Nevadí, že byl gauner, ale byl náš
Tak lze v jisté zkratce přetlumočit událost, kdy se u hrobu posledního komunistického presidenta Gustáva Husáka poklonil premiér Slovenska a dva místopředsedové sněmovny
Podle předsedy SNS Danka byl Husák jednou z nejvýraznějších osobností, měl těžký život, udělal i mnoho chyb, ale z toho, co zanechal, žijí i dnešní generace.
V jistém smyslu měl pravdu. To, že byl jednu dobu opravdu nepřehlédnutelný, je jistě fakt, který nelze zpochybnit, to, že v jisté době se mu lehce nežilo, též. Nikdo nebude rovněž rozporovat chyby, které dělal. K diskusi zůstává fakt, jestli z toho, co zanechal, si lze odnést něco pozitivního.
Jsme svědky klasického vývoje, který zastírá některé dějinné události, jež jsou nutné k přesnému popisu činnosti jedince, jenž se stal dominantní osobou tzv.“normalizace“ společnosti po roce 1969. Mladší generaci zůstane ve stejné řadě spolu s takovými presidenty na Hradě, jako byl A. Zápotocký, A. Novotný, případně i L. Svoboda, o nichž ví jen to, že byli. Jelikož je stále mnoho těch, kteří jeho éru zažili na vlastní kůži, jsou podobná tvrzení z úst pana Danka a poklony premiéra Fica nepochybně traumatizující.
Na jeho životní dráhu odkazují na svůj starší blog (zde).
Můžeme se donekonečna bavit a snášet argumenty, podložené historickými daty či osobní zkušeností. Co je nesporné, je fakt, že Gustáv Husák z pozice generálního tajemníka KSČ zastavil vývoj společnosti, způsobil mravní defekt, z něhož se do jisté míry vzpamatováváme dodnes. V roce 1968 stál národ za svými představiteli prakticky bez výjimky a protestoval proti okupaci vojsky Varšavského paktu. O rok později již občané ČSSR v uniformách Lidových milicí stříleli do vlastních lidí, kteří protestovali proti nastupujícímu režimu. Poté nastala genocida inteligence v podobě exodu početné řady schopných, kteří nechtěli ve své vlasti zůstat. Ti, co se jim nepovedlo odejít, emigrovali do zahrádek a zavřených bytů. Statisíce byly podrobovány dotazům, jestli souhlasí či nesouhlasí s okupací. Lámání páteří a charakterů, double speak, jiné názory doma a jiné na veřejnosti. A potlačení jakéhokoliv náznaku odporu a protestu, včetně kriminálu a někdy i smrti.
Není správné plivat na hroby. A to i u těch, kteří celý svůj život přinášeli jiným neštěstí a zmar. Nicméně – klanět se jim je však projevem čehosi, co tragicky snižuje na nulu alespoň elementární slušnost a historickou paměť. Myslím si, že pokud by JUDr. Gustáv Husák nebyl Slovák, ale třeba Čech, k pokloně premiéra Slovenska a dalších dvou by jistě nedošlo, i kdyby se jednalo o stejnou osobu se stejným vztahem ke Slovensku.
Čeho se ještě dočkáme? Půjde pan Robert Fico s pány Dankem a Blahou k hrobu Jozefa Tisa? Vždyť i o on se v jistém smyslu Gustávu Husákovi podobá.
Vždyť přeci – byl výraznou osobností, měl těžký život (byl dokonce popraven), udělal mnoho chyb, ale – v jisté době toho pro Slováku udělal mnoho a někteří z toho žijí dodnes……
Nedivte se. Když Husák zemřel, šel mu na pohřeb i Ján Čarnogurský.
O tom vím, bylo to pro mne zklamání. Bral jsem Jána Čarnogurského v dobách totality jako silného jedince. Jeho účast na pohřbu Husáka jsem nikdy nepochopil a upřímně říkám, že snad ani nechci, abych se něco nedověděl….