Opáčko dějin Předního východu s přihlédnutím k zemi israelské
V prvním opáčku jsme si objasnili některé pojmy, jež jsou v dnešním světě poněkud zastřené, relativizované či zcela překroucené. Dnes se budeme věnovat dějinám.
Území dnešního Israele bylo osídleno Hebrejci před více jak třemi tisíci lety. Je to doloženo jak archeologickým výzkumem, tak i v Bibli a dokonce i v Koránu. V této zemi nikdy, opakuji nikdy, neexistovalo cosi, co by bylo možné nazvat palestinským státem. Palestina je zeměpisný pojem, spíše provincie, jež byla takto pojmenována Římany po porážce židovského povstání a zániku Druhého chrámu v roce 135 po Kristu. Palestinci tedy nejsou potomky biblických Filištínů či Kanaánců, jak se dnes s oblibou tvrdí.
I poté, co Římané vyhnali Židy do exilu, část z nich tam zůstala a ti v diaspoře udržovali silné kulturní i praktické spojení s Jeruzalémem s nadějí, že se dočkají práva na sebeurčení.
Moderní sionistické hnutí (založené koncem 19. století Theodorem Herzlem) bylo reakcí na antisemitismus, útlak, diskriminaci a pronásledování Židů nejen v Evropě. Sionismus byl spojením kulturního a národního židovství a liberálních hodnot. Bližší o sionismu v minulém článku. Už samotný zakladatel netrval na tom, že stát, v němž by židovský národ nalezl své sebeurčení a samosprávu, musel být výlučně židovský. Židovští „pionýři“ přicházeli z celého světa, legálně vykupovali půdu od nepřítomných vlastníků, Turků, křesťanů, Arabů a začali ji kultivovat (některé písemné doklady popisují tuto zemi jako neuvěřitelně zbídačelou, plnou močálů s komáry, přenášející malárii, nehostinnou atd.). Není třeba velké fantazie k představě, jak rádi se někteří vlastníci tohoto „břímě“ zbavovali.
Dne 29.11.1947 přiznala OSN Židům právo na jejich samostatný stát. (jde o rezoluci č. 181). Součástí této rezoluce bylo přidělení nezávislého státu Arabům (kteří se ani náhodou nenazývali Palestinci). Židé rezoluci přijali, Arabové nikoliv.
Dne 15.5.1948 (den pro vyhlášení samostatného státu Israel) napadla arabská koalice sousedních států Israel s jediným cílem – úplně jej zlikvidovat. Israel se ubránil, vyhrál a získal další území. Arabové podepsali příměří (nikoliv mírovou dohodu). Během této války arabské země vyzvaly arabské obyvatelstvo, aby odešlo. Poslechlo cca 700 000, zhruba 150 000 zůstalo. Uprchlíci nebyli okolními zeměmi integrováni, neměli de facto žádná práva a byli internováni do uprchlických táborů. Arabové, kteří zůstali, mají dodnes plná občanská práva jako Židé a další občané státu.
Arabské země – což se příliš nezdůrazňuje – vyhnaly ze svých zemí cca 800 000 Židů, z nichž mnozí přišli do nově vznikajícího státu Israel.
V květnu 1967 v době tzv. šestidenní války (opětovně plán arabské koalice zničit stát israel), Israel opět zvítězil a zabral dobytá území (Golanské výšiny Sýrii, Západní břeh Jordánsku a Sinajský poloostrov a Gazu Egyptu). V listopadu téhož roku přijal Israel rezoluci OSN č 242, která zavedla doktrínu „území za mír“, čímž signalizoval, že vrátí dobyté území výměnou za uznání své existence a trvalý mír. Egypt na to přistoupil.
V této době měl Israel v nejužším místě své země vzdálenost cca 13-18 km od moře k hranicím nepřátelského státu a proto začal budovat osady na Západním břehu. Israel udržoval na tomto území vojenskou kontrolu a čekal na podpis mírové smlouvy, což se děje dodnes. Je naprosto logické, že Arabové na tomto území nejsou z dané situace nadšeni, nicméně na „tahu“ jsou Arabové.
6.10.1973 se odehrála tzv „Jom kipurská“ válka (v čele s Egyptem a Sýrií a dalšími zeměmi), Israel se ubránil jen taktak. Dne 26.3.1979 podepsaly Israel a Egypt mírovou dohodu. Egypt uznal Israel, ten vyklidil osady na Sinaji a vrátili poloostrov Egyptu. Anvar Sádát za tento podpis zaplatil o několik let později životem. Mezi Egyptem trvá chladný, ale pevný mír.
V roce 1993 začala jednání mezi Israelem a tzv. Palestinci (toto označení Arabů v Palestině byl svým způsobem majstrštyk Jásira Arafata). Vše vyústilo podpisem dohody v Oslo 20.8.1993. Byla založena Palestinská autonomie, jež začala získávat svrchovanost nad částí území na Západním břehu a v Gaze jako základ pro budoucí stát. V roce 2000 odmítl Jásir Arafat podepsat konečnou mírovou dohodu a mírové rozhovory se rozpadly. Region zachvátila tzv.“intifáda“, což byly výbuchy v autobusech, náměstích, napadání vojáků, policistů, charedim. Mrtvých byly tisíce.
V roce 1994 podepsal Israel mírovou smlouvu s Jordánskem, které se vzdalo nároků na Západní břeh. Mír chladný, ale trvající dodnes. (Jordánsko se podílelo nedávno na sestřelování raket, vypálených Íránem na Israel).
V roce 2005 tehdejší premiér Šaron nechal vyklidit pásmo Gaza od všech židovských osadníků s tím, že území přejde pod svrchovanou správu Palestinské autonomie. Od té doby nežije v pásmu Gaza jediný Žid a „Palestinci“ si tam vládnou sami. V roce 2006 tam ve volbách zvítězil Hamás a zcela ovládl pásmo. V jeho stanovách je zavedeno právo šaria a cíl – vymazat Israel z mapy. Co by se s občany státu Israel nejspíše dělo, jsme mohli vidět v přímém přenosu v říjnu roku 2023.
Arabové, kteří mají občanství státu israel, mají víe svobod a práv, než kterýkoliv občan okolního arabského státu. V Israeli je možno vyznávat kterékoliv náboženství, aniž by se člověk vystavoval ostrakizaci či spíše zabití. Občané Israele se mohou bez problémů přiznat k sexuální odlišnosti, což by ve státech okolo znamenalo jejich jistou likvidaci.
Nyní jsem svědky další historické etapy a tou je snaha Israele porazit a zničit Hamás, který celou krizi posledních 7 měsíců způsobil. Jelikož Israel ví, že jediná jeho porážka by znamenala konec jeho existence, nemůže konat jinak a to navzdory sílícímu mezinárodnímu tlaku, aby celé operace zanechal.
