Ty nejsi chlap, ty seš bačkora!
„Karle, strašně nerada si ti o to říkám, ale mohl bys mi pomoct, prosím? Ten můj moula mi nedává dost peněz a já prostě nedokážu utáhnout domácnost.“ Jiřina věnovala Karlovi prosebný pohled, a pak stydlivě sklopila oči.
Reálná věta dnešního světa nebo začátek povídky z červené knihovny? Možná obojí, začněme však ohlédnutím do minulosti. Kdysi platíval vzorec, v němž si zaměstnaný muž v roli úředníka, dělníka, řemeslníka nebo kohokoli jiného odpracoval svých klidně i čtrnáct hodin, vrátil se domů utahaný jako mládě od kočky domácí a jednou či dvakrát za měsíc vysypal na stůl vydělané peníze. Někdy se tomu trochu posměšně říkalo „udělat stojku,“ ale bylo to potřeba, neb jeho choť, starající se o domácnost, čítající několik dětí, potřebovala onu sumu na provoz. Někdy to i tak bylo málo a oni vyšli jen stěží, jindy to stačilo a občas tu a tam i trochu zbylo. Samozřejmě, že i tehdy se našli moulové, kteří svou výplatu dokázali prochlastat nebo o ni přijít jiným způsobem ještě dřív, než ji vůbec stačili donést domů, ale ti byli spíš výjimkou.
Poté se doba začala zvolna měnit a ženám se v rámci emancipace dostalo nejen volebního práva a dalších samozřejmostí, ale získaly i „výhodu“ v možnosti chodit v hojné míře do práce. Pracovní doba se zkrátila, pokud tedy nepočítáme různé směnné provozy a služby, pro malá děcka se zřídily jesle a školky. Provoz domácnosti vypadal asi tak, že oba chodili do zaměstnání, a pokud se jim narodilo dítě, žena zůstala na kratší či delší čas na mateřské. Stále však ve většině případů platil vzorec, že muž je z větší části živitelem rodiny, protože vydělával víc a jeho docházka do práce nebyla přerušována nejen mateřskými dovolenými, ale ani péčí o onemocnělé potomstvo či stařičké rodiče. Ženám práce neubylo, spíš přibylo, k péči o rodinný krb se přidalo ono zaměstnání. A chlapům? Už sice nemuseli být na šichtě bratru čtrnáct hodin, ale každý normální mužský se po příchodu domů postavil po bok své drahé, aby jí pomohl s koupáním mrňat, věšením plen, a podobně. Opět i zde se našli moulové, k jejichž nešvaru nedávat peníze na provoz domácnosti přibyl ještě i další, totiž svalit se doma u televize, usnout a na nic nesáhnout.
Teď si jako intermezzo dovolím malou osobní vsuvku, k téhle generaci jsem patřil i já. Být tím, kdo z větší části živí rodinu, jsem nepovažoval jako úkor, ale jako samozřejmost a byl jsem hrdý, že tak mohu činit. Zejména v dobách pár let po sametu, kdy byly dcery malé, manželka na mateřské, ceny stoupaly prudce vzhůru a platy pokulhávaly daleko za nimi.
A teď už konečně ke dnešku a k větě z úvodu článku, v níž Jiřina prosí Karla o příspěvek na provoz domácnosti, protože jí její moula manžel nedává dost peněz. S touhle situací se v dnešní době bohužel setkávám až příliš často a kladu si otázku, proč tomu tak je. Nemám na mysli chlapy, kteří ne vlastní vinou přijdou o práci, a nějaký čas trvá, než si seženou jinou, ba ani mužské, kteří jsou kvůli úrazu či chorobě delší čas odkázání na nevalnou pozdě vyplácenou nemocenskou. V oněch až příliš častých situacích figurují zaměstnaní moulové s mnohdy ne zrovna špatným příjmem, kteří většinu vydělaných peněz utrácejí za své zájmy. Než aby doma vysypali měšec (poslali dost prachů ze svého účtu na manželčin), radši si koupí nejnovější ajfoun či audinu, chodí pařit se svými kumpány nebo si dokonce odjedou na dovolenou a rodinku nechají doma. Kroutíte hlavou? Ne, fakt nekecám.
Proč jsou tedy ti moulové takoví? Vede je k tomu duch emancipované doby, který káže, že ženské jsou přece samostatné a se vším si dokážou hravě poradit samy? Pokud ano, jsme svědky zvláštního úkazu, v němž se přehnaná emancipace obrátila proti ženám samotným. Leč ne všichni moulové se musejí vymlouvat na dnešní dobu, někteří jsou takoví, protože jim v mládí v rodině chyběl pozitivní mužský vzor. Jejich tatík byl buď také takový, nebo prostě vůbec nebyl a oni neměli dost rozumu na to, aby jim došlo, že se jednou budou muset postarat o rodinu svou vlastní.
Nu a kdo jsou vlastně ti Karlové, které Jiřiny prosí o pomoc? Někdy tátové nebo bráškové, jindy ne Karlové, ale Karličky v rolích sester nebo ovdovělých či rozvedených maminek, které samy sotva vyjdou se svou penzí, ale dceři vždycky nějak přispějí.
Jenomže ne vždy je to tak jednoduché, aby byl po ruce člen rodiny, který je schopen a ochoten Jiřině pomoct. Pak se takoví Karlové rekrutují ze vzdálenějších příbuzných nebo známých, kteří pomohou jednou, dvakrát, pak jim dojde, že jim ty peníze Jiřina nikdy nebude moct vrátit a oni se na to zákonitě vykašlou. Anebo jde dokonce o různé Karly sousedy nebo známé, kteří Jiřině sice rádi a opakovaně finančně pomáhají, ale vybírají si to od ní v naturáliích. Třeba rychlou horkou chvilkou večer, když už děti spí a moula si někde utrácí svoji gáži. Kdo nevěří, ať tam běží, chudák Jiřina.
Nu dobrá, někdy se může stát, že takový Karel nabídne Jiřině, že se o ni postará, oba pošlou moulu do háje, vezmou se a mají spolu spoustu dalších dětí. Ale to už je spíš z říše pohádek pro dospělé, tak radši nepolezeme paní Rosamundě do zelí.
Pravděpodobnější varianta nastane, když se Jiřina se svou prosbou obrátí na Karla lichváře, který jí milerád vypomůže, aby ji záhy kvůli nesplácení půjčky rychle potopil. V exekuci pak Jiřině zůstanou jen oči pro pláč a slabá útěcha, že z titulu společného jmění manželů přišel na buben i ten její moula, který svou nepéčí o rodinu všechno způsobil.
Už vás vidím, jak kroutíte hlavou, a slyším, jak se ptáte, co jsem to tentokrát sesmolil, když normálně si dělám ze všeho legraci nebo píšu příběhy s dobrým koncem. Prostě protože tihle moulové mě coby starého kocoura s konzervativními názory štvou. Ať už je doba jakákoli, chlap má být chlapem a pokud je zdravý, měl by se postarat o svou ženskou a o děcka, které jí udělal. Chápu, že to dneska při všech těch cenách nemusí mít vždy zrovna jednoduché, ale pokud se o to aspoň pořádně nesnaží, není to chlap, není to ani moula, je to podle mě prostě bačkora. Nemyslíte?
