Koncentrák Buchenwald XXII: Pochody smrti

Třetí říše se začala rozpadat a německá města se měnila v hromady trosek následkem spojeneckého bombardování. Velení koncentračních táborů začalo dostávat strach.

Říšský vůdce SS Heinrich Himmler trpěl žaludečními potížemi, nepochybně následkem nervového vypětí. Začal přemýšlet, jak ze sebe udělat zachránce Židů. V letních měsících roku 1944 svým zástupcům nařídil zastavit jejich likvidaci a poskytnout péči slabým a nemocným. Na začátku listopadu vydal pokyn k rozebrání krematorií v Osvětimi. V zákulisí se snažil dojednat ve Švédsku příměří. Přitom doufal v nenávist západního světa vůči Rusku a měl ambici stát se poválečným führerem. Ve stejnou dobu různé židovské organizace naléhaly na Spojence, aby bombardovali přístupy ke koncentračním táborům. Představitelé států i armády odpovídali předkládáním argumentů, že ničení německých továren a měst je důležitější. Z pohledu efektivity a získání převahy ve válce, ano. Je však ostudné, že směrem ke koncentračním táborům nebyla vytvořena vůbec žádná strategie.

S postupem spojeneckých armád začali nacisté lágry vyklízet a zametat stopy. Někde to provedli s pověstnou německou důkladností, například v případě vyhlazovacích táborů. Představa, že by někdo mohl důkladně zamaskovat masovou vraždu a týrání miliónů lidí beze stop, je šílená. Přesto se o to nacisté pokusili a neobešlo se to bez dalších obětí na životech. Podle odhadů se v lednu 1945 nacházelo v táborech 714 000 lidí. Lágry byly vyklízeny, vězni zabíjeni a přemisťováni na jiná místa. První koncentrák objevený Spojenci byl Natzweiler-Struthof, ležící asi padesát kilometrů od Štrasburku. Dřívější lyžařské letovisko vystavené v alpském stylu, kterým prošlo 16 000 osob. Z toho čtyři tisíce zemřelo. V tomto táboře probíhaly lékařské experimenty s yperitem, na kterých se podíleli dokonce vědci ze štrasburské univerzity.

Tou dobou měl Buchenwald 87 000 vězňů a byl totálně přecpaný. Aby muklové nepadli do rukou postupujících Spojenců, dal Himmler pokyn k postupnému odchodu z táborů. Tím započaly pochody smrti. V lednu 1945 se k Osvětimi blížily sovětské jednotky a šedesát tisíc vězňů muselo pochodovat ve sněhu a mrazu do Vladislavi. Kdo zůstal pozadu, toho esesáci zastřelili a pohodili vedle silnice. Při pochodu zemřelo 15 000 lidí. Ti co přežili, byli transportováni do jiných táborů, včetně Buchenwaldu. Ve vlaku, který tam dorazil, už během cesty umrzlo 3 000 vězňů. Dobytčáky stály ve stanici pět hodin, než je začali dozorci SS vyklízet. Některé mrtvoly přimrzly k podlaze vagónů a nešly ani odtrhnout. Esesáci nechali vězně ve vlaku čekat úmyslně, aby jich co nejvíce zahynulo.

Začátkem února přijel do Buchenwaldu další transport z Osvětimi se 14 000 vězni a rozšířil populaci tábora, včetně jeho satelitů, na 112 000 osob. 9. února byl Spojenci bombardován Výmar. Americké bomby zničily radnici, blízkou zbrojovku, divadlo, hotely a činžovní domy. Na Buchenwald to nemělo žádný vliv, proudily sem další transporty ve vlacích a situace v táboře se stala katastrofální. Udává se, že mezi lednem a dubnem 1945 zahynulo 13 000 lidí. Všude panovaly nemoci, hlad a smrt. Mrtvoly se válely mezi baráky a nikdo neměl sílu je odklízet. Situace byla zoufalá zejména v malém táboře, kde převažovali političtí vězni. Historici se rozcházejí v tom, kdo nařídil vyklizení Buchenwaldu, které začalo 3. dubna. Himmler prý chtěl Američanům tábor předat nedotčený, jenže v okamžiku, kdy k tomu vydal příkaz, už tisíce vězňů pochodovalo krajinou.

Výstižné video z projektu dvou spolužaček o transportech a pochodech smrti. Zdroj YouTube.cz

https://www.youtube.com/watch?v=bWkZxWqTb-Y

3. dubna 1945 se naplnilo heslo nad buchenwaldskou hlavní bránou Jedem das Seine, Každému co jeho jest. Byl sem totiž přivezen z Výmaru a popraven první velitel tábora Karl Otto Koch. V Buchenwaldu nakonec sklidil, co zde sám zasel. Jeho tělo spálili v místním krematoriu. SS ho popravila za korupci, která mu byla prokázána u německého soudu a vraždu dvou vězňů použila jako záminku. V té době už muselo být každému zarytému nacistovi jasné, že se blíží konec tisícileté říše. A s blížícím se koncem, že přijde odplata. Jejich nervozita a panika stoupala. Vrazi potřebovali, aby svědkové hrůzných činů zmizeli. Jenže kam? Odvézt je už nebylo kde. Pochody smrti se staly pro spoustu dozorců SS nečekanou záchranou a zdály se možným řešením.

Na začátku zimy se dalo čekat, že řada hladových a dehydratovaných vězňů v krutém počasí cestu nepřežije. Esesákům se naskytla příležitost zbavit se nepohodlných svědků. Kolem cest, kde prošli lidé z koncentráků, se povalovala mrtvá vychrtlá těla. Na silnicích, v příkopech, v lese. Mnozí umírali vyčerpáním. Další byli stříleni jednou ranou do hlavy nebo dávkami z kulometů. Nacisté masakrovali naposledy ve velkém. Muži, ženy, děti, staří lidé. Všichni umírali, stačilo k tomu mít jen pruhovaný mundúr. Ze vzpomínek řady spojeneckých vojáků vyplývá, že někteří dozorci stříleli na každého vězně, kterého zahlédli, dokud jim nedošly náboje. Z Buchenwaldu odjížděly i transporty. Například 10. dubna se dvěma tisíci vězňů do Terezína. Další se 4 500 lidmi měl namířeno do Dachau, ale osvobodili ho Sověti.

Začátkem dubna 1945 byla nařízena evakuace koncentračního tábora Buchenwald. Dne 8. dubna bylo na nádraží ve Výmaru do otevřených uhlových vagonů doslova napěchováno 4 500 vězňů. Tento vlakový transport smrti přijel do Tachova až 13. dubna. Kolik vězňů dojelo do Tachova a jaký byl jejich další osud je v tomto videu. Zdroj YouTube.cz

https://www.youtube.com/watch?v=c6WBrAWjse0

Vzrůstající chaos pomáhal občasným útěkům, avšak mrtvých bylo nepoměrně více. S blížícím se koncem války byli obyvatelé Buchenwaldu ohroženi na životě možná více než dřív. Vlakové transporty a pochody vedly rovněž přes české území. Na různých místech zůstaly pozůstatky po masových hrobech. Nýrsko, Kaplice, Blatno u Jesenice, Březno u Chomutova, Žihle u Plzně, Tachov, Volary a další. Litomyšlí prošlo 75 000 vězňů. Českými Heřmanicemi 60 000. Přes Svitavy projížděl vlak z Osvětimi, z kterého byly vyhazovány mrtvoly kolem železniční trati. Víme o těch místech? A jestli ano, zajdeme jednou za čas na pietní akce? Nebo se alespoň zastavíme tiše u pomníčků, když jedeme na výlet na kole? Položíme na ně při procházce kytku z květin natrhaných na loukách, na kterých se v bolestech umíralo? Povídáme svým větším dětem, o tom co se tady stalo? Jestli nic z toho neděláme, tak jsme se dobrovolně vydali na další pochod. Pochod do zapomnění…

Příště: Koncentrák Buchenwald XXIV: Když vojáci pláčou

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Další informace o Ilse Kochové lze najít v článku ze série Dozorkyně smrti:

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Místo utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení