Mamánek, který si moc rád povídal se svou maminkou

Přehnaná péče o dítě bývá především doménou matek. Neuvědomují si, že život jejich potomka po letech nemusí skončit vůbec dobře.

Úplňkový měsíc svítil naplno v celé své síle a jeho paprsky pronikaly přes střešní okno dovnitř podkrovní místnosti. Připomínal obrovský reflektor, který osvětloval dvě postavy, sedící v křeslech otočených proti sobě. Jedno pohodlný retro ušák a druhé moderní, v kterém se nedalo pořádně uvelebit.

Muž sedící v moderním rozhořčeně vyprávěl zážitky z uplynulého dne.

„V práci to stálo úplně za prd, mami. Nechápu, proč mě pořád šéf vytáčí. Představ si, že mi dal za úkol přeprogramovat celé zabezpečení jednoho strojírenského podniku. Nemůžeš vědět, jaká je to fuška. Ještě se ten blbec zeptal ostatních kolegů, kdo mi pomůže. Samozřejmě se nikdo nepřihlásil, protože všichni moc dobře ví, jaký je to opruz.“

Muž se odmlčel. Po chvilce se udeřil dlaní do čela.

„Jsem to ale…Povídám nesmysly, které tě určitě nezajímají. Půjdu udělat večeři a potom hned přijdu. To víš, nebude to nic moc, na tvoje kuchařské umění nemám. Nejvíc vzpomínám na bábovku. Neměla chybu! Škoda, že ti zdraví nedovolí…“ Pohladil ženu něžně po tváři a odešel do kuchyně.

Za chvíli dával pizzu, kterou koupil v restauraci jenom několik set metrů od jejich domu, do mikrovlnky. Jak se mu často stávalo, přes oběd se zapomněl stavit v supermarketu a při odchodu z práce neměl rychlejší a efektivnější řešení. To byla jeho přednost. Pracovat rychle a efektivně. Když do problému strčil hlavu, všem okolo se zdálo, že ji ponořil do sudu s vodou. Nic neviděl a neslyšel, věnoval se jenom věci, kterou měl na starost.

Od devíti let žil s matkou sám. Otec je opustil. Šlo o pitomé klišé, které je v módě od začátku tohoto století. Našel si mladší, hubenější a krásnější partnerku, která ho stejně klišoidně opustila za několik let. Už jí totiž nepřišel zkušený a imponující, ale prostě jenom klišovitě starý. Když se otec k matce vrátil po kolenou, poslala ho do háje, Nikoho si už nikdy nenašla, stejně jako on.

Přestože pizzu jen ohříval, natáhl si na sebe matčinu zástěru a nachystal dva talíře. Muž měl hezký obličej lemovaný vousem, pravidelně udržovaným v Barbershopu. Jeho široká ramena a svaly svědčily o pravidelném cvičení. Dbal o sebe, někdy až moc. Jenže nebylo mu to moc platné, ženy se ho nikdy nedržely, protože s nimi neuměl mluvit. Mikrovlnka cinkla zároveň se zvukem bytového zvonku.

Muž zaklel a šel otevřít. Kdo to může být, tak pozdě večer? Z části odhrnutou roletou v okně spatřil malou a shrbenou postavu. Nenáviděl ji, protože ji nenáviděla i jeho matka. Otevřel dveře.

„Co tady zase chceš? Už jsem ti říkal, že sem nemáš chodit!“ vybafl na ni. Otočil se a zvolal směrem do bytu: „Zase je tady, mami!“

Jeho teta, matčina sestra, se klepala. Měla už osmdesát pět let. Nohy jí přestávaly sloužit, takže chodila jen s francouzskými holemi. Kdysi si potrpěla na nejlepší oblečení. Věnovala mu hodně času a tahle záliba ji neopouštěla ani teď, kdy sotva držela stabilitu. Na hlavě měla apartní klobouček, který mužům jejího věku připomínal doby, kdy je více zajímaly svádivé nohy. Proto se za ní stále otáčeli, což jí dělalo moc dobře.

Klepala se jí brada. „Prosím tě, Jaroušku. Buď tak hodný a zavolej maminku nebo mě pusť dovnitř.“ Upřela na muže psí oči.,

„Kdyby chtěla přijít, teto, tak by přišla. Nechce s tebou mluvit, po všem, cos jí a dědovi a babičce, provedla,“ odpověděl a nepřátelsky se na tetu zahleděl.

„Já to vím, moc jsem mámě ublížila. Už mi nezbývá moc času. Je moje jediná žijící nejbližší příbuzná, chci se jí omluvit. Než odejdu, ráda bych s ní byla zadobře nebo aby mi alespoň odpustila.“ Skoro se rozplakala.

Jaroslav zvedl prst. „Ublížila? Okradla jsi sprostě svoje rodiče. Když máti zjistila, že jsi jim brala důchody a v dědictví zatajila účet, na které jsi je vkládala, chtěla tě nahlásit policajtům. Buď ráda, že to neudělala. Už neotravuj.“ Třískl tetě dveřmi před obličejem.

Vrátil se zpátky do kuchyně. Otevřel mikrovlnku a zjistil, že pizza mezitím vychladla. Radši gumová, než studená, pomyslel si a znovu spustil tlačítko přístroje. Jeho vaření nestálo za nic. Často nechával domů dovést donáškovou službou jídlo nebo nosil domů burgery. Namazání rohlíku máslem nebo marmeládou, spolu s uvařením čaje, považoval za vrcholný výkon. Pokaždé přitom vzpomínal na chvíle, kdy celý dům provoněly obědy a večeře jeho matky.

Od rozvodu se upjala na výchovu syna. Vlastně, nešlo o žádnou výchovu, spíše se tomu procesu dalo říkat nepřiměřená ochrana. Roky matčina vlivu se na něm projevily. Žádné výlety se spolužáky, žádné kino s kamarády a už vůbec žádné hraní s dívkami. Doma nesměl vynést ani koš. Maminku nejvíc uspokojovalo, když měla syna v dětském pokoji, kde hrál počítačové hry a nechodil ven. Nakonec se uplatnil v oboru, kterému v životě rozuměl nejvíc. Doma však neuměl zatlouct ani hřebík a oslovit cizí ženu pro něj znamenalo nadlidský výkon. Ve svém pokoji, tam se cítil v bezpečí, i v pět a třiceti letech.

Muž naložil pizzu na dva talíře a vrátil se k matce. V měsíčním světle si ji prohlížel. Připadala mu krásná. Nepřestal ji nikdy milovat.

Dojedl a vylízal talíř, jak byl od malička zvyklý. Vstal a zvedl matčin talíř. Ani se ho nedotkla.

„Musíš víc jíst, mami, abys měla sílu,“ povzdechl si, „přijdu tě uložit.“ Odešel do kuchyně. Zbytky gumové pizzy vyhodil do přeplněného koše. Svezly se na zem. Rozladěně je zvedl a vší silou přimáčkl horu odpadků směrem dolů. Nešlo to. „Doprdele,“ zamumlal. Oba talíře položil do dřezu, v kterém stála špinavá voda s dalším nádobím. Vzal koš do ruky a neochotně s ním vyšel před dům.

Když sypal jeho obsah do popelnice, nadával, protože přilepené staré kousky jídel zapáchaly a nechtěly se odlepit od dna. V tu chvíli se zpoza stěny domu odlepila postava a nepozorovaně vklouzla dovnitř.

Muž se vrátil zpátky, zavřel dveře a zalezl do dětského pokoje. Za chvíli se odtud ozývala střelba válečné počítačové hry. Potřeboval si po náročném dni oddechnout a zastřelit pár nepřátel.

Z výklenku chodby opatrně vylezla teta. Čekala, až Jaroslav odejde. Cítila, že její chvíle se blíží čím dál rychleji a nechtěla už na nic čekat. Z poslední návštěvy si pamatovala, že její sestra bydlí v podkrovní místnosti.

Teta se přišourala ke schodům a snažila se, aby francouzské hole klapaly o zem co nejméně. Už dlouho do schodiště nešla a snažila se vzpomenout, jak se po něm s berlemi chodí. Chvíli čekala, než se jí rozbřesklo.

Oba konce položila na horní schod, přičemž zdravou nohou se opírala o spodní. Zabrala silou oběma rukama a s oporou zdravé nohy tu nemocnou společně se zbytkem těla vytáhla nahoru. Potom se lokty pevně opřela do držáků holí. Těžce dýchala. Podívala se nahoru a zatočila se jí hlava, když uviděla, jaká cesta za sestrou ji čeká. Staré točité schodiště bylo v šeru nebezpečné i pro zdravého člověka.

V polovině cesty jí před očima vybuchly barevné mžitky. Staré ženě kapal s čela pot a zdálo se, že srdce tak dramatickou cestu nevydrží.

Najednou se ve vstupní hale rozsvítilo.

Potichu vyjekla a jak se lekla, pustila jednu hůl. Tělo si ve stresu vzpomnělo na dobu, kdy chodila na jógu a zachránilo tetu před pádem. Dlaní pevně stiskla zábradlí a ramenem zachytila francouzskou hůl. Na svůj věk předvedla úctyhodný akrobatický výkon, jenže to úplně nestačilo. Nechtěně zaklonila víc hlavu a klobouček se jí svezl z hlavy. Pomalu se skutálel dolů, až pod schodiště.

Žena se snažila nedýchat. Slyšela zurčivý zvuk, jak muž močil do záchodové mísy. Potom se vrátil zpátky do svého pokoje a předtím v hale zhasl. Ležícího klobouku si nevšiml, protože spěchal ke hře, která patřila k několika málo důležitějším okamžikům jeho života.

Konečně se dostala nahoru. Tetě se stále hůře dýchalo a ke všemu na prsou ucítila píchání. Celá roztřesená stiskla kliku.

Spatřila osobu sedící v křesle, jejíž obličej ozařoval měsíc.

Teta otevřela ústa a začala křičet.

Tvář sestry vypadala jako egyptská mumie. Nos měla zkroucený dolů a oči zatlačené do důlků. Vrásky připomínaly šedivé hluboké příkopy a na holé lebce se nenacházel jediný vlas. Nejděsivěji vypadala zkřivená a otevřená ústa, z kterých čnělo několik bílých zubů.

Syn pečoval o matku s láskou. Měla na sobě vyprané a vyžehlené šaty, který voněly aviváží. Vůně však nedokázala přerazit nesnesitelný mrtvolný zápach a tetě se zvedl žaludek. V tom ucítila ránu v zátylku.

„Tak co? Myslíš, že ti odpustí? Fakt si myslíš, že ti moje máma odpustí? Ani náhodou, viď, že ne maminko?“

Jaroslav vstal ze svého křesla a přistoupil k matce. Políbil ji na čelo.

Potom se otočil k tetě, sedící v novém křesle, které pro ni vynesl nahoru z dětského pokoje.

„Neodpustí ti. Nikdy. Chápeš konečně?“

Sklonil se nad svou tetou a podíval se zblízka do jejích vytřeštěných mrtvých očí.

„Jsem totiž syn své matky!“

Z cyklu Co děláme v temnotách

Psáno pro Blogosféru

Bernard Herrmann: Psycho – Prelude. Zdroj: YouTube.cz