Hysterka
První manželství se mi nevydařilo. Mám-li být upřímný, Marcela byla pro mě příliš náročná nóbl dáma, která se se svými dvěma vysokými školami cítila jako ryba ve vodě ve vysokých společenských a vědeckých kruzích.
Já jsem byl odevždy spíš praktický kluk do života, ale zaslepeni zamilováním jsme se vzali příliš brzy, rozhodně dřív, než jsme si stačili uvědomit, že se k sobě vůbec nehodíme. Pár let jsme se snažili naše manželství udržet, zvyknout si a naučit se přijímat takoví, jací jsme, ale pak jsme to vzdali. Zatímco mým snem bylo dítě, nejlépe kluk, kterému bych mohl předávat své chlapáctví, Marcela zdárně rozvíjela svou profesní a společenskou kariéru, a o nějakém mateřství nechtěla ani slyšet. Nicméně byla rozumná, já koneckonců taky, a jakmile jsme zjistili, že to opravdu nejde, dokázali jsme jít od sebe bez velkých emocí.
Po rozvodu jsem se odstěhoval z městského bytu a usadil se na dvacet kilometrů vzdálené chatě. Ve snaze zaplašit partnerský nezdar jsem se plně ponořil do své profese stavaře, kterou jsem vykonával nejen ve firmě, ale i ve svém novém domově. Výsledkem byla zrenovovaná celoročně obyvatelná chata se sice skromnou, ale vkusně upravenou zahrádkou. Všechna ta práce dokázala dokonale odvát mé chmury, a když jsem si jednoho krásného dne řekl, že mám hotovo, zatoužil jsem po nějaké křepelce, kterou bych si mohl do svého vymazleného hnízda nastěhovat.
Křepelka Boženka se zjevila celkem záhy a narazil jsem na ni úplnou náhodou. Tedy ona spíš narazila do mě, když jsme jednoho mrazivého rána na samém konci zimy oba pospíchali do práce a ona za mnou se svým maličkým Fiatem nedobrzdila na neošetřené zledovatělé ulici. Šlo sice jen o zmuchlané plechy, ale Boženka z toho byla natolik vyděšená a bezradná, že s obrovskými omluvami a díky přijala mou nabídku, že všechno zařídím. Já před sebou uviděl milou holku s upřímnýma očima, zavětřil, pozval ji na kafe a ona přijala. Pak už to šlo nějak samo od sebe ráz na ráz, jako bychom si byli předurčení a jen čekali, kdy se konečně potkáme.
„Jardo, radši půjdeme ke mně, zítra mám dlouhou a musím být ve špitále brzo.“ „Jardo, budu ráda, když mě někdy vezmeš k sobě, ale tentokrát ještě zůstaneme ve městě, nevadí ti to?“ Boženka pracovala jako zdravotní sestra na ARO, bydlela v pečlivě naklizené garsonce čisté jako klícka, voněla jemným parfémem a dezinfekcí, a zatvrzele odmítala navštívit moji chatu, na kterou jsem byl tak pyšný. Courali jsme spolu po městě, chodili po výstavách, za kulturou, sedávali ve vinárně, milovali se v její posteli pro jednoho a bylo nám fajn. Jakmile jsem však navrhl něco, co jen trošičku zavánělo přírodou, Boženka se stáhla do sebe, zmlkla, začala se tvářit utrápeně, až jsem to pokaždé vzdal, aniž bych se dozvěděl důvod jejího odmítání. A to přitom už bylo jaro v plném proudu, stačilo nasát voňavý vzduch a už vás je táhlo z města ven.
„Miláčku, máš tam…? Nemáš tam…? Víš, já trochu nemám ráda myši a tak podobně…“ Vylezlo z Boženky jak z chlupaté deky, když už jí samotné bylo trapné to neustálé odmítání návštěvy mého království. Měla dlouhé volno, já si vzal k víkendu den dovolené a my se konečně chystali ke mně na chatu. Po jejích otázkách ohledně myší se mi konečně ulevilo, že nejde o žádný odpor k přírodě a se smíchem jsem jí odpověděl, že se nemá čeho bát, protože drobné hlodavce si tam dobrovolně vzal na starost sousedovic kocour.
Vlastně ani nevím, jestli nám bylo venku krásně a úplně nádherně z vydařeného počasí, z obklopení přírodou nebo jen prostě z toho, že jsme byli pořád spolu. Boženka se sice občas pátravě rozhlédla kolem sebe, jakoby čekala, že na ni vykoukne myší čumáček zpoza stromu v lese nebo dokonce z koutu vedle kuchyňského okna, ale k žádnému takovému karambolu nedošlo. Když jsme se úterního rána vraceli do práce, byli jsme oba šťastní a cítili, že jsme si zas o kousek blíž.
„Proboha, Jardo, pomóóóc, pomóóóc, pojď mě zachránit!!!“ Asi takhle nějak by se dal do lidské řeči přeložit Boženčin šílený křik, který mě probudil z hlubokého spánku o pár dní později, když jsme zas přenocovali v její vypiglované garsonce. Asi setinu vteřiny jsem nechápal, kdo jsem, kde jsem a proč tam jsem, ale pak jsem vylítnul jak namydlenej blesk a zděsil se, jestli mi tu holku snad někdo nevraždí.
Našel jsem ji, jak se krčí na zemi v koutku vtěsnaná vedle záchodové mísy. Byla úplně bílá nejen ve tváři, ale i po celém těle, už ani nekřičela a jen třesoucí se rukou ukazovala kamsi vzhůru. V první chvíli jsem se vylekal, že snad má halucinace, ale pak jsem si všimnul prchající černé tečky s osmi miniaturníma nohama, jak mizí v mřížce od větrací šachty. „Já…, já…, já zrovna čůrala a on se mi spustil na rameno,“ vykoktala ze sebe Boženka a zbrocená potem se mi zhroutila do náručí. Dlouze jsem ji uklidňoval, pomohl s osprchováním, pak na její prosbu pořádně vystříkal insekticidem onu proklatou mřížku a nakonec jak malé děcko uspal předčítáním z knížky.
„Tak je to tedy. Nejenom myši, ale i pavouci a možná ještě další potvůrky ji děsí a vyvolávají v ní hrůzu, hraničící s hysterickými záchvaty,“ honilo se mi hlavou, když už Boženka konečně pravidelně oddechovala přitisknutá ke mně pod jednou peřinou v posteli pro jednoho. „Ale proč mi to, proboha, neřekla celé? Copak se za to styděla? Nebo si snad myslela, že se kvůli tomu seberu a rozejdu se s ní?“ Ne, v některých případech mužský rozum nestačí na to, aby pochopil ženské uvažování a já musel počkat do rána, až o tom sama začne mluvit.
Ráno u snídaně mi Boženka se smutnýma kulatýma očima svěřila celou pravdu. Krom myší a pavouků v ní vyvolává hysterickou hrůzu ještě pár dalších podobných tvorů, například škvoři, larvy od masařek, rejskové, a podobně. Už se jí to stalo několikrát, od začátku našeho vztahu věděla, že to na ni zas přijde, jen netušila kdy a bála se mi to říct, abych ji nebral jako méněcennou. Opět, jako při té nehodě na ulici, se mi začala omlouvat a děkovat, že jsem ji zachránil.
„Jednou jsi moje, Boženko a já tě mám rád se vším všudy včetně těch myší a pavouků,“ ujistil jsem ji. A dodal, že udělám všechno pro to, abych jí s jejími strachy pomohl, i když jsem v tu chvíli ještě neměl nejmenší tušení jak.
***
V boji s Boženčinou arachnofobií a dalšími strachy mi paradoxně pomohla má bývalka Marcela. Jak už jsem předeslal, rozešli jsme se v zásadě v dobrém a ona se mi nedlouho po příhodě s pavoukem ozvala. Plánovala rozsáhlé úpravy v našem někdejším bytě a poprosila mě, jestli bych jí s tím jako stavař trochu neporadil. Sešli jsme se, já jí načrtl, co a jak má udělat, pak jsme hodili řeč u kafe a došlo i na Boženku. Marcela se podobně jako v mnoha dalších věcech vyznala i v tomhle, poradila mi, co máme dělat a dokonce nabídla, že by nám mohla sehnat odbornou pomoc.
Byl to sice běh na dlouhou trať, ale nakonec jsme to zvládli sami. Začali jsme u ladovských obrázků pro děti, na nichž se usmívali roztomilí pavoučci a myšičky, a pokračovali u přírodopisných učebnic, v nichž už byli tihle tvorové vyobrazeni v reálné podobě. Povídali jsme si o jejich způsobu života a zvycích, a když už se Božence dařilo prohlížet si je bez negativních emocí, postoupili jsme o krok dál. Napřed přišly na řadu návštěvy muzeí se sbírkami vycpané a preparované havěti, poté jsme se odhodlali vyrážet do ZOO a sledovat je bezpečně uzavřené v akváriích, teráriích a klecích.
Dnes po pěti létech se už Boženka svých někdejších děsů nebojí. Ne, že by si toužila pohladit myš, ale dokáže ji v klidu v rukavicích odklidit, když ji sousedovic kocour náhodou zapomene zakousnutou na naší zahrádce. Před pavouky má sice stéle respekt, ale pokud se jí nějaký omylem snese po svém vlákně na ruku, nepopadne ji hysterák, jen ho opatrně smete na zem. A když přijde období křižáků, obdivně si prohlíží jejich nádherně utkané pavučiny.
Musím se pochválit, jak se mi tehdy podařilo zrekonstruovat naši chatu. Funguje jako malý rodinný domek a poté, co Boženka pustila městskou garsonku, jsme se v ní usadili nastálo. Syna sice zatím nemám, ale co není, může být. A teď už mě omluvte, Boženka na mě kývá od dveří koupelny s naší maličkou dvouletou Aničkou v náručí. Převezmu ji od ní a dám to naše milované zlatíčko spát. Úplně se v ní vidím.
