Úvaha o kořenech antisemitismu
Švýcarský katolický novinář a spisovatel Giuseppe Gracia, inspirován úvahou papeže Benedikta XVI., publikoval 3. července 2024 v Neue Zürcher Zeitung následující esej.
Nikdy v lidských dějinách nebyli Židé ničím jiným než menšinou mezi národy, trpaslíkem ve stínu míjejících se říší a velmocí. Židé si nikdy nevydobyli postavení světové říše jako Peršané, Řekové a Římané, či Mongolové nebo Britové. Ani ve srovnání s dnešními mocnostmi, jakými jsou USA, Čína nebo arabský svět, nebudí Židé strach, že by někoho přepadli a dobyli. Přesto neexistují lidé, kteří by byli po tisíce let tak nenáviděni. V průběhu věků si miliony antisemitů neustále přejí, aby byli Židé vyhlazeni. Jak je možné tento jev vysvětlit? V žádném případě to nelze redukovat na „antijudaismus“, termín používaný k popisu nepřátelství křesťanských skupin vůči Židům s odkazem na jejich údajnou vinu na ukřižování Ježíše. Tato forma antisemitismu ve jménu evangelia způsobila sice velké škody a bagatelizovat se nedá, avšak protižidovské nepřátelství existovalo již před křesťanstvím, sahá do starověku a vyvrcholilo během římského císařství. Po vzniku islámu v 7. století přešlo toto nepřátelství na islámský antisemitismus, který k ospravedlnění své nevraživosti vůči Židům nepotřebuje ani křesťanství, ani evropský středověk.
V moderní době se antisemitské vyprávění o údajné skryté světovládě Židů stalo v Evropě společensky přijatelné, a to skrze texty typu „Protokoly sionských mudrců“ nebo prostřednictvím uznávaných myslitelů včetně Voltaira a Hegela, kteří Židům vyčítali vynález monoteismu jako příčiny všech světových problémů. V jednom spisu Voltaire oslovil Židy: „Překonáváte všechny národy svými nehoráznými báchorkami, svou nevychovaností a svým barbarstvím. Zasloužíte si trest a trest je vaším osudem.“ Zuřivý antisemitismus nebyl v době osvícenství nijak vzácný a vydláždil cestu pozdějším nacistům. Protižidovské nepřátelství však přicházelo i zleva, jak ukazují dějiny raných socialistů, evropského dělnického hnutí 19. a 20. století a marxistických klasiků. V Rusku začaly velké pogromy rokem 1880, a po Druhé světové válce tam probíhaly stalinské kampaně a monstr procesy „proti sionismu a kosmopolitismu“. Stalin před svou smrtí plánoval deportovat všechny Židy do autonomní oblasti Birobidžan a cestou třetinu zlikvidovat.
Ani desítky let po holocaustu a komunistické perzekuci není antisemitismus v Evropě okrajovým jevem. Naopak, opět prudce narůstá, ať už díky migraci z islámských zemí, neofašistickým kruhům nebo postkoloniálnímu wokeismu, který dominuje velké části západního školství a kultury a podlézá islamismu pod nálepkou antikolonialismu a kritiky Izraele. Relativizace holocaustu je kombinována s islámskou nenávistí vůči Izraeli a levicově zelenou prezentací této země jako bílého koloniálního projektu. Současně OSN nepřetržitě zneužívá svých rezolucí k protiizraelské propagandě. Když se sečtou všechny rezoluce proti Číně, Severní Koreji, Sýrii, Rusku, Íránu, Saúdské Arábii a teroristickým organizacím jako Hamás, je jasné, že Izrael pro Organizaci spojených národů zůstává nejnelidštějším ze všech států. Systematicky se uplatňuje dvojí standard, což mnohá média podporují. Antisemitismus zjevně nepotřebuje Římskou říši, křesťanský fanatismus, islámský teror, ani levičáckou či pravičáckou ideologii, aby po staletí přežil. Klene se napříč všemi časovými a politicko-náboženskými hranicemi, což je pravidelně opomíjeným faktem, jak je vidět i v dnešních diskusích o Izraeli a Palestině.
Dominuje narativ územního konfliktu, což vede k předpokladu, že konflikt lze vyřešit přerozdělením území. Takové vnímání zůstává na povrchu, aniž by proniklo ke kořeni problému. Bez ohledu na Izrael, islamistická nenávist k Židům zuřila po staletí a existovala by nadále, i kdyby Blízký východ patřil zcela Arabům. Je to nenávist s deklarovaným cílem vyhladit všechny Židy na celém světě. Islamismus mimochodem není reakcí na imperialismus USA, on sám je imperialistický a byl na světě už dávno před založením USA. Při zodpovězení otázky, proč se nenávist k Židům stále znovu objevuje napříč staletími a kulturami, se výzkum antisemitismu opírá mimo jiné o „teorii závisti“. Nadprůměrná úroveň židovské vzdělanosti a úspěšnost jejich kultury, ať už v oblasti ekonomické, vědeckotechnické nebo morální, mají vzbuzovat závist nežidů. Slovy slavného autora H. G. Wellse v eseji z roku 1936: „Žid se zmocní majetku, zajišťuje si své postavení. Nežid má pocit, že ho všechna tato šikovnost připravuje o jeho šance. Je zaskočený, a nakonec se rozzlobí.“ Protože však vždy existovali antisemité, kteří byli úspěšní a vážení, aniž by židovství méně nenáviděli, musí existovat hlubší příčiny. Ty by se mohly dotknout základního vztahu antisemity s Bohem.
Bůh Bible prohlásil Židy za vyvolený národ a svěřil jim Desatero přikázání, které patří mezi základy křesťanství a západní civilizace. Papež Benedikt XVI. v roce 2010, k 65. výročí osvobození Osvětimi, řekl: „ … vyhlazením tohoto lidu si ve svém nitru přáli zabít toho Boha, který povolal Abrahama, a který mluvil na Sinaji a stanovil zásady sloužící jako vodítko pro lidstvo, zásady, které jsou věčně platné. Jestliže tento lid, samotnou svou existencí, byl svědkem Boha, který promluvil k lidstvu a vzal nás k sobě, pak ten Bůh musel nakonec zemřít, moc měla patřit pouze člověku – lidem, kteří si mysleli, že silou se povýšili na pány světa. Zničením Izraele, pomocí Šoa, chtěli definitivně roztrhat kořeny křesťanské víry a nahradit je vlastním vynálezem: vírou ve vládu člověka, ve vládu silných lidí“ (papež citoval ze svého vlastního projevu z roku 2006, viz zde). Skutečnost, že člověk si přeje nebýt stvořením ale stvořitelem, je stejně dobře známá jako příběh o Adamovi a Evě. No a judaismus lze (podle papeže) chápat jako svědectví proti tomuto přání a jako znamení, že Bůh určuje pravidla života a že Židé jako kněžstvo mezi národy jsou, jak říká Bible, zvláště povoláni, aby světu tato pravidla připomínali. To pohoršuje všechna ostatní náboženství, stejně jako ateisty a v technologii věřící skupiny, kteří odmítají vidět život jako něco, za co vděčíme Bohu, kterého bychom měli milovat, a jehož přikázání bychom měli dodržovat. To pohoršuje každého, kdo chce sám šéfovat naší existenci. Odstraněním judaismu se čelí tomuto pohoršení. Má se zapomenout, že nikdo nemá kontrolu nad svým narozením, nad darem lásky a svobody, nad biologickým pohlavím nebo nad konečným smyslem života. Chce se zapomenout, že judaismus je spolu s křesťanstvím duší svobodného světa.
V tomto smyslu představuje antisemitismus touhu po civilizační otcovraždě. Nenávist k Židům se stává nenávistí k Západu. Západ musí zmizet, protože není vnímán jako úspěch. Levicové a islamistické kruhy ho považují za rasisticko-imperiální rakovinu světa, neofašistické kruhy za přístav dekadence a degenerace, proti níž se postaví národ silných a čistých. Pokud však západní civilizace, jak ji známe dnes, navzdory všem svým slabostem představuje nejlepší ze všech možných základů pro život ve svobodě a důstojnosti, a pro lidská práva a právní stát, pak by její zánik byl katastrofou – pak je antisemitismus nebezpečím pro liberalismus. Pak to nakonec nejsou přátelé a nepřátelé judaismu, kteří proti sobě stojí, ale spíše přátelé a nepřátelé svobody. Jde o konflikt mezi přáteli a nepřáteli moudrosti připomínající, že Bůh není vynálezem člověka, ale že člověk je vynálezem Boha. Tento konflikt varuje, abychom na to nezapomněli a nadutě nesázeli pouze na světské ideologie a technologie, ve víře v sebe optimalizaci a sebe vykoupení. Každý, kdo bojuje proti antisemitismu, bojuje i proti této iluzi. Bojuje za civilizaci, která si je vědoma lidských mezí, a která je schopna chránit a zaručit důstojnost jednotlivce.
Překlad: Tomáš Guttmann
Výborná úvaha. Děkuji za zpostředkování.