Už je to dvanáct let

Před 12 lety bylo oznámeno to, co nejspíše nebylo překvapením. Polistopadový československý a první český president zemřel.

I když se vědělo, že jeho zdravotní stav je velmi špatný a nejspíše už nezvratný, přesto to bylo jako zásah bleskem. To proto, že smrt – jakkoli ji můžeme pojímat z různých filosofických hledisek – je aktem nezvratným a definitivním v lidském životě. Nejspíše si každý vzpomene, jak tuto informaci přijal. Byli jistě i tací, kterým byl lhostejný a nejspíše možná i někteří, kteří jej neměli rádi. Jsem si však jist, že těch, kteří jeho smrti želeli, byla většina. Ať byl jakýkoliv, téměř nikoho nenechal chladným.

Spontánní projevy smutku, zapalování svíček po celé Praze a nejen tam. Pohřební průvod po Královské cestě. Nic z toho nebylo povinné, lidé přicházeli s pocitem, že potřebují uctít Někoho, kdo jim změnil jejich život a že ta změna byla k lepšímu. Protože si ještě dobře pamatovali, kdo byl hlavním motorem změny z husákovského bezčasí do etapy naděje.

To, že svoboda může znamenat i neúspěch, si uvědomili o cosi později a jak je v našich podmínkách zvykem, bylo třeba najít viníka. Nikoli v sobě a svém přístupu k okolí, ale v někom, kdo to všechno způsobil.

Přesto, že byl v pozdější době tupen, a to bohužel i jeho následovníkem v presidentském křesle, posléze mnohými, kteří připomínali onu pověstnou myš, která kope do mrtvého lva, zůstane navždy někým, kdo byl schopen v turbulentní době nabídnout směr vývoje společnosti s poukazem na mravní étos a nikoli jen na ekonomický profit. Hodnotu, která je často vládci upozaďována a zlehčována, aby po čase opět vytryskla spontánně a živelně na povrch jako podmínka sine qua non.

Václav Havel byl jejím hlasatelem. A toto mu již nikdo v jsoucnu a budoucnu nemůže vzít.

Requiescat in pacem.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články