Právo a povinnost
Nová doba přináší nové prvky, které modifikují společnost. Slovo právo se po roce 1989 dostalo do popředí prakticky všech ustanovení, pacientského nevyjímaje.
Jelikož jsem již něco jako „výběhový typ“ lékaře, pamatuji velmi dobře dobu pod vládou Milouše Jakeše. Tehdy termín „právo pacienta“ prakticky neexistoval. Ona doba byla celkem dobře zhmotněna v populárním seriálu Nemocnice na kraji města, kde primář Sova sděloval bez obalu pacientům a příbuzným, že jim do jejich práce nemají kecat, protože jen oni dobře vědí, co je správné a co ne.
Čas oponou trhnul a s odchodem komunistů do propadliště dějin se společenské vnímání vztahu pacient-lékař změnilo. Paternalistický přístup lékaře poloboha se naštěstí vytratil, i když – a to budiž řečeno jasně – bude lékař vždy tím, kdo tahá za delší konec lana, protože přeci jen ví o lidském těle cosi více, než ten, který to má nadrcené v hlavě od rabbiho Googla či Yahoo. Poznatky z internetu (kde koneckonců jsou tu a tam celkem příšernosti), nemohou nahradit letité zkušenosti, jež nelze získat studiem na fakultě, ale jen léty a trpělivým a pozorným sledováním nemocných a jejich anamnes a výsledků léčení.
Onen zmíněný internet poskytuje pacientům rozsáhlý popis jejich práv. Prostor tohoto blogu je malý k jejich přesnému výčtu, je však snadno k nalezení a řada nemocných toto své právo využívá.
Bohužel, jen málo textu je věnováno pomyslnému opačnému pólu slova právo a tím je slůvko povinnost. Mnohdy mám pocit, že pokud jej v diskusi s nemocným použiji, že jde téměř o vulgaritu. A bohužel nejde o ojedinělé výjimky.
Abych byl konkrétní. Každý lékař zná typ pacienta, který je úporný a neustále se dožaduje dalších a dalších vyšetření vzdor tomu, že nic nesvědčí pro vážnou nemoc či ohrožení života. Jakýkoliv výsledek jen na chvíli oddálí další návštěvu, kde se nemocný dožaduje dalšího vyšetření, případně opakování již uskutečněných, protože ty několik měsíců staré se mohly přeci změnit. Pokud lékař začne cosi namítat, onen nemocný vytáhne z talónu trumfové eso, s nímž pleskne o stůl. „Mám na to právo“.
Jistěže má pravdu. Bohužel, náš zdravotní systém, jakkoli vstřícný švédský stůl široké nabídky, má své omezení, který onen žadatel o své právo nevidí. Lékař v terénu je limitován objemem peněz na jednoho nemocného a na rok. Tento objem peněz zahrnuje jak klinické vyšetření, tak zejména léky a doplňková vyšetření k upřesnění diagnosy. Pokud lékař tento objem překročí, je pojišťovnou trestán a to srážkou v dalším období, takže pracuje fakticky zadarmo. Drahá vyšetření – kupříkladu vyšetření magnetickou resonancí – jsou tím, co jej může při překročení jistého počtu – snadno a rychle obrat o peníze, které nemá jen pro sebe, ale platí nájem, sestry a řadu dalších poplatků.
Je tedy více než zřejmé, že by nemocný, který je na výše uvedená drahá vyšetření odeslán, se měl posléze dostavit ke zhodnocení výsledků a stanovení dalšího postup. Stává se – bohužel – že provedením vyšetření celý atak na lékaře skončí a nemocný se již nedostaví (lékař na resonanci mu sdělí „že tam nic není“, nebo „že se mu ulevilo“. Bylo naplněno „právo“ pacienta bez toho, aby splnil svou povinnost se dostavit na další konsultaci.
To, že někdo objednaný na určitý čas a hodinu nedojde, a to rovněž bez jakékoliv omluvy (samozřejmě se může přihodit cosi nečekaného, ale v dnešní době mobilů je to snadno řešitelné), je častým úkazem. Lékař pak sedí v prázdné ordinaci, odmítá nové nemocné pro přeplněnost kapacity a připadá si jako blbec. Opět lze stav komentovat, že došlo k porušení nikoli práv pacienta, ale naopak k zanedbání jeho povinnosti.
Jeden můj vážený kolega (věnuje se nemocným s epilepsií) má systém, že stačí jedna vynechaná návštěva bez omluvy a on jej okamžitě vyřazuje z evidence. Důvod je prostý. Epileptik, který neplní přesně dané povinnosti, může v případě nečekaného záchvatu způsobit poškození zdraví svého, případně i jiných. Trestní odpovědnosti se pak snaží zbavit tím, že „nebyl správně léčen“. Můj kolega je toho názoru, že on má čas na léčení a nikoli na soudní jednání, kde se bude zpovídat předsedovi senátu, státnímu zástupci atd. z toho, že „nedbale“ léčil.
Opět jsme u onoho nepopulárního slůvka povinnost. Povinnost dodržovat léčebný režim, brát léky a chodit na plánované prohlídky. V opačném případě existuje právo nemocného vyřadit pro nespolupráci.
Na závěr jedna modelová situace. Dorazil ke mně poprvé nemocný s tím, že kdysi docházel k mému kolegovi, ale ten jej „vyhodil“ ze stavu, údajně proto, že u něj dlouho nebyl a že „nové“ nebere. Kolegu znám, je to pečlivý a svědomitý lékař, u něhož bych podobné jednání neočekával. Krátký telefonát vše objasnil. Onen „vyhozený“ nemocný se 2x nedostavil k plánované prohlídce (viz výše). Byl proto poprávu vyřazen z evidence, nicméně ve verzi nemocného je to lékař, který je nelidský a arogantní.
Onomu nemocnému jsem pojmy právo a povinnost zkusil vysvětlit. Nejsem si jist, jestli jsem uspěl.
