Islám – 3. Náboženství a jeho šíření

Jednoduchost, vytrvalost a násilí zvítězily nad pohany i nad unavenými civilizacemi.

Po Mohamedově smrti (632) se vedení muslimské obce ujali příbuzní, kteří byli jeho nejbližšími učedníky a následovníky. Vedoucí obce získal titul kalif, arabsky „chalífa“, což znamená zástupce, ve smyslu zástupce proroka po jeho odchodu („chalif“ je hebrejsky náhrada); stal se automaticky jak náboženským, tak politickým vládcem, a území, kterému vládl se nazýval kalifát. Kalifové pokračovali s nesmírnou energií ve výbojích, které byly započaty již v posledních letech Mohamedova života. Za Mohameda byl islám přijat na arabském poloostrově všemi obyvateli, kromě židovských kmenů v Jemenu, jejichž potomci tam přežili jako druhořadí občané až do roku 1950, kdy byli v počtu 49 000 letecky převezeni do Izraele v akci zvané „Na křídlech orlů“. Prvním kalifem se stal Abu Bakr (ve funkci 632-634, otec Mohamedovy třetí manželky Aiši), druhým byl Umar (634-644, otec čtvrté Mohamedovy manželky Hafsy), třetím byl Uthman neboli Osman (644-656, manžel Mohamedovy dcery Rukaji a později jeho dcery Um Kultum), a čtvrtým kalifem se stal Ali (656-661, Mohamedův bratranec, manžel Mohamedovy dcery Fatimy a později jeho vnučky Umamy). Za prvních čtyř kalifů, během asi 30 let po prorokově smrti, porazili muslimští Arabové vojensky Perskou říši a rozšířili svou moc na území dnešních států: Egypta, Izraele, Jordánska, Sýrie, Iráku, Iránu, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu, Turkmenistánu a poloviny Turecka. Dobyvatelské úspěchy Arabů byly však od počátku provázeny bratrovražednými konflikty. Tři ze čtyř prvních kalifů byli zavražděni v náboženských a politických sporech, které vypukly hned po smrti Mohameda a které nepřestaly během celé historie islámu až dodnes.

Po smrti Aliho nastalo období občanských válek mezi různými ideologickými a geografickými frakcemi muslimů, při nichž bylo dokonce vydrancováno svaté město Medina. Do pozice kalifů se dostali členové mekkánského rodu Umajjovců (661-750) vládnoucího z Damašku, kteří rozšířili vládu muslimských Arabů do celé severní Afriky a na území dnešních států: Španělska, Portugalska, Afganistánu, Pákistánu, Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Po ztrátě pozic v Damašku pokračovali Umajjovci jako kalifové různě velkých území na Pyrenejském poloostrově (odkud muslimy křesťané postupně vytlačili během 800leté reconquisty do r. 1492). Damašské Umajjovce nahradili Abbásovci (potomci Mohamedova strýce Abbáse) vládnoucí z Bagdádu až do vpádu Mongolů (750-1258) a pak z Káhiry až do dobytí Egypta Turky (1517). Turci přijali islám a dobyli zbytky Byzantské říše (Konstantinopol padl v roce 1453). Osmanští Turci pokračovali v tradici kalifátu až do jeho zrušení zakladatelem moderního Turecka Mastafou Kemalem Attatürkem před 100 lety (1924). V Osmanské říši stejně jako v Egyptě měli kalifové autoritu spíš v náboženských než v politických záležitostech. Kalifáty vznikly i na dalších místech v různých obdobích; naposled byl kalifát vyhlášen Islámským Státem (ISIS) v Iráku v roce 2014, a kalifem se tam stal Abu Bakr al-Baghdadi, bývalý bojovník Al Kaidy.

Islámská teologie, liturgie, kultovní předpisy a hlavní zásady života muslima dosáhly v podstatě dnešní podoby již v době Mohamedovy smrti. Hlavními vodítky jsou Mohamedův Korán, jehož text byl kanonizován asi 25 let po jeho smrti, a Hadísy (události, zprávy, novinky, hebrejsky „chadaš“ znamená nový) vznikající v průběhu desítek až stovek let po prorokově smrti. Hadísy obsahují Mohamedova sdělení nepovažovaných za boží vnuknutí, a také to co řekli jeho blízcí, a dále mnohé poznatky z prorokova života a jeho názory. Hlavními povinnostmi muslima je věřit, že Bůh je jeden a Mohamed je jeho posel (prorok), pětkrát denně se modlit, finančně přispívat obci na prostředky používané pro ty kterým se nedostává, postit se o ramadánu, a vykonat pouť do Mekky. Navíc má věřící být laskavým člověkem – hlavně k jiným věřícím, pomáhat všem potřebným, vyhýbat se nevěřícím a pokud to lze proti nim bojovat. V Koránu lze sice nalézt smířlivé verše, ale ke každému z nich tam je padesát nesmiřitelných, k nimž lze další podporu získat v Hadísách. Snaha hledat v islámské tradici podporu pro altruismus či jiné atributy západní morálky se u pravověrného muslima nesetká s pochopením, a během historie se lpění na všem původním a extrémním nijak neměnilo. Mohamed měl v jednom období najednou devět manželek; svou třetí manželku Aišu si bral, když jí bylo sedm let a styk s ní začal mít, když jí bylo devět; šlo by to interpretovat jako zvyky z doby před 1400 lety, které se pro dnešní dobu nehodí úplně se všemi detaily, kromě toho že ne vše, co je dovoleno prorokovi, je podle Koránu dovoleno ostatním. Jenže pro muslimy je Mohamed svatým nejen tím co vytvořil, ale i tím jak žil. Povinností každého muslima je doslovně brát život Mohameda popsaný v Hadísách jako vzor k následování.

Když ztratil Mohamed víru v možnost získat Židy pro své učení, zavedl změny ukazující ostentativně na rozdílnost islámu od judaismu. Mimo jiné se modlící již neměli obracet k Jeruzalému, ale ke svatyni Ka´ba v Mekce, svátkem byl určen pátek místo soboty, půst se z židovských svátků přesunul na noční hodiny v měsíci ramadánu, a v kalendáři bylo zrušeno vsouvání přestupných dní, které u židů zajišťovaly soulad mezi lunárními a slunečními cykly. V lunárním kalendáři odpovídá 12 měsíčním cyklům asi 355 dní, proto židé přidávají jednou za tři roky druhý únor (adar šeni), čímž dodají 30 chybějících dnů a zajistí synchronizaci se slunečním kalendářem, aby jednotlivé měsíce a všechny svátky spadaly navždy do stejného ročního období. Mohamed však zrušil „židovské zvyky“, takže islámský rok je o 10 dnů kratší a svatý měsíc ramadán je někdy v zimě a někdy v létě. Islámský letopočet začíná příchodem Mohameda do Mediny (tzv. Hidžra) v roce 622; podle západní logiky od té doby uplynulo (2024 – 622 =) 1402 let, ale podle islámského kalendáře to je 1445 let, takže se podle muslimů píše rok 1445 (čas jim běží rychleji). Konzervativismus muslimům nezabránil vzniku různých sekt a směrů, které se liší například v hodnocení důležitosti Hadísů. Nejvýraznějším je odvětvení Šíitů (dnes asi 10% muslimů) od středního proudu Sunitů. Šíité jsou stoupenci kalifa Aliho („šíat Ali“ znamená frakce Aliho, i hebrejsky je „sia“ frakce); ti od počátku neuznávali oprávněnost volby prvních tří kalifů, a dodnes podle nich byl Ali jediným oprávněným nástupcem Mohameda. Centrem Šíitů je dnes Irán, kde paradoxně až do 16. století převažovali Sunnité a kde tento směr zavedl kolem roku 1500 šách Ismail První, považovaný za zakladatele moderního Iránu.

K bleskovému šíření islámu přispěla souhra více okolností. Arabské kmeny byly v době Mohameda již po generace vystaveni židovským a křesťanským vlivům, avšak teprve jeho systém jim zprostředkoval monoteismus i s jim známými jmény Mojžíše a Ježíše v daleko jednodušší formě, bez složitých teologických jemností křesťanství a bez desítek složitých pravidel pro každodenní život židů. Ve svém životě se nemuseli vzdát téměř ničeho, kromě bezvýznamných bůžků. Vzájemné vztahy mezi lidmi i mezi klany, postavení žen, krevní msta, to vše zůstalo tak, jak na to byli po generace zvyklí, a dokonce i pouť do Mekky zůstala. Výměnou za několik bůžků jim bylo přislíbeno nebe, a dokonce více rájů. Formou odpovídající jejich psychologii a tradicím je nové náboženství spojilo do jednoho národa a tradiční potyčky mezi kmeny změnilo na společný „boj proti nevěřícím“, jejichž ovládnutí se stalo náboženskou povinností a vyšším cílem. Dobytí Persie a jejích držav bylo umožněno desítky let trvajícími válkami Persie s Byzancí, po kterých následoval mor a pak občanské konflikty trvající v Persii až do Mohamedovy smrti. Tisíciletá říše s mohutnou a dobře vycvičenou armádou se bránila, v některých bitvách ještě zvítězila, ale nakonec podlehla nadšení nového náboženství během historicky krátkého období několika desítek let. Stejně úspěšně postupovali arabští dobyvatelé i na ostatních frontách. Na dobytých územích střídali muslimové krutost s benevolencí. Pohany čekala konverze nebo smrt, židé a křesťané („lidé knihy“) mohli místo konverze zvolit náboženskou daň zvanou džizja. Chudina někdy dobyvatele, kteří zavedli pořádek a snížili daně, přivítala. Pro mnohé nebylo problémem přestoupit na nové jednoduché náboženství. Místní elity se mnohdy vzpíraly, a dobyvatelé občas jejich přestup nepodporovali, aby se nepřipravili o náboženskou daň, kterou se asi mohli vykoupit i příslušníci dalších náboženství (např. zoroastrismu). Na území Persie, například, přestoupila na islám asi polovina obyvatel během prvních dvou století a všichni během čtyř století.

Jak postupující arabští muslimové získávali zkušenosti a znalosti konvertovaných elit, byli stále obtížněji porazitelní. Jen díky inherentním vnitřním sporům nedobyli celý svět a zastavili se na hranicích daných na západě evropskými křesťany a na východě Indií, kde se islám šířil spíš misijní činností. Islám se postupně rozšířil do západní Indie čili Pákistánu (dnes 97% obyvatel, tj. 233 milionů muslimů), Indie (14%, 200 milionů), Indonésie (87%, 240 milionů), Bangladéše (91%, 150 milionů), nearabské Afriky (32%, 360 milionů). Pár milionů muslimů v Albánii, Bosně nebo Číně proti tomu není nic. Dnes jsou muslimů dvě miliardy, tvoří 25% lidstva a jejich podíl stále roste. V západoevropských státech dosahuje podíl muslimů až 10%. Zdá se, že Islámu patří budoucnost.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články