Muž v černém, který podkopal autobusové nádraží

Některým dějům okolo nás nepřikládáme význam. Namlouváme si, že nás nezajímají, byť podvědomě cítíme, že je něco špatně. Když neuděláme nic, stane se neštěstí.

Ten muž měl na sobě černou pracovní bundu, černé kalhoty, černé boty a kolem hlavy černý šátek. Šílené, když si uvědomíme, že v právě uplynulé červencové noci se teplota pohybovala kolem pět a dvaceti stupňů Celsia.

Právě jsem vystoupil z autobusu na městském nádraží, oblečený v kraťasech a tričku. V práci vzal dress code dávno za své, protože v kanceláři se nedalo vydržet. Velká okna směřovala na západ a slunce do nich v plné síle pralo, takže nepomáhaly ani stažené vnitřní rolety. Doma bylo horko ještě horší, díky střešním oknům v ložnici. Jediným světlým okamžikem v průběhu dne se tak stala cesta vozem veřejné dopravy, který řidič před jízdou a během ní důkladně chladil klimatizací.

Manuálně pracující muž se na přímém slunci musel cítit daleko hůře, než kancelářská myš u počítače. Cesta do zaměstnání sice vedla na opačnou stranu, ale moje zvědavost byla silnější. Kráčel jsem po chodníku, vedoucím těsně kolem toho blázna, a nenápadně si ho prohlížel. Zajímalo mě, zda se ve svém černém oblečení dávno neuvařil.

Jeho obličej vypadal přesně jako tváře lidí trávících spoustu času na čerstvém vzduchu. Vídal jsem je na starých fotografiích. Například obličej německého vojáka bojujícího za druhé světové války u Stalingradu nebo dělníka z dob hospodářské krize stavícího mrakodrap v New Yorku či horolezce z minulého století slézajícího hory v Nepálu. Vrásčitá kůže, v jejichž ohybech se držela špína. Silné strniště špatně oholených vousů. Tmavě opálený obličej ze silného slunce, prudkého větru a kruté zimy, Urputný výraz, který znamenal soustředění na věc, kterou musel muž provést, bez ohledu na všechno a všechny ostatní okolo.

Překvapilo mě, že z něj nestékala ani jedna kapka potu, zatímco moje tělo vypadalo, jako kdyby na něho někdo vylil z nebeských výšin kýbl dešťůvky. Možná šlo o starý trik chlapů z Valašska. Když ráno vyráželi kosit louky, brali si butelku s obyčejnou vodou, do níž si cvrnkli malé množství slivovice. Můj zesnulý soused tento způsob praktikoval, než vyměnil kosu za motorovou sekačku. Při práci se nepotil a ještě si ve vedru zpíval.

Tento muž se nepotil, nezpíval a nekosil louku. On prostě jen kopal.

Asi dvacet metrů od autobusového nádraží, hned vedle chodníku, zela do země díra s rozměry asi třikrát tři metry. Muž v ní kopal krumpáčem a hlínu vyhazoval lopatou. Netrvalo dlouho a byl po pás v díře, vedle které úctyhodně rychle rostla hromada nakopané zeminy.

Netušil jsem proč, a za jakým účelem na tom místě pracuje. Možná šlo o opravu kanalizace, plynového potrubí nebo vodovodního řádu. Nikde nevisela žádná vysvětlující cedule, na níž by skvěl nápis, že jde o stavbu financovanou z dotací. Pouze na dřevěnou tyč někdo upevnil kus hnědého kartonu, na který načmáral červenou fixou tiskacími písmeny: „STAVBA POVOLENA.“

Chtěl jsem se otočit a jít do kanceláře, když v tom muž zvedl hlavu. Přestal pracovat a pozoroval mě svýma očima. Měly stejnou barvu jako jeho oblečení. Černou. Neskrýval se v nich žádný výraz, jenom temno a prázdnota.

Najednou se ochladilo. Jako kdyby vzal někdo do ruky kostku ledu a přejížděl mi s ní po zádech. Chvěl jsem se zimou. Sevřelo se mi břicho bolestí, připomínající žlučníkový záchvat, který mě jednou postihl po husích hodech na svatého Martina. Fyzicky se tak projevil strach, který se nenápadně vkradl do mojí duše. Měl jsem pocit, že se dusím.

Sklopil jsem oči k chodníku a otočil se. Při odchodu mě vyprovodily údery krumpáče do hlíny.

Druhý den jsem šel na okraj nádraží a chvíli pozoroval muže z dálky. Byl vidět jenom dvakrát, když vylezl ven z díry, aby lopatou upravil vršící se kopec zeminy.

Třetí den pršelo. Muže z vozu sledovalo několik spolucestujících, všem připadala jeho těžká dřina v úmorném vedru nesmyslná a záhadná. Přes silný déšť z díry létaly další lopaty hlíny, která se vršila do jakési neskutečně obrovské pyramidy.

Další dva dny jsem muže vůbec nespatřil, avšak bylo zřejmé, že dřít nepřestal. Kopec hlíny se stále zvětšoval.

Jeho usilovná práce trvala měsíc a během té doby jsem ho zahlédl jenom několikrát, protože většinou pracoval někde v podzemí.

Jednou mě napadlo, zda bych se neměl zeptat na nějakém úřadu, co tam vlastně přesně dělá. Okamžitě jsem nápad zavrhl. Proč by mě to, proboha, mělo zajímat. Navíc, na takové věci nemá přece běžný člověk čas.

Od rána jsem cítil únavu a bolest hlavy. Ve vzduchu jiskřilo zvláštní napětí, jaké bývá před úplňkem nebo bouřkou. Točila se mi hlava. Abych vůbec doklopýtal k cestě na zastávku, musel jsem si vzít prášek. V narvaném autobusu pouze jedno sedadlo za řidičem nebylo obsazené. Těžce jsem na něj dopadl a okamžitě usnul.

Jak vůz zastavil, trhnul jsem se sebou a vzbudil se. V těle mě bolely všechny svaly a klouby, jako kdybych právě absolvoval atletický závod.

Po vystoupení z vozu jsem se k díře a kopajícímu muži nepodíval a šel hned do práce.

Najednou všechno ztichlo.

Ve vozovce a chodníku se objevila prasklina. Nejprve se vytvořila mezi mýma nohama a rychle pokračovala dál, až k vyhrazeným parkovacím místům pro městskou hromadnou dopravu. Zděšeně jsem uskočil a běžel k nedalekému parku. Byl na něm uměle vytvořený násep, který plynule přecházel z dětského hřiště do dřevěné vyhlídky s rozhledem na střed města. Vyběhl jsem nahoru.

V podzemí se ozval divný hlomoz. Povrch země autobusového nádraží se začal propadat.

Shora jsem spatřil jak prasklina postupuje od konce nástupišť, až k díře, kterou za poslední měsíc vykopal záhadný muž. Intenzita hluku z podzemí se zesilovala a k ní se přidal ještě jeden zvuk.

Lidský křik.

Tak jako já nezareagoval nikdo. Žádnému z cestujících a řidičů, nacházejících se na autobusovém nádraží, se nepodařilo utéci. Všichni padali do praskliny.

Viděl jsem jak v zemi mizí lidi, kteří mě doprovázeli do města. Mladá žena s krátkými sukněmi, která prodávala v obchodě s oděvy. Stařec s berlemi, jezdící obden k lékaři. Holčička, na níž čekávala babička, hlídající ji po dobu prázdnin. Mladý řidič autobusu, co teprve nedávno udělal zkoušky.

Prodavačka během několika sekund zmizela z povrchu vozovky. Ze starce jsem zahlédl jen jednu berlu, pomalu se propadající do díry. Dětské ručičce, která se pevně držela za okraj praskliny, povolily prsty.

Řidič se už v autobusu nacházel sám. S vytřeštěnýma očima sledoval, jak jeho vůz směřuje dolů. Za ním postupně mizeli další a další lidé a autobusy, až nakonec z celého nádraží zůstal jenom jeden obrovský kráter.

Do výšky se zvedl oblak prachu vytvořený ze zeminy, který zahalil místo neštěstí. Trvalo snad nekonečně dlouhou dobu, než začal pomalu klesat dolů. Praskot a lidský křik postupně utichaly, až zmlkly docela.

Z dálky se blížili záchranáři s houkačkami, ale jinak se v celém prostoru, stejně jako na začátku, rozhostilo ticho.

Najednou se ozval hlasitý smích.

Na obrovské pyramidě z vykopané hlíny stál muž v černé pracovní bundě, černých kalhotách, černých botách, černém šátku a s černýma očima.

Smál se, jako se směje někdo v kině, když se baví u dobré komedie.

Zároveň se řehtal s posměchem, jako někdo, kdo se vysmívá cizímu neštěstí.

Chechtal se děsivě, jako když se v někom probudí zlo a vyleze ven.

Z cyklu Co děláme v temnotách

Psáno v červenci 2024 pro Blogosféru a upraveno pro blog iDNES.cz

Náhledový obrázek: JAN ŠIK/AI BING