Z Kozáka a uprchlíka před rudým terorem oblíbeným lékařem

Bohatý život plný dobrodružství prožil donský Kozák Nikolaj Kelin, který ze své rodné vlasti uprchl před komunistickou diktaturou a svůj život si zachránil na poslední chvíli. Zažil bídu a hlad a nakonec skončil v Československu.

Jeho vzpomínky vydalo knižně nakladatelství Jota pod názvem Paměti donského Kozáka a českého lékaře. Stojí za přečtení, protože skvělým způsobem přibližují historii první poloviny dvacátého století a výklad dějin na základě vyprávění pamětníků bývá přínosem. Samozřejmě, nevýhodou mohou být zkreslení, přikrášlení skutečností, výmysly atd. To však není tento případ.

Když se Nikolaj Kelin narodil v roce 1896 v kozácké vsi Kletská na Donu, jistě netušil, co všechno jej v životě čeká. Nejspíš počítal s tím, že bude žít tam, kde i jeho předkové žili po staletí, v donských kozáckých stepích. Jenomže jeho životní osudy zcela změnily první světová válka a bolševický puč v listopadu 1917.

Jeho dědeček chtěl, aby Nikolaj Kelin dosáhl co nejvyššího vzdělání, což u Kozáků nebylo v té době obvyklé. Ten po gymnáziu krátce studoval na lesnickém institutu v Petrohradě, později absolvoval vojenské učiliště a stal dělostřeleckým důstojníkem. Bojoval v První světové válce proti Ústředním mocnostem, později v řadách bílých proti rudým. Mimo jiné nechápal, jak je možné, že velitel rudé jízdy s poddůstojnickými zkušenostmi Buďonnyj dokázal porazit absolventy petrohradské válečné akademie, kteří veleli bílým. Obě strany tenkrát nebraly zajatce a Kelinovi šlo opakovaně o život. Nakonec se po porážce bílých dostal z Krymu do Turecka, kde jako uprchlík zažil internaci, hlad a bídu. Měl štěstí, že mohl odejít do Československa a na Karlově univerzitě v Praze studovat vysněnou medicínu. Rusové, kteří z Ruska uprchli před komunistickou tyranii, k nám přišli na pozvání prezidenta T. G. Masaryka a některých dalších čelných politiků v rámci tzv. Ruské pomocné akce určenou k podpoře ruských emigrantů.

Je ovšem smutné, že se našli i takoví, levičáci a hlavně komunisté, kteří hlásali, že tito Rusové jsou nepřáteli světové revoluce, proto by měli být posláni zpátky do Ruska v dobytčácích, ať tam s nimi bolševici zatočí. Sám Kelin taková slova slyšel na jednom veřejném shromáždění univerzitních studentů, bylo mu z nich hodně smutno a rozplakal se. Je hrozné, že takto se někteří jedinci chovali k lidem, kteří byli vyhnáni rudými zločinci z rodných domovů, okradeni o veškerý svůj majetek a sotva si zachránili holé životy. Bohužel, vždy se najdou takoví, kteří fandí zlu a napadají jeho oběti. V každé zemi se holt vyskytuje spodina hlásající nenávist k jiným lidem.

Naštěstí takových byla menšina a imigrant Nikolaj Kelin u nás zůstal. Úspěšně dokončil studia a stal se respektovaným a vyhledávaným lékařem. Zpočátku však zažil krušné chvíle, protože, ač již ženat, pracoval pouze za stravu a byt, jelikož jako cizinec u nás nesměl dostat placené místo. To se však později změnilo, získal čs. občanství, vlastní pílí se stal úspěšným praktickým lékařem a otevřel si i zubní ordinaci, což tenkrát bylo možné. Od třicátých let až do své smrti v roce 1970 působil v Želivi na Pelhřimovsku.

Za války se odmítl stát členem německé lékařské komory, kolaborantem s nacisty nebyl, ovšem osvobození se právem obával. Věděl, že by ho Sověti jako bývalého bělogvardějce tudíž „nepřítele Sovětů“ mohli zatknout a deportovat na Sibiř, což koneckonců učinili s mnoha jeho krajany. Řada Rusů proto ještě před příchodem Rudé armády s obavami o svou bezpečnost odešla do ciziny mimo dosah Sovětů. Byl svědkem násilí rudoarmějců na českém civilním obyvatelstvu. Sovětští vojáci loupili a znásilňovali ženy, často i stařeny, a neváhali ani zabíjet muže, kteří je bránili.

Nikolaje Kelina nakonec speciální oddíly sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ přece jen zadržely a věznily, on však měl štěstí. Na rozdíl od jiných u nás žijících Rusů s čs. občanstvím, kteří byli odvlečeni do Sovětského svazu, jeho Sověti propustili a on mohl zůstat u své rodiny. To bylo něco neskutečného a neobvyklého, nicméně zázraky se občas dějí. Zřejmě na něm Sovětům tolik nezáleželo jako na jiných jeho krajanech. Zažil ovšem brutální komunistické praktiky, kdy se jej vyšetřovatelé snažili přinutit k přiznání k činům, které nespáchal a jednou ze strachu o vlastní život podepsal výslechový protokol, v němž souhlasil s vykonstruovaným obviněním. Byl dokonce svědkem popravy rudoarmějce, který byl odsouzen k trestu smrti pouze za to, že se nechal zajmout Němci. Už tenkrát pochopil, že komunismus a zvláště stalinismus je velké zlo. Stalina také právem považoval za jednoho z nejhorších zloduchů dvacátého století.

Na konci padesátých let po téměř čtyřiceti letech od emigrace přicestoval do své původní vlasti, kde se setkal s matkou a sestrou. Navštívil rovněž slavného spisovatele a Kozáka Michaila Šolochova, nositele Nobelovy ceny za literaturu, a tohoto setkání si velmi cenil. Do své rodné země se dlouho nemohl dostat, protože k vycestování bylo vyžadováno povolení čs. úřadů a také pozvání někoho ze SSSR. Jemu však dlouho odmítal povolit cestu do rodné vlasti člověk, který ho z nějakého důvodu neměl rád, jenomže zastával důležitou pozici na okresním výboru KSČ v Pelhřimově. Zaskočen byl rovněž neskutečnou byrokracií v Sovětském svazu, kde třeba v místech pobytu bylo povinné ohlašování na policejních stanicích. Jednou nedostal potřebné razítko a milice (policie) v tehdejším Leningradě (nyní Sankt Petěrburg, v letech 1914 – 1924 Petrohrad) mu zabavila cestovní pas a nechtěla mu jej vrátit. Naštěstí se situace za pomoci pracovnice sovětské cestovní kanceláře Inturist urovnala.

Kniha je skvělým příspěvkem k poznání časů minulých na základě osobního svědectví Nikolaje Kelina, který zažil opravdu mnoho dobrodružství. Život se s ním nemazlil, jenomže on byl tvrdým kozákem, který si dokázal poradit i ve velmi nepříznivých situacích a nakonec obstál se ctí. Kelinovy vzpomínky se čtou jedním dechem a nedá se jim prakticky nic vytknout. Možná by stálo za to jej v některých případech doplnit popisem dějinných událostí dané doby pro lepší orientaci čtenáře. Chápu však, že to u memoárů nemusí být možné, a navíc to nijak nesnižuje výbornou kvalitu knihy.