Bible a blues

Žiju v představě, že když se někdo začne zabývat biblickou poezií, musí se do ní zamilovat. Možná dřív, možná později, ale musí. Není to otázka „zda“, ale „kdy“. Možná je to představa naivní, ale mám ji ze zkušenosti. Přesněji řečeno, z vlastní zkušenosti. I když, dlužno dodat, moje cesta k tomuhle pokladu nebyla krátká.

Vlastně jsem poetické knihy v Bibli vždycky přeskakoval, snad s výjimkou Žalmů. Ty mě vždycky fascinovaly, protože se s nimi může člověk lehko ztotožnit. Většina jich je psána z pozice člověka, který je na dně, často Davida, lamentujícího nad vlastním osudem. Nakonec se ale ten chudák vždycky propracuje k naději, že se ho Bůh zastane. Nezřídka je to naděje iracionální, a právě v tom je ten vtip. Bůh žalmů totiž miluje hraniční situace.

Řekl bych, že dnes nedokážeme odhadnout, nakolik texty žalmů ovlivnily naše myšlení. Mám na mysli představivost a víru západního člověka. Ono spojení protikladů. Na jedné straně jsou stížnosti na vlastní osud a magoři, kteří člověku stojí v cestě a kudy chodí, tudy škodí. Na druhé straně je nezlomný optimismus, že nakonec to nějak dopadne. Nějak, tedy dobře. Bůh žalmů totiž chce, aby věci dopadly dobře.

Když jsem byl za bolševika na vojně, nosil jsem v náprsní kapse malou knížku. Přesně tam pasovala, jako kdyby komunistická uniforma byla na ni šitá. Nový zákon a Žalmy. Zdědil jsem ji po kamarádech, kteří už měli zelenou pakárnu za sebou. Večer jsem knížku vytáhl a listoval příběhy, jež vypadají jako ztracené, a vlastně dávno ztracené jsou, ale pět minut po dvanácté se v soukolí osudu cosi otočí a katastrofa se zázračně mění v úspěch. Bůh žalmů totiž s oblibou přichází pět minut po dvanácté a z debaklu dělá překvapení.

Po mnoha letech jsem navštívil pár míst, o kterých se v žalmech píše. Zatočila se mi z toho hlava. A protože jsem se živil jako novinář, to znamená věčně vystresovaný tvor, hledal jsem nějaký ventil. Věci nadčasové, neřkuli věčné, kterým je ukradené ono novinové „tady a teď“. Začal jsem po večerech přebásňovat knihy biblické poezie. Jen tak, pro sebe. Jak by to asi David napsal, kdyby někde v sousedství.

Najednou z toho vycházela fantastická poezie. Žalmy byly kdysi písně, jejich hudební složka se ale ztratila. Zůstaly jenom texty. Když se trochu upraví, je z toho parádní blues. V dějinách bylo hodně skladatelů, myslitelů a básníků, kteří ty texty různě přizpůsobovali své době. V Česku zná snad každý Antonína Dvořáka a jeho „Hospodin je můj pastýř“. Pochybuju, že to psal jako hudbu do zdejších krematorií, ale tak nějak se to v české kotlině utřáslo. Žalmy jsou ovšem plné života. Života takového, jaký je.

Když jsem nakonec 150 žalmů přebásnil, dlouho jsem přemýšlel o podtitulu. Zvolil jsem: David a jeho blues. Biblický David je kmotrem toho žánru. Autorsky je mu sice připsána jenom relativně malá část žalmů, duchem ale všechny. A proč se do žalmů člověk nakonec zamiluje? Protože – jak to v Bibli chodí – když se do nich ponoříte, promění se ve vaše vlastní blues. Bůh žalmů totiž miluje blues.

Daniel Raus

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články