Stará babka v šátku s košíkem v ruce

„Promiň, Honzo, že jdu pozdě,“ pravila Maruška poté, co se zhruba čtvrthodinovým zpožděním rovná jako pravítko pomalými drobnými krůčky došla ke stolku s dvěma měkkými pohodlnými křesílky v naší oblíbené cukrárně.

Vzhledem k tomu, že neměla na hlavě křehkou nádobu plnou vody, která by jí mohla při prudším pohybu spadnout a rozbít se, bylo vysvětlení její zvláštní chůze jediné: „Záda, Maruško, viď? Bolí tě to hodně? Nechceš nějak pomoct nebo jít radši domů?“ Zeptal jsem se starostlivě.

„Jo, záda, trefil ses, co jiného,“ odpověděla má krásná kamarádka. „Než jsem vypadla z práce, něco jsem si potřebovala vytisknout, papír mi spadnul na zem, já se pro něj prudce sehnula, a už to bylo. Ale domů rozhodně nechci, Franta by ze mě hned dělal maroda, a o to fakt nestojím. Neboj, to bude dobrý, občas se mi to stává už od mládí, ale naštěstí mám doktora, který mě dokáže z fleku napravit. Už jsem mu volala, teď tam není, ale hned zítra ráno mě vezme, do té doby to budu muset vydržet… Au… Promiň.“ Citoslovce bolesti sykla Maruška poté, co při představě zítřejšího rychlého napravení neuváženě máchla rukou, a následnou omluvu, jakože mě nechce svými problémy obtěžovat. Taková je to statečná holka.

„Pojď, posaď se, dneska ti to náramně sluší,“ pobídl jsem Marušku a odtáhl jedno z křesílek. Byla to pravda, má barokní dáma měla na sobě světlé lehoučké letní šaty, a jak stála kvůli těm zádům dočista vzpřímená, její oblá volná ňadra ještě víc vynikla svou malebností. Zřejmě jsem o ně mimoděk zavadil o setinu vteřiny delším pohledem, než aby mohl být považován za náhodný, a ona si toho všimla.

Zareagovala po svém: „Já vím. A taky vím, že seš hroznej a už jinej nebudeš. A děkuju ti, však ti to spočítám.“ Pak oparně usedla na samý krajíček křesla, rozhlédla se kolem sebe, krátkým pohledem zhodnotila párek mladých lidí poblíž a ztišila hlas: „Vidíš ty dva? On se chystá na brigádu a ona mu slibuje, že tam za ním zajede. Inspirovali mě, za trest tě budu dneska nudit povídáním, co se mi stalo s Frantou, když jsem byla mladá a tyhle dvě velký holky byly ještě pevný.“ Zahrozila mi prsem za můj pohled na její hrudník, lokla si čerstvě donesené kávy, uďobla sousto větrníku a pustila se do vyprávění.

***

Vidíš, Honzo, jak on na ni kouká a ona se červená? (Maruška znovu krátce pohlédla na dvojici mlaďasů). Přesně tak jsme to měli tehdá s Frantou, on odjížděl na prázdninovou brigádu, já už chodila do práce a slíbila jsem mu, že tam za ním přijedu, až to půjde. Asi po čtrnácti dnech mi přišel telegram: „NEDELE ODPOLEDNE VOLNO PRIJED STOP FRANTA“

No, mně bylo jasný, co bude následovat, zvlášť po tak dlouhé době, tak jsem přibalila do tašky kondom, deku na ležení a vyrazila jsem. Ten den bylo horko jak v blázinci, Franta mě čekal na nádraží a byl celý natěšený, že jsme se sotva stačili rychle vykoupat v rybníku a už, už mé táhnul do lesa. „Maruško, mám to tady zmapovaný, když prolezeme tímhle mlázím, tak je tam takový palouček, kde nás nikdo neuvidí.“

Tak to víš, já jsem holka stydlivá, tehdy jsem byla ještě víc a moc se mi do toho nechtělo, ale chtěla jsem Frantovi vyhovět a nebudu zapírat, taky mi to scházelo. Prolezli jsme teda tím mlázím, byli jsme celí poškrábaní, ale to nám nevadilo, tak jsme si na tom paloučku roztáhli deku na jehličí.

„Franto, já nevím, co když sem někdo přijde?“ Měla jsem takovou divnou předtuchu a chudák Franta mě musel bůhvíjak dlouho uklidňovat, že se to nemůže stát.

Víš, Honzo, no, jak ti to mám říct… (V tuhle chvíli Maruška trochu zrůžověla). No, prostě Franta miloval, když jsem byla nahoře, tak jsem mu vyhověla, bylo to krásný, ale jen do tý doby, než vedle nás v tom mlází zapraskaly větvičky. Já úplně zkameněla leknutím, zadoufala, že je to třeba jen zajíc, ale nebyla to pravda. Asi za půl vteřiny vylezla z toho mlází stará babka s košíkem v ruce a se šátkem na hlavě.

Babka na nás vyvalila oči, vykřikla: „Ježíšikriste! Sodoma, Gomora! Hříšníci, satana na vás!“ Načež se pokřižovala a zmizela tak rychle, jak se prve zjevila, ozvalo se po ní jen další zapraskání v mlází.

Já se tak strašně lekla, že jsem podvědomě prudce cukla do strany, pak se zaklonila a sjela na zem jak namydlenej blesk.

„Jauvajs!“ Zakřičel Franta, no, asi si dovedeš představit proč. Chytnul se rukama tam dole a úplně zblednul.

„Jauvajs!“ Vykřikla jsem já, protože v ten moment mě z toho prudkého pohybu poprvé v životě chytla záda.

No nevím, jestli nás ta babka ještě zaslechla, musela si myslet, že nás v ten moment opravdu odnesl čert.

„Proboha, seš v pořádku?“ Trefili jsme se po pár vteřinách úplně unisono. Koukali jsme ztrápeně na sebe a oba nevěděli, o koho se máme víc bát.

No, každopádně z našeho hříšného dovádění už nic nebylo, nějak jsme se dali trochu do kupy a vyrazili z lesa ven. Já šla pomaličku jako pravítko, jak jsi mě viděl před chvilkou, Franta se nabízel, že narychlo přeruší brigádu a pojede se mnou vlakem domů, ale já to odmítla. Tehdy mi poprvé došlo, že si v takovém případě musím poradit sama a od té doby jsem to pokaždé udělala.

Ne, neptej se mě Honzo, jestli jsem se s tím léčila nebo léčím, to víš, že jsem to nezanedbávala a můžu ti prozradit jen to, že teď už se mi to stává jen jednou za několik let. A proboha, nenabízej mi, že mě nějak pomůžeš nebo doprovodíš, zvládla jsem to vždycky, tak to zvládnu i dneska. Jediné, co ti můžu slíbit, je, že ti dám zítra vědět, jakmile budu od toho svého doktora napravená. Au, promiň.

***

V závěru vyprávění se Maruška rozhorlila nad svou samostatností, až opět udělala prudší pohyb a její záda ji za tu opovážlivost potrestala po svém. Chtěl jsem ji politovat, odradila mě varovným pohledem, tak jsem ji aspoň pohladil obdivným úsměvem. A taky pohledem. Děkovným pohledem za její vyprávění, který byl opět skoro jakoby náhodný, ale zákonitě musel směřovat na stejné místo jejích slušivých šatů. V tu chvíli jsem toho dne poprvé zaslechl Maruščin zvonkový smích. Ze známých důvodů byl sice tišší a jaksi opatrnější než obvykle, ale o to upřímnější a potěšenější.

„ZADA NAPRAVENA STOP DIKY ZA VCEREJSEK STOP MARUSKA“ Ta holka má fakt smysl pro humor, druhý den dopoledne mi její slíbená esemeska vzdáleně připomínala onen dávno zapomenutý Frantův telegram.