Politika jako cirkusová aréna
Pamatujeme si všichni, když po našich krajích jezdily cirkusy. Ty lepší měly dravé šelmy a krotitele, koně a krasojezdkyně, akrobaty. Ale všechny měly klauny. K všeobecnému obveselení.
Občas zahlédnu, že někde visí plakáty s pozvánkou, že dorazil cirkus. Nevím, jaké jsou návštěvy, dnešní mládež má asi jiné priority, než medvědy na koloběžkách či spoře oděné éterické bytosti, které se vznášejí pod vrchlíkem šapitó a jsou v poslední chvíli zachyceny před pádem nějakým svalnatým jinochem. Ani ti šaškové nechybí. Stačí si pustit internet či televizi.
Občas se říká, že se nějaký jev vyskytuje napříč politickým spektrem. Jelikož nejsem denním pilným sledovačem všech parlamentních i mimoparlamentních šustnutí, nemohu až tak sloužit konkrétními informacemi. Co je však zcela zjevné, je ono výše uvedené cirkusové šaškování, které – bohužel – není určeno k prostému obveselení publika, ale je míněno mnohdy velmi vážně.
Ikonická fotografie paní Aleny Schillerové na lavičce s pávem. Její jízda na kole v kyjovském kroji. Její vlnění v rytmu tance mezi eféby. Poslední nějaké zmítání kdesi před zrcadlem společně se stejně kyprou paní Dostálovou.
Předseda ANO Andrej Babiš, který vážně rozpráví s kurem domácím, jestli mu šmakuje ukrajinské obilí. Případně jeho projevy před obytňákem, kdy tvrdí s vážnou tváří, že on si žádný zámek ve Francii nekoupil a když, tak za vlastní peníze.
Pan Radek Koten z SPD, kterému stačí k rozrušení spatřit modrožlutou bundu dítěte, aby měl jasno o poklonkování naší vlasti směrem k Ukrajině, aniž by si předtím zjistil, že šlo o barvy lyžařské federace.
Pan Kobza, který ráno běží s dozimetrem ke svíému prahu, aby naměřil čtyřnásobně vyšší radioaktivitu, u které navíc ví, že přivanula z Ukrajiny ze Záporoží.
Pan premiér Fiala, který se s vážnou tváří podivuje nad cenou Nutelly u nás a v Bavořích a považuje všechny malé akcionáře ČEZu za nechutné zbohatlíky.
Pan Rakušan ve videoklipu, kde se ptá svých volejbalových kamarádů kamarádů, jestli je mu (míněn premiér) vhodné říct, aby přitvrdil. A pak se nechá natočit v jedoucím autě bez pásu.
Příkladů je přehršel a to skutečně napříč politickým spektrem.
Časy se mění. Jsem si jist, že ve vyspělé demokracii by podobní jedinci s těmito projevy byli vystaveni na pranýř směšnosti a nebyli by vlastní stranou připuštěni k dalšímu veřejnému působení. Zdá se však, že nyní podobná vystoupení mají na obyvatelstvo s voličským průkazem jakýsi magický vliv, protože jsou schopni tyto tragické projevy nejen vyslechnout, ale dát zmíněným svůj volební hlas a postoupit jim tak část svého rozhodovacího potenciálu.
V cirkusu pod šapitó by to nenapadlo nikoho. Proč se to děje v běžném životě, lze pochopit opravdu jen obtížně.
