Koncentrák Buchenwald XXV: Hanba nám

Obyvatelé Výmaru žili jen kousek od koncentračního tábora. Když ho 16. dubna 1945 spatřili poprvé na vlastní oči zblízka, hlavou se jim musely honit různé myšlenky.

Nově jmenovaného starostu Výmaru Ericha Klosse vzbudili američtí vojáci 15. dubna 1945 ve 23.00. hodin. Ihned se hlásil u generála Pattona na dočasném velitelství 3. armády v místním zámečku. Generál chladně starostovi sdělil, že ho potvrzuje v jeho funkci a nařizuje mu, aby vybral občany města, kteří se mají zúčastnit prohlídky koncentračního tábora 16. dubna v poledne. Skupinu mělo tvořit pět set mužů a pět set žen. Všichni zdraví, nejlépe ve věku mezi osmnácti až pětačtyřiceti lety. Dvě třetiny musely bydlet v bohatých čtvrtích a zbytek měl být složen z co možná nejvíce členů nacistické strany. Jako doprovod Patton určil vojáky americké armády, lékaře a sanitku. Pokud by starosta odmítl nařízení splnit, okamžitě by ho nechal zatknout a uvěznit. Tu samou noc dorazilo do Buchenwaldu 273 mužů 120. zdravotnické polní nemocnice.

Nejprve museli řešit katastrofální stav hygienických zařízení. Přivezli sebou mobilní sprchy, toalety a cisterny s vodou. V táboře byla zřízena polní kuchyně. 600 nejhorších případů bylo převezeno do nemocnice ve Výmaru. 2 000 osob přijala polní nemocnice pro podvýživu, dehydrataci a úporné průjmy. Dalších 4 700 nemocných vězňů ubytovala v kasárnách SS. Lékaři objevili 320 případů tuberkulózy a 60 případů tyfu. Většina osvobozených vězňů musela zůstat v táboře, přesto vojáci spálili všechny pryčny, přikrývky, šaty a nábytek kvůli vším a další havěti. Nakonec osvobozené jejich osvoboditelé poprášili DDT kvůli desinfekci. Vojáci udělali neuvěřitelné množství práce, protože už za tři dny poklesla úmrtnost v táboře ze sta osob denně na třicet.

Nepodařilo se včas shromáždit dostatek zásob, protože armáda o tom, co bude muset řešit, neměla ani tušení. Skoro každý voják se proto dělil dobrovolně o svoje příděly, ale vězňům to nepomohlo. Slavný vojenský zpravodaj Walter Halloran, který pořizoval známé fotografie při vylodění v Normandii a kterého Buchenwald zaskočil a osobně velmi zasáhl, poznamenal, že každá kostička čokolády byla pro vězně smrtelná. Jejich žaludky nebyly na klasickou polní kuchyni a přívaly jídla připraveny a  proto řada z nich, přes veškerou možnou péči, zemřela. Stejnou noc, kdy 120. polní nemocnice začala zachraňovat vězně, výmarská policie bušila na dveře vybraných občanů s pokynem, že se mají před polednem hlásit na hlavním nádraží a vzít si sebou jídlo a vodu na zbytek dne.

Mimo vybraných obyvatel přišla i řada dobrovolníků. Shromážděný dav se vydal na cestu po oznámení starosty, který jim sdělil, že společně půjdou na Ettersberg. Zpočátku to vypadalo, jako na hezkém výletě. Asi osm kilometrů šli stínem stromů po rovné cestě a pak vyrazili do kopce. Ten den svítilo teplé jarní slunce. Když zpocení dorazili k branám tábora, vojáci je rozdělili do  skupin po sto padesáti osobách. Průvodci je nejprve zavedli ke stolu, na kterém ležely různé artefakty, jako lidské orgány ve formaldehydu, zmenšené hlavy a kusy potetované kůže. Pak je přivedli do krematoria a postupně na další místa v táboře, kde nebyl potřeba žádný komentář. Hromady mrtvol a všudypřítomný odporný zápach hovořily za vše. Někteří civilisté omdlévali, jiní brečeli nebo zvraceli. Mnozí si zachovávali lhostejně kamenný obličej a tvářili se, že je jim všechno jedno.

Poté, co se při odchodu jeden z Němců zasmál nějakému vtipu, nechal naštvaný velící americký důstojník celý dav pomalu projít táborem ještě jednou. Základní otázka zní: Věděli o tom? Co se dělo v táboře? O mučeních? Popravách? Utrpení? Mnozí museli vědět nebo alespoň tušit. SS vězně pronajímala za peníze podnikatelům, takže muklové pracovali v továrnách. Pro podnikatele šlo o nesmírně levný zdroj zisku, zavírali oči. Obyvatelé museli vychrtlé vězně spatřit ve fabrikách a ve městě, kde odklízeli následky bombardování. Nešlo přehlédnout vlakové transporty nebo pochody smrti. Vojáci SS se museli chvástat v hospodách. Popel z mrtvých SS nechala údajně odvážet sedlákům na pole jako hnojivo. Řidiči, dělníci, zaměstnanci drah, ti museli vidět věci, nad kterými jim musel zůstávat rozum stát.

Na co obyvatelé Výmaru mysleli, když viděli, co prováděli jejich krajané? Někteří tvrdili, že šlo o nastraženou a promyšlenou americkou propagandu. Možná však prohlídka donutila Němce přemýšlet nad mnoha věcmi. Třeba nad svým nadšením, když stáli na náměstí, kde volali a zdviženou pravicí zdravili Adolfa Hitlera stojícího na balkónu hotelu Elphant ve Výmaru. Nebo nad okamžikem, kdy na schouleného chodce na ulici řvali : „Špinavý Žide!“ a bušili do něj pěstmi, stejně jako jejich další sousedé. Také snad nad svými penězi, kterých vydělali hodně a které budou už navždy potřísněné krví. Věřím, že v každém člověku je ukryto dobro. I když u někoho hodně hluboko. Proto pevně doufám, že v každém Němci, který 16. dubna 1945 spatřil Buchenwald, převládala jen jedna emoce. Hanba.

Příště: Koncentrák Buchenwald XXVI: Lidový komisariát vnitřních záležitostí

Psáno pro iDNES.cz v roce 2018

Autor není historik. Možné chyby nebo nepřesnosti nebyly způsobeny úmyslně, ale neznalostí, neobratností nebo chybami ve zdrojích. Pokud budete mít jakékoliv pochybnosti, napište svůj názor prosím do diskuze.

Předchozí články série:

Koncentrák Buchenwald I: Oběšencův strom

Koncentrák Buchenwald II: Místo zla

Koncentrák Buchenwald III: Smrtihlav Karl Otto Koch

Koncentrák Buchenwald IV: Čarodějnice Ilse Kochová

Další informace o Ilse Kochové lze najít v článku ze série Dozorkyně smrti:

https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=552698

Koncentrák Buchenwald V: Vězněm v dobré společnosti

Koncentrák Buchenwald VI: Milující vrazi z SS

Koncentrák Buchenwald VII: Místo utrpení

Koncentrák Buchenwald VIII: Přijmout a zlomit

Koncentrák Buchenwald IX: Místo ponížení

Koncentrák Buchenwald X: Mučení

Koncentrák Buchenwald XI: Heftlink

Koncentrák Buchenwald XII: Každému, co jeho jest

Koncentrák Buchenwald XIII: Zrůdné experimenty

Koncentrák Buchenwald XIV: Otrocká práce vynáší

Koncentrák Buchenwald XV: Krvavé vlny národů

Koncentrák Buchenwald XVI: Takoví byli Češi

Koncentrák Buchenwald XVII: Lhostejná smrt

Koncentrák Buchenwald XVIII: Zestárlé děti

Koncentrák Buchenwald XIX: Šílenství

Koncentrák Buchenwald XX: Smutné panoptikum

Koncentrák Buchenwald XXI: Americké bomby

Koncentrák Buchenwald XXII: Pochody smrti

Koncentrák Buchenwald XXIII: Naděje je ta nejlepší věc na světě

Koncentrák Buchenwald XXIV: Když vojáci pláčou

Zdroje:

Americký historik Flint Whitlock a jeho knihy:

Buchenwald: Peklo na kopečku, rok vydání 2013

Buchenwaldské bestie: Karl a Ilse Kochovi a lampy se stínítkem z lidské kůže, rok vydání 2015

Přežil jsem Buchenwald: Moje osobní cesta peklem, rok vydání 2016

V drápech bestie, rok vydání 2010, autor Jan Hajšman, český novinář a vězeň

Wikipedie, otevřená encyklopedie

Muzeum koncentračních táborů Buchenwald a Mittelbau-Dora

Náhledový obrázek:

Pixabay.com

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články