Nový počátek

Ležela jsem na posteli. Už se stmívalo a hlava mi padala únavou. Usnout se mi nedařilo. Bolesti opět sílily a putovaly od kyčle ke koleni, jakoby mi klouzal nůž pod kůží. Byla jsem moc unavená.

Mnoho týdnů s bolestí se na mě pěkně podepsalo. Uplakaná tvář, často černá od rozmazané řasenky, kterou jsem si každé ráno nanášela na zvadlé řasy, abych si připadala alespoň trochu hezká, ochablé svaly a povislá kůže, od samého ležení pěkně pomačkaná. Venku zřejmě žádná velká změna vidět nebyla, ale uvnitř jsem se cítila na sto, cítila jsem se ztracená, neviditelná a o nějakém sebevědomí, či sebe hodnotě jsem nemohla už ani číst v knihách. Děsně mě to rozčilovalo. Poprvé v životě jsem zažívala dlouhodobý pocit bezmoci a frustrace z nekončící bolesti těla, která se různě potuluje a proměňuje, aby mi dala jasně najevo, kdo je tady pánem. Zastavila mě pěkně, jen co je pravda. Moje záda neunesla tíhu právě probíhajících situací, které v rychlém sledu nedaly oddechu. Nejhorší na tom všem byla nekonečnost. Nevědět, kdy to přestane.

Na rtech mi prolétl sarkastický úsměv. Vidíš, teď by se ti ten konec hodil viď? Ano. Konec je jasně ohraničená čára situace. Když někdo odejde bez rozloučení, či alespoň letmého pozdravu, nebo za hlesnutí pár písmen na rozloučenou do prostoru, není v tom žádná jasnost, závěr, postoj. Naopak. Zůstává nekonečno otázek a bludný kruh domněnek, bolestně svírajících mozek a srdce ve svěráku nevědomí a nepochopení.

Dobelhala jsem se do kuchyně a ve snaze zahnat své nedávné vzpomínky, z krabičky vytáhla ranní pytlík čaje s názvem anděl strážný. Představila jsem si, jak při jeho pití, se mnou za stůl usedne můj pěkně opelichaný a upracovaný anděl s chybějícími péry v křídlech a začne mi opět laskavě domlouvat, abych konečně přestala opakovat stejné chyby. Zase ta neohraničenost a nekonečnost. Říká se přece, stačí se jen rozhodnout. Ale pro co vlastně? Možná je cesta právě dokončování, ukončení, jasné ne.

Usrkávala jsem čaj, z venku slyšela ptačí trylky a přemýšlela, proč si to vlastně pořád dokola dělám?  V žaludku mi kručí, kroutí se mi tam stovka hadů a já nevím, čím je nakrmit, aby ukrytý strach v jejich tělech dostal nažrat. Čeho se vlastně pořád bojím? Vždyť je všechno dávno úplně jasné a mé tělo přesto bojuje a vzpírá se přijmout nepopiratelná fakta. Ano jsem sama, ano nechce mě a nikdy nechtěl, ano nebyla to láska, jen vzájemná závislost na občasné blízkosti toho druhého, či nekonečný chtíč po hezkých chvilkách, a když se občas zvrhly, tak se utíkalo a schovávalo! Bože! Kolikrát jsem tohle už absolvovala a moje duše stále nemá dost. V čem je to jiné? Možná máš teď více rozumu, volá na mě cosi uvnitř. Usmívám se, pravda trochu křečovitě a hadi v břiše mi připomenou skutečnost, která mě teď rozežírá zevnitř. Hlava má všechno dobře promyšlené už dávno, jenom zatracené, unavené a ztýrané tělo to nechce pochopit. Pořád kňourá, bolí a bojí se další rány, která může přijít. Láska ale nemá bolet ty hloupá!!! Kdy už to konečně pochopíš?! Pořád si tak naivní. Ano to je ono. Bolí tvá nesplnitelná očekávání a neukojitelné touhy, které si vycucala bůh ví odkud a teď se ti to všechno zase před očima rozpadlo. Bez konce a jasné, výrazné tečky. Jako příběh na pokračování.

Dopila jsem poslední doušky horkého čaje a šla si zase lehnout. Bolest se stupňovala. Právě ve chvíli, když jsem zavírala oči,  přišel ke mně nečekaně můj malý kocourek. Začal mi do nosu něžně narážet hlavičkou. Šťouchal do mě, jak nejjemněji to uměl. Jakoby mě probouzel k životu. K dalšímu přemýšlení a hlavně uzdravení. Začala jsem ho hladit po malinké hlavičce a on mě překvapil. Lehl si podél mého těla a úplně se přitulil. Tohle nedělával. Vždy vydržel u mazlení asi dvě vteřiny a pak úprkem zmizel pod gaučem, nebo utíkal za jinou zábavou. Přistihla jsem se, že téměř nedýchám. Jen jsem ho neznatelně hladila na pacičkách a užívala si jemnost a vůni jeho kožíšku. Tolik něhy v jedné chvíli. Očka měl přimhouřená blahem a plně se oddával mému hlazení. Vydržel u mě nebývale dlouho. Najednou prudce otevřel oči a vystřelil vstříc novým zážitkům. Dal mi jasně najevo, že už toho má dost. Vůbec mě nenapadlo pronásledovat ho a chtít víc. Zůstala jsem bez hnutí ležet na voňavých polštářích a doznívalo ve mně dnešní téma konečnosti. Konce mohou mít zřejmě spoustu podob. Možná nejvíce záleží na tom, jestli způsob ukončení situace přijmeme a akceptujeme. Neboť to, co je pro někoho jasné ne, se druhému může zdát málo čitelné a nevýrazné. Nejde tedy až tak o způsob jakým to provedeme? Je ukončení pouze a výhradně naším vlastním vnitřním rozhodnutím?

Vstala jsem opatrně z postele, záda bolela trochu méně. Otevřela jsem okno dokořán, abych se mohla se svými novými myšlenkami ztotožnit a pořádně je prodýchat. Dívala jsem se na horské vrcholky a mé ustrašené hady svíjející se v břiše, umlčelo až nahlas vyřčené staré známé klišé o koncích, které jsou zároveň novými počátky.

Obrázek namalovala Annie Hamman

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články