Cizí dítě nechci ani náhodou!
Vdávala jsem se dost mladá, ještě mi nebylo ani jednadvacet let. V té době nešlo o nic výjimečného, mladí si nedali pozor a už byla holka v tom. Jenomže můj důvod byl jiný, já to dítě prostě chtěla.
„Proboha, Marcelo, snad nejsi taky těhotná jako Hanka odvedle?“ Zeptala se mě ustaraně mamka, když jsem jí se suverénností nedávno osamostatněného dospěláka sdělila, že s Petrem plánujeme svatbu.
„Kdepak, mami, těhotná zatím nejsem,“ začala jsem uvádět věci na pravou míru. „Petr mě požádal o ruku a já ho mám ráda. Ale hned jak si mě k sobě po svatbě nastěhuje, tak na tom dítěti začneme pracovat.“
„Seš si jistá, vždyť se neznáte ještě ani rok? Víš doopravdy, jaký je?“ Mamka měla stále pochybnosti, ale já byla rozhodnutá založit rodinu co nejdřív. Když zjistila, že se mnou nehne, nezbylo jí nic jiného, než se začít těšit na vnouče.
Petr byl trochu jiný než ostatní mladí muži a já ho kvůli jeho zvláštnostem zbožňovala. Byl v té době jediným mužským zástupcem učitelského sboru prvního stupně na několika základních školách v našem městečku. Děti měl rád a hlavně to s nimi uměl, krom učení dělal hlavního vedoucího na letním táboře, kde se vše pojímalo po indiánském nebo chcete-li zálesáckém způsobu. Děcka ho milovala, on se mezi nimi cítil jako ryba ve vodě a svou touhou po vlastním potomkovi mě nakazil prakticky hned, co jsme spolu začali chodit.
***
„Petře, proboha, probuď se! Petře, vstávej, musíme do špitálu!“ Zoufale jsem uprostřed noci cloumala ramenem svého manžela. Měli jsme nedlouho po svatbě, byli jsme šťastní, mně se podařilo otěhotnět hned na druhý pokus a už jsem se viděla s maličkým v náručí.
Jenomže té noci mě probudila prudká bolest břicha. Pomalu v mrákotách jsem se potmě došourala do koupelny, myslela jsem, že to mám z jídla, chtěla si vzít černé uhlí, ale tam jsem s hrůzou zjistila, že silně krvácím. Zburcovala jsem manžela, ten se vyděsil se mnou, cestou na urgentní příjem projel dvakrát na červenou, tam mě předal do péče odborníkům a čekal, jak to dopadne.
„Je mi to strašně líto, pane Přikryle, vaše manželka potratila. Píchnuli jsme ji sedativum, teď spí a budeme si ji tu muset nechat den nebo dva na pozorování.“ Oznámila Petrovi smutnou novinu doktorka z urgentního příjmu. Tím skončilo mé těhotenství ještě v prvním trimestru a s ním i má téměř dětská naivita ve snadný život, připomínající procházku růžovou zahradou.
Dnes po mnoha létech a s lepšími možnostmi moderní medicíny by to už třeba bylo jiné a já bych dokázala donosit zdravého potomka, ale tehdy to nešlo. Následujících několik roků jsme to s Petrem zkoušeli s kratšími či delšími odstupy znovu a znovu. Ani odborníci se nedokázali shodnout, jeden doktor mi radil, abych to nevzdávala, jiný rovnou řekl, že další pokusy nemají cenu a mému organizmu nesvědčí. Pokaždé to dopadlo stejně, o dítě jsem přišla hned v první třetině těhotenství. Byla jsem nešťastná nejen sama za sebe, ale i za Petra, který po dítěti toužil snad ještě víc než já. A připadla jsem si jako ženská, která je k ničemu.
„Marcelo, pokud bys na to přistoupila, mohli bychom uvažovat o adopci, co myslíš?“ Začal po čase Petr opatrným tónem. Již z předchozích mých náznaků vytušil, že o adoptivního potomka nemám zájem. Asi to byla moje chyba a předsudek, ale prostě jsem si nedokázala představit, že bych vychovávala dítě, které by nebylo mé krve. Dokonce i mamka se snažila Petrovu myšlenku podpořit, ale nebylo to nic platné, já zůstala neoblomná.
„Holka zlatá, rozmysli si to,“ říkávala mi mamka, když jsme byly samy. „Všimla sis, jak je Petr kvůli tomu nešťastnej? Snaží se to na sobě nedat znát, ale moc bych se nedivila, kdyby ti kvůli tomu jednoho dne utekl.“ Moje rodička měla pravdu, jenomže já jsem si postupnou změnu Petrova přístupu k mojí osobě nechtěla připustit, přestože jsem ho měla dnes a denně na očích.
Nakonec to s naším manželstvím opravdu dopadlo špatně. Poté, co mě Petr k adopci marně přemlouval snad tisíckrát, to nakonec vzdal a odešel. Po čase se dal dohromady s nějakou kolegyní ze školy, která mu porodila krásná zdravá dvojčata. Nu a mně zbyly akorát oči pro pláč, a vlastně jsem to Petrovi ani nedokázala vyčítat. Když jsme se rozcházeli, tak mi nabídnul, abych zůstala v jeho bytě, jak dlouho budu potřebovat s tím, že on si najde nějaký podnájem. Já to však odmítla a vrátila se, obrazně řečeno do maminčina náručí. Bohužel nebo možná spíš naštěstí v té době už nežil můj táta. Byl to pruďas, chlap ze staré školy a asi by dokázal Petra zmlátit za to, že mi ublížil.
***
„Marcelo, nemůžeš pořád sedět zavřená doma, musíš začít zase trochu žít.“ „Holka moje nešťastná, udělej se sebou něco, já tady nebudu věčně a strašně nerada bych z tohoto světa odcházela s myšlenkou, že tady zůstaneš samotná.“ Roky běžely dál a mamka se mě jednou jemným, jindy poněkud cynickým způsobem snažila dokopat k tomu, abych vylezla ze své ulity nenaplněného ženství.
Trvalo to sice hodně dlouho, ale nakonec se jí to podařilo a já jsem se seznámila s Martinem. S o několik let mladším mužem, jemuž po prudké zhoubné nemoci zemřela manželka a zanechala mu tříletého kluka. Bylo to strašně zvláštní, chce se mi říct osudové. Potkali jsme se v parku, oni seděli na lavičce, kluk natahoval a Martin se mu s nesmírnou trpělivostí snažil něco vysvětlit.
Pak si mě ten malý kluk všimnul a vykřiknul: „Tady je maminka! Maminko, maminko!“ Rozběhl se ke mně, na poslední chvíli sice trochu znejistěl, ale přesto mě objal a držel se mě jako klíště. Já z toho byla tak konsternovaná, že jsem nedokázala přemýšlet. Kluka jsem instinktivně vzala do náručí, on přestal brečet, začal se smát a dávat mi pusinky na tvář.
„Ježíšmarjá, nezlobte se, mladá paní,“ vyskočil Martin z lavičky a začal se mi omlouvat. Dali jsme se do řeči, on mi vysvětlil, že jeho Martík nedokázal ve své dětské mysli pochopit, že je jeho maminka mrtvá, že já jsem jí strašně podobná a on si mě teď s ní musel splést.
***
Dodnes po dalších mnoha létech nedokážu pochopit, co se vlastně tehdy tam u té lavičky odehrálo v mém nitru. Ten kluk zřejmě musel dát obrovský impuls mému já, které pod tlakem nenaplněného mateřství rázem zapomnělo na dávné přesvědčení, že bych nedokázala milovat dítě, které by nebylo moje. A tak jsem malého Martíka adoptovala a s ním i jeho tátu velkého Martina. Byl to skvělý chlap, upřímný a zodpovědný, a i když naše manželství začalo hodně zvláštním způsobem, byla jsem s ním šťastná. Jenomže nakonec jsem přišla i o něj, předloni zahynul při tragické nehodě.
Teď už jsme zbyli s kdysi malým a dnes už čerstvě dospělým Martíkem sami dva. Bydlíme v bytě po mé mamce a vůbec nám nepřijde, že nejsme jedné krve. Martík je můj syn a já jsem na něj coby milující matka nesmírně pyšná. A budu ještě víc, až letos odmaturuje.
