Rusín Mondič: Češi se bojí ruských čekistů více než německých gestapáků
„Nepřinášeli jsme svobodu, ale smrt,“ uvedl výstižně Rusín Michail Mondič k chování Sovětů v Československu období po květnu 1945. Ruští směršovci perzekuovali čs. občany a řádili stejně jako předtím nacisté.
Tisíce lidí byly po skončení II. světové války uneseny sovětskými orgány z Československa na území SSSR. Krutý osud potkal i čs. armádního generála Sergeje Vojcechovského. Již 12. května jej v jeho bytě v Konviktské ulici na pražském Starém Městě zatklo komando sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ a uneslo do Sovětského svazu. Příkaz k této protiprávní akci dal samotný sovětský vůdce, masový vrah a zločinec Stalin. Jednalo se o hrubé porušení mezinárodního práva a mezistátních dohod mezi Československou republikou a Sovětským svazem, protože Sergej Vojcechovský byl československým státním občanem a jako takový spadal pod pravomoc našich orgánů nikoliv sovětských. Takových obětí brutální sovětské zvůle jako on byly v celé zemi tisíce. Jedná se o jeden z nejhorších komunistických zločinů na území naší vlasti.
Místní národní výbor v Praze tehdy vystavil Vojcechovskému dobrozdání o národní spolehlivosti v době nacistické okupace. Ani to však nepomohlo. Nutno dodat, že tyto odsouzeníhodné represe měly bohužel příznivce i mezi Čechoslováky, a to v řadách KSČ. Například komunista Jan Šverma už v roce 1936 hlásal „odstranění fašistických generálů, Medků a Vojcechovských“ z československé armády. Existují indicie, že komunisté se tenkrát na zatýkání našich občanů ruského původu přímo podíleli. Generál Vojcechovský nakonec na následky krutého zacházení v gulagu umírá.
Michail Mondič, rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova nedaleko Chustu, používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Kdysi totiž studoval v Praze a stýkal se s tamními ruskými emigranty. Kniha SMERŠ Rok v táboře nepřítele je vlastně jeho deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době nedobrovolně sloužil v zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž plynně více jazyků, mimo jiné česky, slovensky, polsky, rusky, německy a tak jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších. V tomto díle přinesl otřesná svědectví o řádění příslušníků sovětských orgánů na území Československa, kteří zde věznili, mučili, vraždili a unášeli lidi. Takto se opravdu osvoboditelé nechovají.
Podkarpatská Rus, někdejší součást Československa, se stala nebezpečnou oblastí, ve které Rusové vraždili a přepadali místní obyvatelstvo, loupili, kradli a znásilňovali místní ženy. Připojení k Sovětskému svazu většina Rusínů odmítala, do Rudé armády se téměř nikdo nehlásil a tak do ní byli mladí muži verbováni násilím. To byl i Mondičův případ.
Mondič měl co dělat, aby působení ve Smerši vůbec přežil, psychicky se nezhroutil a nespáchal sebevraždu. Jeho slova mluví za všechno: „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt, vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít.“ Mondič to řekl jasně, nepřinášeli jsme svobodu, ale smrt! Na straně 134 svých vzpomínek ze 14. května píše jasná slova. „NKVD. Češi se bojí čekistů více než dříve gestapáků. Během tří dnů se jejich vztah k Rusům naprosto změnil. Už nekřičí: „Nazdar“.
Ano, Mondič to sám přiznal. Rusové nám nepřinesli svobodu. Smeršovci stejně jako gestapáci při výsleších brutálně mučili Čechy, Slováky a Poláky, často dřívější hrdiny protinacistického odboje. Ti na následky zvířecího zacházení v mnoha případech umírali. Na to Rusové neměli žádné právo, protože tito lidé spadali pod jurisdikci místních orgánů. To dokazuje jedno, že se u nás nechovali jako osvoboditelé, ale noví okupanti. Sověti zavraždili a unesli z východní Evropy do gulagů desetitisíce lidí. Nacisté a komunisté byli, jsou a budou stejnými zločinci.
Je smutné, že prezident Beneš a další představitelé čs. státu proti tomuto zlu nic nepodnikli a mlčeli. Ozvalo se jen několik jedinců, například náčelník generálního štábu čs. armády divizní generál Bohumil Boček, který žádal, aby byla podána demarše velvyslanci SSSR ve prospěch těch, kteří byli Sověty zadrženi, a ti byli co nejdřív vydáni čs. bezpečnostním orgánům. Bohužel, se tak nestalo.
Zdroje:
SMERŠ Rok v táboře nepřítele, Nikolaj Siněvirskij, vydal ÚSTR, Praha 2014
https://hlidacipes.org/ceskoslovensko-dobyte-uzemi-pred-unosy-lidi-do-sssr-urady-zaviraly-oci-2/
Edvard Beneš byl obyčejný křivák. Jeho ego jej dostihlo, bohužel až ke konci života přiznal svůj omyl.