě a už se mnou nikdy nechoď na kafe s větrníkem nejen za to, že jsem si z tebe prve udělala nemístnou srandu s tím nošením na rukou, ale hlavně za to, že jsem taková dohazovačka, která nechala připravit poctivého Kamila o panic… ha ha o panictví.“

Nedalo se nesmát. Smála se Maruška, až se zakoktala na konci své věty, smál jsem se já a určitě se smál i ten neposedný vlahý vánek pozdního léta, protože dokázal vykouzlit pár roztomilých kudrlinek v jejích blonďatých kadeřích. Akorát ani jeden z nás netušil, jestli Kamilovi zbylo pod Markétinou péčí ještě dost sil k tomu, aby se taky dokázal něčemu od plic zasmát.