Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale povstalci s pomocí vlasovců
Je potřeba neustále naplno zdůrazňovat pro někoho krutou pravdu, že rudoarmějci si v našem hlavním městě téměř nezabojovali. Navíc kvůli netvoru Stalinovi a Sovětům zbytečně umírali čeští lidé.
Dříve opomíjená fakta staví tuto významnou událost českého protinacistické odboje do poněkud jiného světla, než kdysi hlásala komunistická propaganda. Komunisté na ní především neměli rozhodující vliv. V čele Pražského povstání stálo tzv. Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš, které velelo povstaleckým jednotkám, a jehož hlavní představitelé neměli s rudými nic společného, naopak později byli jimi perzekuováni.
Klíčový význam pro ukončení bojů v Praze mělo jednání České národní rady s německými veliteli a uzavření dohody o příměří 8. května 1945. Toto je datum skutečného osvobození Prahy, které oprávněně slavíme jako Den vítězství. Netajím se tím, že Miloš Zeman není moji krevní skupinou, ale byl to on, kdo na začátku devadesátých let inicioval změnu státního svátku – dne vítězství nad nacismem z 9. na 8. května, tak, jak se slaví ve většině Evropy. A za návrat k historické pravdě mu děkuji.
Významnou pomoc v boji proti Němcům poskytli metropoli nad Vltavou také vojáci Ruské osvobozenecké armády podle svého vrchního velitele nazýváni Vlasovci.
Naše hlavní město mohlo být přitom osvobozeno už daleko dříve, ale bohužel stalo se obětí politických pletich a slabosti vrchního velitele západních spojenců amerického generála Dwigta Eisenhowera. Ten začátkem května uvěřil velitelům Rudé armády (byla to lež), že jejich operace směřující k osvobození Prahy už začala a dal příkaz veliteli 3. americké armády generálu George Pattonovi, aby dodržel dohodnutou í demarkační linii Kraslice — Karlovy Vary — Plzeň — České Budějovice. Sověti bohužel nesledovali pouze porážku nacismu, ale prioritou pro ně bylo prosazování zrůdné komunistické ideologie a kvůli svým sobeckým zájmům neváhali obětovat i lidské životy.
Jak potvrzuje ve svých pamětech vojenský velitel Pražského povstání armádní generál Karel Kutlvašr, německý vládce Protektorátu Čechy a Morava, státní tajemník Karl Hermann Frank mu při jednáních potvrdil, že Němci jsou připraveni vzdát se Američanům. Američané přitom už 6. května osvobodili Plzeň a do Prahy mohli klidně dorazit o den později, protože by prakticky nenarazili na odpor. Vinou ruských bolševiků tak zbytečně zemřely tisíce lidí!
Byli také hrdinové pražského povstání o kterých se dříve nesmělo moc mluvit, protože se komunistům nehodili do jejich lživých konstrukcí. K nim patřil i strýc bývalého ministra zahraničí František Schwarzenberg, který se za okupace aktivně zapojil do protinacistického odboje. V biografii, kterou o něm napsal Vladimír Škutina, se píše, že převzal kapitulaci německé posádky na pražském Wilsonově (nyní hlavní) nádraží. Původně se mu tam v uniformě československého poručíka jít nechtělo, protože velitel jednotky Wehrmachtu, major, se chtěl vzdát pouze protějšku stejné hodnosti, a poručík je jak známo šarže nižší. Tak František Schwarzenberg namítal, že se mu se stejně nevzdá a navíc on železnici vůbec nerozumí. Nakonec ho přemluvil člen České národní rady Josef Kotrlý. „Půjdeš tam, řekneš mu, že jsi princ Franz von zu Schwarzenberg a uvidíš, jak se přetrhne. Nádraží pak předáš železničářům,“ poradil Františkovi a nakonec to tak přesně dopadlo.
Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května! Tehdy Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a generálem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala a ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.
To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých pamětí Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry… Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím. Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“
Jednotky Rudé armády druhého den ráno svedly pouze drobné půtky se zbytky ustupujícího nepřítele. To, že si rudoarmějci v Praze moc nezabojovali, přiznal i velitel předsunutého odřadu 3. gardové tankové armády Rudé armády generál Ziberov. „Litujeme jen, že jsme v Praze nezastihli velké síly protivníka, abychom zdejšímu lidu ukázali plnou sílu sovětských tanků,“ řekl.
Dohoda o příměří s Němci byla velkým trumfem představitelů pražského povstání, ovšem v Čechách se úspěch neodpouští. Profesor Pražák a jeho druhové upadli v nenávist československých a sovětských komunistů, protože neumožnili „vyniknout“ sovětským jednotkám. Smutný byl konec i mnoha členů velitelství Bartoš. Generál Kutlvašr byl na základě vykonstruovaného procesu odsouzen v roce 1949 k doživotním u žaláři za velezradu. Jeho náčelník štábu brigádní generál František Bürger- Bartoš rovněž strávil několik let v komunistickém žaláři a štábní kapitán Jaromír Nechanský byl po únoru 1948 na základě vykonstruovaného procesu dokonce popraven. Takto se rudá svoloč odměňovala hrdinům boje proti nacismu.
Zdroje:
Praha v květnu 1945 Historie jednoho povstání, Stanislav Kokoška, nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2005
Dějiny Zemí koruny české, díl II, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha 1992,
Křik koruny české, Paměti 1938 – 1945, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
Český šlechtic František Schwarzenberg, Vladimír Škutina, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1990
Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš – Wikipedie (wikipedia.org)
