Nespravedlivá výměna provedená odpornými šmejdy
Pokud vás má někdo nahradit, budete z toho špatní. Zvláště, když se dozvíte, že s vámi už nikdo a nikde nepočítá. Co potom uděláte?
Začalo to tím, že si jedné letní neděle tajně špitali na zahradě. Celá rodina seděla pod rozkvetlou pergolou, rozvalená v plastových stoličkách. Otec, matka, děvče i chlapec. Všechny jsem je znal tak, jako nikdo na světě. Mluvili polohlasem, jenom občas se podívali mým směrem.
Po pár minutách všichni vstali. Hlava rodiny si přivázala zástěru a pustila se do grilování steaků, zatímco manželka s dětmi chystala další občerstvení na stůl. Obě ratolesti dosáhly čerstvě plnoletosti. Pamatuji si je od malička, vyrůstaly pod mým dohledem.
Když otec skončil, vypnul plynový gril a rodina usedla k jídlu. Muž potom otevřel láhev bílého vína a každému nalil. Mluvil pořád polohlasem, ale lehký vítr mým směrem přinášel každé slovo.
Z otce vyzařovala autorita. Přestože se mu šediny draly skrz jeho kotlety, měl pořád pevnou postavu, byť mírně zdeformovanou povadlým břichem. Doposud si nesundal ušmudlanou zástěru, na které se skvěl nápis: „U nás doma pohoda, pečená a vařená.“ Heslo sedělo na rodinu jako prdel na hrnec. Každý by si přál být součástí takové milé a úžasné rodiny. Stejně jako já.
„Není nač čekat,“ pravil otec. „I nepříjemné věci se musí udělat.“
„Ale proč?“ otázal se chlapec. „Vždyť jsme s ním spokojení. Co ti na něm vadí, tati?“
Děvče se přidalo. „Vůbec mu nerozumím, ale souhlasím s bráchou. Proč? Vždyť nám všem bude chybět! No, mami, proč nic neříkáš?“
Přes dceřinu výzvu matka stále mlčela. Nejprve sklopila hlavu, takže jí nebylo vidět do obličeje. Máma. Z celé rodiny nejúžasnější a nejkrásnější. Myslím, že právě ona ke mně chovala největší lásku a právě o tom přinesla důkaz. Většinou poslouchala manžela, ale teď se najednou vzbouřila. Vstala a naklonila se k němu s přísným výrazem v obličeji.
„Zásadně nesouhlasím. Ptám se jako děti. Proč?“
Otec se pokojně usmál a v tu chvíli pronesl něco, co ve mně probudilo vlnu nenávisti. „Všechno staré, musí být nahrazeno novým. Nic s tím neuděláte, všechno už jsem zařídil. Proces výměny běží.“
Matka se zeptala: „Co s ním teda bude dál?“
Otec pokrčil rameny: „Myslím si, že dobře víš, co…“
„Není to škoda? Nebude ho někdo ještě chtít?“ zeptal se syn.
Muž mu položil ruku na rameno: „Těžko, chlapče, smiř se s tím. Říká se tomu koloběh života. Nás všechny tohle taky čeká.“ Povzdechl si. „Mě o hodně dříve než tebe…“
Děvče vzlyklo, chlapec rozhodil smutně rukama a matka vzdorovitě pohodila hlavou.
Tak to mám za všechnu lásku, kterou ode mne dostali.
Děvče se jmenovala Laura. Cestou z porodnice se usmívala celou cestu, jako kdyby tím chtěla říci: Budu vás všechny milovat. Radovala se z černého brouka lezoucího po trávě, z prudké bouřky, z malého ptáka zobajícího slunečnicová semínka v krmítku. Jak jen to uměla se mnou! Smála se vždycky dlouho, až se zdálo, že nikdy nepřestane. Plakala jen jednou. Otec pro ni se mnou přijel po skončení prvních tanečních. Stála před kulturním domem s tekoucími slzami na tváři, protože chtěla jiného kluka, než toho, který si pro ni přišel. Milovala svět a svět miloval ji.
Marek byl úplným opakem své sestry. Pořád se mračil. Na matku, otce, sestru, doktora, učitelku, kamarády. Přesto měl dobré srdce, ale nedával to nijak najevo. Já patřil mezi jeho nejlepší přátele. Chodil za mnou každý večer a šeptal mi svoje starosti. Nikdy však nechtěl, aby je kdokoliv za něj řešil. Každý problém, překážku nebo obtíž, překonával sám. Hodně dřel a vynikal mezi svými spolužáky. Čekala ho zářná budoucnost, možná v podnikání a později snad v politice. Jeho zamračený obličej přitahoval lidi, kteří z chlapce cítili autoritu.
Matka ke mně chovala největší náklonost. Dokázala pohladit i utěšit svého manžela a děti, kdykoliv to potřebovali. Doprovázel jsem ji všude, kde to šlo. Nejraději měla zahradu a nákupy. Stromy a květiny mě nikdy nelákaly, ale návštěvy obchodního centra ano. Když vyšla z prodejny a držela v náručí všechny ty hadříky, flakóny nebo jiné cetky, blaženě se usmívala. Vlastnictví zbytečností jí uklidňovalo a dodávalo pocit bezpečí. Byla skvělou manželkou a matkou, vždy plně k dispozici pro svou rodinu.
Zato její manžel si nevážil ničeho, co hezkého mu život přinášel. Místo, aby miloval svou ženu, proháněl mladá děvčata. Řadu z nich dostal do postele, zvyšoval si tím sebevědomí. Celou dobu, kdy manželce zahýbal, měl perfektní krytí. A kdo mu ho poskytoval? Přece, já! Je nespravedlivé, že on, hlava rodiny, se mě nakonec chtěl zbavit! Smutné je, že svým nejbližším celou dobu lhal, zatímco ostatní ho měli rádi.
Jedno je jisté, Když s tou sviňárnou zbytek rodiny nic neudělal, bylo jasné, že šmejdi jsou všichni. Do jednoho. Veškerý můj obdiv k nim skončil.
Jejich chování ve mně probudilo temné myšlenky. Stárnu, jako každý tvor nebo věc na této planetě. Svět je tak zařízen. Je zvláštní, že tolik lidí si tuto skutečnost nepřipouští. Ve vyšším věku jezdí zběsilým tempem na kole a diví se, když je skolí infarkt. Nebo chodí na plastické operace, aby je ostatní viděli jako krásné, ale když se později podívají do zrcadla, zjistí, že jsou na tom s obličejem hůře, než kdyby s ním nedělali nic.
Rostla ve mně nenávist a znechucení.
V momentu, kdy se měsíc vyloupl z tmavé oblohy, otec zhasl světlo pod pergolou. Švitoření rodiny, která o mně mluvila, skončilo.
V noci vrcholil úplněk a ozařoval celý dům. Občasný štěkot sousedova psa, mě vytrhoval ze vzpomínek a přemýšlení. Co mám udělat, jak tomu zabránit? Došlo mi, že existuje jenom jedno řešení.
Stáli jsme na vrcholu kopce. Já i celá rodina.
„Já to věděl,“ lomil otec rukama. „Měli jsme výměnu udělat daleko dřív!“
„Ale tati, uklidni se,“ pohladila ho dcera po ruce. „Nerozčiluj se, snad nebude tak zle.“
Ale největší zklamání mi přinesla matka a syn.
Chlapec řekl: „Máš pravdu tati, už s tebou souhlasím.“
„Ano, není na co čekat, předej ho k likvidaci!“ dodala matka.
Fakt to řekla? K likvidaci? Ona, moje nejmilovanější?
Už toho bylo dost.
Překonalo jsem z posledních sil zataženou ruční brzdu a pomalu se rozjelo ke kamennému srázu. Nikdo uvnitř nemohl otevřít dveře, automaticky jsem všechny zamklo. Všichni ječeli hrůzou a v panice se snažili rozbít moje okénka.
Prorazilo jsem svodidla a překlopilo se přes sráz. Potom jsem padalo dolů, s celou rodinou v mých útrobách. Těsně po nárazu do skály se ozval výbuch, který vycházel z mojí nádrže. Potom pro všechny nastala věčná tma.
I před věcmi bychom si měli dávat pozor, jak o nich mluvíme.
Z cyklu Co děláme v temnotách
Psáno pro Blogosféru v březnu 2024.
Náhledový obrázek: JAN ŠIK/AI BING
