Quo vadis, Česká lékařská komoro ?
Média stále přinášejí další informace, že je čím dál tím větší problém najít odpovídajícího specialistu v terénní praxi.. Zdá se, že jednou z příčin bude i organizace, původně zamýšlená jako stavovská – ČLK.
Jsem – bohužel – pamětníkem vzniku České lékařské komory, jeden rok členem představenstva ČLK a bývalým dlouholetým členem okresního sdružení v Ostravě. V dobách vzniku otcové zakladatelé měli svou ušlechtilou představu pokračování existence a činnosti této entity, která byla rozpuštěna komunistickou totalitou po II. světové válce. Mělo jít o zastřešující stavovské sdružení, jež by bylo garantem odbornosti lékařské péče, dohlížítelem etického přístupu k pacientům a samozřejmě i jistou lobbystickou skupinou.
Po cca 30 letech se její status změnil.
Původní 4leté funkční období presidenta (kde platil systém dvakrát a dost), bylo delegáty změněno na možnost být opakovaně volen, prakticky až do smrti. Každoroční sjezd komory řeší prakticky jen finanční otázky. Moje zkušenost s kvalitou čestné rady ČLK je smutná ( v minulosti jsem dva roky vedl spor s jejím předsedou, až mi konečně dalo za pravdu právní oddělení).
Lékařská komora je ze zákona povinná pro všechny lékaře, působící na území České republiky. Je placená z každoročních příspěvků všech lékařů (v letošním roce jsou to 4.000,- Kč pro soukromé lékaře). Problémem je, že násilně sdružuje dvě dle mého zcela nekompatibilní skupiny.
Jednou jsou lékaři v nemocnicích. Ti mají mimo jiné i svou odborovou organizaci (v čele s MUDr. Engelem), kde je otázka výšky jejich mezd naprosto legitimní, jak je tomu i u jiných odborů v různých odvětvích. Kolegové z nemocnic mají své specifické problémy a požadavky, jako je výška mezd, počet služeb a odměna za ně atd. Naprosto neřeší často restriktivní přístup zdravotních pojišťoven, kontrol SÚKL, hygieny atd. V loňském roce jsme byli svědky protestu proti přetěžování zejména mladých kolegů (akce nejsem mýval), který se však časem zvrhnul a skončil přidělením necelých 10 miliard korun navíc. Nejsem si jist, zda-li jsou mladí lékaři spokojení, a to na rozdíl od těch starších, kterým z výše uvedené sumy poplynou větší podíly. Lékaři v nemocnicích mají 5 týdenní placenou dovolenou.
Druhá skupina jsou ambulantní lékaři – specialisté (technická poznámka – praktičtí lékaři jsou placeni systémem kapitace – tedy určitou částkou na jednoho pojištěnce bez ohledu na to, jestli k nim chodí či ne). Díky možnosti přístupu pacienta ihned k nim a nikoli striktně na doporučení praktického lékaře, jsou specialisté v první linii, kdy musí vytřídit ty, kteří jsou opravdu vážně nemocní a zasluhují péči a ty, kde stačí léčba u praktika. Specialisté dostávají platby za odvedené výkony, jež jsou vyčísleny v bodech. Pokud lékař nepracuje / dovolená, nemoc /, nedostává nic. Z logiky tedy plyne, že lékař v terénu má z hlediska systému mnohem blíže k řemeslníkovi, než ke svému kolegovi v nemocnici. Řeči o jednotě lékařského stavu jsou sice pěkné, avšak nemají racionální a hlavně ekonomický podklad.
Letos připravilo Ministerstvo zdravotnictví ambulantním lékařům nemilé překvapení. Vzdor inflaci v roce 10,7% došlo u většiny odborností ke snížení úhrady za péči v porovnání s minulým obdobím o 7% (cena bodu za optimálních podmínek klesla z 1,21 Kč na 1,14 Kč. To vše v době, kdy zdravotnický personál očekává navýšení mzdy alespoň o inflaci, kdy pronajímatelé prostor si onu inflaci samozřejmě započítají do cen nájmu, o energiích atd nemluvě.
Lékařská komora pro ambulatní specialisty nehla prstem. Bylo logické, že když se z jednoho měšce na jednu stranu přihodí, z té druhé je třeba ubrat. Což je doklad výše uvedeného, že termín jednota přísluší pouze jako nápis na vesnické obchůdky.
V románu H. Sienkiewicze Kristus pokládá onu otázku o směru cesty apoštolu Petrovi, aby jej přivedl zpět tam, kde bude užitečný. V případě České lékařské komory je odpověď na danou otázku rovněž celkem jasná. Ten směr vede tam, kde je to každému na dosah a není tam mnoho vidět.
