Salónní propalestinismus
Předem se omlouvám za slovní patvar v nadpisu, ale lepší bych marně hledal. Popisuje jistý trend některých jedinců, kteří rádi v klubovkách při kávě a doutníku popisují cosi, o čem mají jen velmi matnou představu.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na mou diskusi v roce 1983, kdy jsem jako student byl v Itálii na universitě ve Ferraře. Jeden večer jsem byl pozván do malé společnosti, v níž byli – jak posléze vyplynulo – i lékaři, členové italské komunistické strany Itálie. Byli velmi zvědaví na někoho, kdo jim bude vyprávět autentické poznatky z režimu, který oni považovali za ideální. Zejména si pochvalovali 100% zaměstnanost. Myslím, že jsem jim pokazil večer, když jsem poněkud korigoval jejich představu. Zejména nemohli pochopit, že není až tak možné odjet ze země, kdykoli se člověku zachce. I rozkrytí principu nulové nezaměstnanosti bylo pro ně ponělud zarmucující. K povinné lásce k SSSR jsme se již nedostali.
Toto vše mne napadlo, když čtu o stále silnějších antiisraelských a propalestinských tendencích na amerických universitách. Jistě nejde jen o arabské studenty, kde by se to dalo s jistou dávkou obraznosti pochopit. Jde o mladé Američany, kteří se narodili v demokracii, v režimu, který je přes své chyby a omyly tím nejlepším společenským zřízením, které lidé vymysleli. Jejich rodiče jsou vzhledem ke školnému dobře situovaní, takže jejich potomci se nemusejí až tak ohánět, aby vystudovali či se jinak uživili.
Není to klasická revolta 60. let minulého století, hnutí hippies a volné lásky, Woodstock atd., kde se ony květinové děti sjížděly, aby po skončení svých protestů opět požádaly rodiče o nějakou tu subvenci. Jde nyní o systematickou podporu čehosi, o čem si myslí, že je správné a progresivní, aniž by si aspoň rámcově dohledaly nějaké souvislosti a zkusily zapojit kritické myšlení. Stačí ukázat zkrvavené arabské dítě z Gazy, fotografii israelského tanku na hranicích pásma a konstrukt je definitivně hotový. K tomu je třeba ještě přimíchat dřímající antisemitismus, který je zřejmě zakořeněn hlouběji, než jsou si schopné samy připustit.
Jak píše dnes Tomáš Guttmann v Neviditelném psu (odkaz zde), tito salónní diskutéři jsou otřeseni pohledem na mrtvé dítě, aniž by je napadlo, že to arabské je výsledkem lidského štítu lidských bestií, kterým na jeho životě vůbec nezáleží, zatímco to židovské bylo vědomě a cíleně mučeno a posléze zabito. Jsou schopni spolknout i tu nehloupější nakašírovanou pseudorealitu, produkovanou Pallywoodem, která je k dohledání na internetu.
Důsledně proklamují svou svobodu na projevení vlastního názoru, aniž by jim došlo, že při podobném přístupu v režimu, který jim imponuje, by jejich život neměl dlouhého trvání. Bohužel, jen málokoho z nich napadne si zajet na ona místa a přesvědčit se na vlastní oči. Israel je pro ně xenofobní a rasistický režim, který je třeba vykořenit, přestože, že Arabové s israelským občanstvím mají stejná práva a povinnosti jako občan židovské rasy.
Nakonec další příhoda. V roce 1984 jsem na letišti Šeremeťevo 2 se zájmem pozoroval situaci, kdy do SSSR přiletěti 2 američtí studenti a při prohlídce u nich děžurná našla knihy od Trockého. Šrumec byl značný, oba mládenci byli podrobeni na místě ostré prohlídce a jejich „závadové“ knihy skončily v plastovém pytli.
Je pravděpodobné, že tito dva byli ze svého náhledu na spravedlivý systém navždy vyléčeni. Kdo ale vyléčí současné americké studenty mi jasné není.
