Nemravnosti a sprosťárničky

„Každopádně má být obrácený dolů,“ tvrdila paní kněžna, když se v zámecké zahradě dohadovala s babičkou, jakým směrem by měl ukazovat ten malý kousek, který se ulomil ze sochy Amorka.

Moudrá a zkušená babička oponovala, že rozhodně musí ukazovat nahoru a své tvrzení dokládala slovy: „Všechny tyto věci, které jsem kdy v životě na vlastní oči viděla, směřovaly vždy vzhůru.“ Šťastná to žena.

Takovými veledůležitými záležitostmi jsme se bavili jako puberťáci. Když jsme se v devátém ročníku základní školy v literatuře učili o českých velikánech, tak kluk, který spontánně zastával roli baviče třídy, přišel s informací, že Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Jaroslav Vrchlický uzavřeli sázku. Prý se po několika sklenkách dobrého vína vsadili, kdo z nich vytvoří nejkošilatější verzi některého ze svých děl. Vůbec nám tehdy nevadilo a pravděpodobně ani nedošlo, že něco takového nebylo možné, protože Božena Němcová zemřela v době, kdy bylo Jaroslavu Vrchlickému teprve devět let. S nezvyklou literární pílí jsme se začali pídit po nemravném Rytíři Smilovi, přisprostlém Vodníkovi a poněkud odvážnější Babičce. Z té si do dnešních dní pamatuji ten úryvek, uvedený v perexu.

Ukázalo se, že verše Jaroslava Vrchlického byly v té době přímo nadčasové. Jeho neohrožený rytíř Smil se v básni věnoval činnosti, na níž se tehdy pohlíželo s odsudkem, ale která je dnes doporučovaná mnohými sexuology nejen pro odstranění nežádoucího přetlaku, ale též jako zpestření partnerského soužití, pokud ji oba dělají současně. Tedy autoerotice (pozor, nezaměňovat s obyčejnou souloží v automobilu).

Vylepšenou verzi Erbenova Vodníka ze slavné Kytice jsme měli k dispozici prakticky celou, a tak z ní zde mohu uvést úryvek, který mi utkvěl v paměti. Jen pro ochranu útlocitných, stydlivých a prudérních čtenářů vypípám některé výrazy. Ti ostatní si je bezpochyby snadno domyslí:

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala.
„Půjdu, matičko, k jezeru,
parádně se tam vys…píp.“

Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero,
vodníkovi tam stojí pé…píp.

První šáteček namočila,
tu se s ní lávka prolomila.
Zavířilo se v hlubině
a po mladičké dívčině
zůstalo jenom kombiné.

Vyvalily se vlny zdola,
ukázala se prd…píp holá
a na topole podle skal
zelený mužík vilně zamlaskal.

Tohle jsme si potichoučku četli pod lavicí, zatímco se nám češtinářka snažila vpravit do hlavy nějakou sice bezesporu slavnou, ale zároveň naprosto nudnou báseň od jakéhosi autora, který nesahal Erbenovi ani po kolena. Jenže si bohužel všimla, že nedáváme pozor a tu zakázanou literaturu nám dokázala bleskurychle sebrat dřív, než jsme ji stačili stopit do tašky. Jakkoli to byla vzdělaná dáma, neměla pro náš čerstvě se rodící literární jemnocit pochopení. Promptně zahájila křížový výslech, v němž se bavič třídy pod tíží slovní tortury přiznal k přinesení onoho samizdatu, za což byl odměněn nikoli pochvalou, nýbrž třídní důtkou.

Puberta s léty pokročila a my se najednou na gymplu ocitli tváří v tvář písemce ze složitých matematických vzorců. Místo toho, abychom si o přestávce procvičovali ty nejzáludnější příklady, prohlíželi jsme si pozoruhodný výtvor nadaného studenta, říkejme mu třeba Vonásek (dle písně Studentská halenka).

Pro snazší pochopení jeho jinotajného matematického výrazu jen uvedu, že zlomek je třeba číst nikoli jako „lomeno,“ ale jako „ku.“ A mocniny se čtou „na,“ tedy například celý výraz končí „na pí.“ Vzhledem k tomu, že onen mladý nadějný matematický genius Vonásek pocházel z Ostravy, vyslovoval poslední tři slabiky krátce a pro lepší čitelnost svého výtvoru je spojil dohromady. Inu, posuďte sami:

„Vonásku, vy máte tahák? Takový vzorný žák, to bych si o vás nepomyslela!“ Vonásek s lehkostí sobě vlastní řešil příklady opsané z tabule a přitom si vůbec neuvědomil, že ten svůj ne zcela korektní vzorec pozapomněl uklidit do lavice. Paní profesorka matematiky byla sice krásná a malebně prsatá, ale přísná a taháky nemilosrdně trestala nedostatečnými.

V tomto případě se však zachovala natolik překvapivě, že si u nás kluků vysloužila obrovské uznání. Podívala se na ten prazvláštní výtvor, zlomek vteřiny váhala a pak své neodolatelné obočí vystřelila až někam ke stropu. Udělala grimasu, jíž většina třídy vyhodnotila jako zamračení a jen pár nejvnímavějších studentů v ní postřehlo krátké nenápadné uchichtnutí. Poté inkriminovaný papír roztrhala na miniaturní kousíčky (dnes by se řeklo, že jej rozložila na nanočástice) a Vonáskovi dala z písemky jedničku. On jediný totiž na rozdíl od nás ostatních vyřešil všechny příklady správně a paní profesorka logicky usoudila, že mu ten poněkud zvláštní vzorec v žádném případě nemohl posloužit jako tahák.

„Sine labore non est panis in ore.“ Jedna ze tříd našeho středoškolského vzdělávacího ústavu byla humanitně zaměřená a navštěvoval ji i náš kamarád Lukáš. Toho času probírali latinské citáty, tento se běžně překládá jako: „bez práce nejsou koláče.“ Lukáš známý svým slovíčkařením však tvrdil, že jeho doslovný překlad je poněkud jiný, totiž: „bez práce není chlebu v ústech.“

O humanitně nadaných lidech se říká, že si rádi hrají se zajímavými texty a nejinak tomu bylo i v Lukášově třídě. Žáci po kratší poradě začali soutěžit, kterému z nich se nejlépe podaří u tabule vyslovit slovo „panis“ s pozměněnou první samohláskou co nejvíc do „e“ tak, aby to všichni slyšeli, ale aby si toho kantor nevšiml. Doslovný překlad by totiž touto záměnou nabyl úplně jiného významu a v ústech by se místo chleba rázem ocitl naprosto odlišný předmět.

Kantor to pochopitelně poznal, leč zareagoval tak, jak se na zkušeného a léty prověřeného učitele patří. O následující hodině latiny se ve třídě objevil pan Alois, tedy kostlivec vypůjčený od kolegy z kabinetu biologie. A studenti se tak trochu nad rámec osnov museli naučit latinské názvy několika největších kostí. Kantor to odůvodnil tvrzením, že když je ta lidská anatomie tolik přitahuje, tak jim dá prostor k jejímu bližšímu poznání. Dodnes si pamatuji, jak tehdy Lukáš večer v hospodě zkoumal spolužaččino předloktí a opakoval si: „Ulna – kost loketní, radius – kost vřetenní.“ Už se nám však bohužel nepodařilo zjistit, zda po opuštění restauračního zařízení došlo ze strany Lukáše i na průzkum spolužaččiny os pubis, tedy kosti stydké, podkládající dno pánevní.