Už zase skáču do kaluže
Dnes ráno jsem cestou z Lidlu viděl holčičku, která v kaluži zkoušela kvalitu svých nových růžových gumáčků. Asi v té zkoušce obstály, protože na její tváři byl spokojený úsměv.
Ocenil jsem i její mámu. Stála kousek od kaluže a dávala své dcerce dostatek svobody, aby si tu radost, kterou dokáže nejlépe vychutnat a projevit jen malé dítě, vrchovatě užila.
Vybavilo si mi video, které včera večer poslala snacha. Adélka, naše malá vnučka, je na něm v malé strouze, kterou protéká voda z nedávného deště. Klečí na kolenou a užívá si kontakt s čistou dešťovou vodou a její tvář vyzařuje nesmírnou spokojenost a štěstí…
Holčičky, radující se z kaluže a vody, mi připomněly dobu, kdy jsem byl sám fascinován kalužemi a malými potůčky, které bylo možné obdivovat jen v době dešťů.
Dodnes se mi vybavují vzpomínky, jak jsem někdy už během deště začínal stavět svou přehradu. Jako materiál posloužilo vše, co bylo v dosahu. Čím větší vodní dílo moje přehrada vytvořila, tím větší radost jsem z toho měl.
Pak jsem povyrostl, našel si jiné radosti a jinou zábavu. Pozitivní vztah k vodě sice zůstal, ale přehrady už jsem nestavěl a neměl jsem ani potřebu zastavit v každé kaluži. Život šel, nebo spíše pádil dál. Na kaluže a stavění přehrad nebyl čas a vlastně ani pomyšlení.
Slýchávám, že na stáří se člověk znovu stává malým dítětem. Dnes ráno jsem měl chuť si stoupnout do té kaluže spolu s tou holčičkou a okusit, jaká je ta voda v ní. Neudělal jsem to. Nevím, jak by zareagovala její máma.
Kdyby v té kaluži ale stála moje vnučka, neodolal bych, protože vím, že snacha by to pochopila a možná by se i přidala.
Cestou v šalině mi došlo, že se zase stávám tím malým klukem, kterému k radosti stačí i obyčejná kaluž. Věřte mi, byl to pocit velice příjemný.
