Buďme vděční za to, že můžeme
Velká část našeho národa, možná skoro jeho polovina, si tu dobu už nemůže pamatovat, a mnozí pamětníci mají možná krátkou paměť, protože by na ni nemohli vzpomínat s takovou nostalgií.
Za co bychom měli být vděční „sametové revoluci“? Za to, co jsme před ní nemohli, ale dnes můžeme a bereme to jako samozřejmost.
Nedávno proběhla na Václavském náměstí demonstrace proti „fialové vládě“. Demonstranti požadovali demisi vlády. Své síly spojili příznivci SPD, ANO i KSČ. Opravdu i komunisti tam byli vítáni. Hlavně, že se sešlo hodně lidí.
Přemýšleli demonstranti o tom, že kdyby u nás dále vládla KSČ, poslali by na ně komunisti příslušníky VB a členy Lidových milicí, v lepším případě s obušky a vodními děly, v horším případě se samopaly?
Je toho spousta, co dnes bereme jako samozřejmost. Pokud chceme vyrazit do států EU, nemusíme mít ani pas. Stačí „občanka“. Sehnat vízum tam, kde ho potřebujeme, dnes není problém.
Vzpomenete si ještě na dobu před listopadem 89? Můj táta byl podle StB „protistátní živel“, já se jako mladý kluk zapojil do roznášení protistátní literatury. Za trest jsem dlouhá léta nedostal pas. Dokonce ani do Polska jsem nesměl. Do zahraničí jsem se poprvé podíval, až když moje žena dostala jako dar od ROH svatební cestu do Bulharska.
Krátce před rokem 1989 jsem se stal pastorem. V našem kostele jsme chtěli udělat „přednášky pro veřejnost“. Plakát, který měl být vyvěšen jen ve vitríně na zdi kostela, procházel schvalovacím řízením „krajského církevního tajemníka“. Trvalo to čtyři měsíce.
Dnes můžeme svobodně věřit a svou víru či nevíru i vyznávat. Pokud chceme udělat něco pro veřejnost, není třeba čekat na schválení „shora“. Stačí, když máme prostor, prostředky a lidi, kteří nám s realizací pomohou.
Výčet toho, zač můžeme být vděční, by mohl být ještě hodně dlouhý. Chápu, že na to špatné rádi zapomínáme. Nechápu ale, že by se mnozí pamětníci „s krátkou pamětí“ chtěli to té doby opět vrátit. Já jsem rád, že si mohu koupit zásoby toaletního papíru třeba na dvacet let. Přeji ženám, že když mají své dny, nemusí hledat nějaké provizorní řešení, ale mají obrovský výběr různých pomůcek. V obchodě je dostatek všeho toho, na co jsme tehdy stávali fronty bez sebemenší jistoty, že když se konečně dostaneme na řadu, se na nás ještě dostane. Ti, kteří v té době žili a nemají krátkou paměť, ví, o čem je řeč. Ti, co neví, se jich mohou zeptat.
Hlídejme si svobodu, kterou jsme získali. Buďme ve střehu, protože zastánci režimů, které tak rády staví železné ploty a zakazují to, co se jim nelíbí, dokázali touto myšlenkou zamořit světové univerzity a teď se k nám tyto myšlenky nenápadně „plazí“ ze západu. Třeba pod rouškou ochrany různých menšin, nebo také klimatu, se opět snaží omezit ty svobody, které jsme v roce 1989 získali.
Nedivme se, že k nám „rudá ideologie“ přichází z tohoto směru v různých zelených nebo duchových převlecích. Západní země na svém území nezažily zrůdnost režimu, se kterým jsme se před čtyřiatřiceti lety rozloučili.
Jsem rád, že jsme „socialismus“ od nás vyhnali. Demokracie jistě není dokonalá, a často bývá i nemocná. Nic lepšího ale lidé zatím nevymysleli. Važme si toho, co máme.
Buďme vděční ZA TO, ŽE MŮŽEME. Užívejme si tuto svobodu. Nikdo neví, jak dlouho si ji ubráníme.
Pravdu díš, Vlastimile. Lidská paměť je ošidná. Slýchávám často od pacientů, jak to bývalo dříve fajn. Někdy se s nimi bavím, jindy už nemám energii vést rozhovor směrem, o kterém dnes píšeš.