Vzpomínka na cestu po zemi, kde zítra znamená včera. Nebo jak se to říkalo?

Občas mám chuť (a čas) prohrabat se ve starých fotkách. Zatímco většina lidí v takových chvílích listuje alby rodinných obrázků, já si prohlížím sice taky své snímky, ale ne ty, na kterých jsem já, ale ty, které jsem vytvořil svým fotoaparátem. Paradoxně fotek, na nichž jsem já, mám poskrovnu a nikdy jsem slečnám v rámci balení (těch slečen) neukazoval obrázek typu „Péťa jako nemluvně“, ale vždy fotky, většinou výstavního formátu, kde jsem nestál před objektivem, ale byl jsem tím, kdo zmáčknul spoušť. Krabice s fotografiemi byla taková moje sbírka motýlů. Ale to jsem trochu (trochu dost) odbočil.

Krabice a obálky od fotopapírů se tak postupně stávaly ideálním futrálem místo drahých fotoalb. Jedna z krabic s velkým nápisem FOMA (pro neznalé – FOMA je československý, posléze český, výrobce fotochemie, filmů a fotopapírů) obsahuje fotoreportáž (tenkrát jsme tomu říkali taky sociální dokument) z měsíčního pobytu v SSSR.  Je to docela syrový obraz života v tehdejším Sovětském svazu. Občas se k těm obrázkům vracím.
Nebyl jsem v zemi, která nám byla předkládána za velký vzor, maják v moři a pilíř světového míru, jako turista v jednom z vyhlášených letovisek. Naopak, navštívil jsem Moskvu, Leningrad (dnešní Petrohrad) a Kyjev formou měsíčního studentského pobytu. A celý ten měsíc života byl stejně živočišný jako ty už trochu zažloutlé černobílé fotky. V praxi to znamená, že jsme nevyužívali luxusu letovisek někde na Krymu, ale bydleli jsme na vysokoškolských kolejích a stravovali jsme se buď v menzách oněch vysokých škol nebo jsme si kupovali jídlo a pití v běžných obchodech, kam chodili místní.
Důležité je, že to bylo v létě roku 1986. Pro ty, kdo nejsou tak zažraní do politického dění jako tehdejší studenti české žurnalistiky na Karlově univerzitě, připomínám, že to byla doba, kdy byl generálním tajemníkem KSSS (Komunistická strana Sovětského Svazu) a tedy v té době vlastně nejmocnějším mužem celého východního bloku) netradičně mladý Michail Gorbačov. Gorbačov nahradil Černěnka, který nahradil Andropova, který nahradil Brežněva. Připomínám, že tyto změny se odehrály od roku 1982 do roku 1985, z čehož plyne, že generální tajemníci tenkrát padali jako kuželky na bowlingu (za trochu cynismu se omlouvám, ale fakt to byl tenkrát frmol, než se člověk naučil jednoho, už tu byl další). A vzhledem k tomu, že důvodem odchodu tří zmíněných předchůdců Gorbiho (jak se familiérně soudruhu generálnímu říkalo) nebylo nic pragmatičtějšího než odchod na věčnost, není divu, že do třetice byl jako nástupce legendárního Brežněva vybrán v podstatě mladík – 54letý Gorbačov. Do práce se vrhl s vervou a přišel s nečekanými změnami pro sovětskou společnost a tedy i pro země východního bloku, které pochopitelně byly na dění v SSSR závislé asi tak jako je plod v ženském lůně závislý na životě matky. Jinými slovy, co se v Moskvě upeklo a vyhlásilo na jejich sjezdu KSSS, rozpracovali soudruzi v NDR, Polsku, Československu, Maďarsku na své poměry (rozuměj – ztotožnili se s tím). A přednesli to na sjezdech svých stran.
Tento malý exkurz do historie SSSR podnikám proto, abych dokreslil dobu, kdy obrázky vznikaly. Znamená to, že naše výprava odjížděla do země, kde se právě odehrávaly ekonomické a společenské změny nejlépe vystižené pojmy „pěrestrojka“ a „glanost“. To se v Československu chápalo jako „přestavba“ (změna ekonomiky) a „otevřenost“, což jsme hlavně my, budoucí novináři, oslavovali, protože jsme to chápali jako nevídanou kritičnost a tedy potírání jakékoliv formy cenzury.
Celá ta cesta se postupně měnila z fáze překvapení, ve fázi rozčarování, ztrátu nálady, depku až po konečnou a stále sílící touhu po návratu domů. V podstatě si z ní vybavuji pár detailů, které se pokusím vylíčit níže. Vše se mi zhmotnilo do těch pár obrázků, které ochraňuje papírová krabice. Přitom si uvědomuji, že všechny jsou z Moskvy. Jak mi docházely kinofilmy, nálada a energie, zjišťuji, že Leningrad jsem už skoro nefotil a na Kyjev si už vůbec nepamatuju. To už jsem byl myšlenkami asi doma, na koleji v Praze nebo spíše u rodičů v Ostravě.
A teď těch pár detailů. Podotýkám, že jsem je ani nikde moc nevypravoval, spolužáci by mi stejně nevěřili. Vše jsem zhmotnil do těch černobílých obrázků, které pak byly na různých výstavkách a nástěnkách na naší fakultě. A že by obrázky nebyly už tenkrát nějak mohutně pozitivní? Nikomu to nevadilo, už i v Československu (a možná dokonce více než v samotném Sovětském Svazu) „řádila“ výše zmíněná „glasnosť“.

Cesta
Kdo si myslí, že jsme nastoupili na Ruzyni do Iljušina a za pár hodin jsme vystupovali z letadla na moskevském letišti Šeremetěvo, ten se samozřejmě mýlí. Jeli jsme vlakem, což znamenalo 48 hodin (!) na kolejích. Ve vlaku bylo příšerné horko, nicméně průvodčí nám rusky vysvětlovala, že otevřít okno nesmíme, protože přece „klimatizacja rabotajet“. My jsme měli silný pocit, že nerabotajet. Vybaveni radou, že nejlepší na horko je silný černý čaj, jsme ocenili, že v každém vagónu byl samovar a průvodčí nám nosila čaj (bez ironie skvělý) do našich kupéček. Předpokládám, že stejně vynikající byl tento horký nápoj pro cesty v zimě, kdy je jistě vřelý čaj nejlepší na zahřátí (tomu, že na rozdíl od léta toto dokonce funguje, bych ostatně i věřil). Za těch 48 hodin padly téměř veškeré naše zásoby alkoholu, přesněji řečeno rumu, který jsme vezli původně na celý měsíční pobyt. Byli jsme ještě mladí a hodně naivní…
V kupé to po těch dvou dnech vypadalo docela nevábně, ale každý si to může představit – kromě rumu jsme spořádali téměř veškeré zásoby konzerv, v té době především legendárního „lanšmítu“ a fenomenálního vepřového ve vlastní šťávě. Ještě příšernější byla cesta zpět. Sice jsme se domů vraceli z Kyjeva, což je výrazně kratší cesta, než kdybychom jeli z Moskvy, nicméně vlak byl plný občanů SSSR, kteří, jak jsem zjistil, se vyznačovali tím, že místo konzerv cestovali se sušenými rybami. Pravidelně se tedy opakoval tento rituál: spolucestující vytáhl z útrob nějaké tašky do novin zabalený předmět podlouhlého tvaru. Tento předmět jsme posléze identifikovali jako sušenou rybu. Touto věcí několik minut mlátil o hranu stolu, aby suchá a tedy patřičně ztvrdlá hmota změkla. Měkoučkou a čerstvou, v podstatě právě vylovenou, rybu pak mužik krájel kapesním nožíkem (proto se asi vyrábějí nože typu rybička) a přikusoval černý chléb. Vím, že jsme i zkusili a po měsíci v zemi, kde zítra bylo už předevčírem, nás nepřekvapilo vůbec nic. Pamatuji si, že to bylo strašně slané a chutnalo to překvapivě – jako ryba.

Jídlo
Švédské stoly a all inclusiv by asi nikdo na studentském pobytu nečekal a o nabídce obchodů jsme slyšeli varování předem, skutečnost byla horší než veškeré představy. Ne, že bychom trpěli hladem, ale v podstatě jsme byli na houskách s máslem, které jsme kupovali v místních samoobsluhách. K tomu láhev mléka za pár kopějek a různé marmelády, jeden dva druhy sýra. Salámy nebyly, maso ani nevím, rozhodně jsme nechtěli nic vařit, takže to bychom stejně nekupovali. Byli jsme zvyklí z československých poměrů, takže úplná hrůza to nebyla. O to příšernější bylo jídlo v menze, kde byla nabídka „mimořádně bohatá“: jakousi směs (tipoval jsem to na vnitřnosti) jste si mohli dát s kroupami nebo něčím, co jsem vůbec neznal a až po roce 1990 v rozkvétajícím Československu jsem si na to vzpomněl, protože to byla asi pohanka.
O co žalostnější byla nabídka v obchodech, o to více překvapila pohostinnost Rusů u nich doma. Pamatuji si na návštěvu u jedné studentské manželské dvojice v jejich moskevském bytě. Přinesli jsme jednu z posledních lahví rumu, která přežila cestu a nevěřili jsme svým očím, kolik jídla bylo na stole. Sice žádný mohutný výběr, ale bylo toho hodně a bylo to skvělé. Takové pirohy jsem už nikdy neochutnal. Ruská pohostinnost byla bezbřehá a to doslova. Pozdě večer, kdy už jsme byli hodně podroušeni, kromě pirohů nabídl hostitel i svou ženu. Jak jsem ráno zjistil, někteří studenti nabídku přijali, byli na ni dokonce připraveni, protože měli u sebe české koruny… Já strávil krásnou noc na gauči, což po pryčně v železničním kupé byla hodně dobrá změna. Chvíli jsem se pak „trápil“ tím, zda to byl opravdu manželský pár, kdo nás ten večer hostil, nebo jestli jsme nakonec nebyli u Eskymáků, kteří jsou podobnou pohostinností známí. Ale pak jsem tyto úvahy vyhodnotil jako hodně zbytečné a tudíž jsem je přeřadil do kategorie nevyřešitelných záhad svého tehdy mladého života a jako takové jsem je odsunul do mozkového archivu. Kde jsou zjevně dodnes.

Restaurace
Jednou jsme zavítali i do jedné z vyhlášených moskevských restaurací. Náš hostitel, jménem Arkadij, nás vzal do podniku, před kterým stála dlouhá fronta (ta stála v podstatě všude a na vše). Arkadij přešel bravurně a s patřičnou noblesou Moskvana s celou naší skupinkou rovnou ke vstupním dveřím. Vrátnému oznámil: „Eto anglijskije kamunisty“. A šli jsme dovnitř. Na můj dotaz, proč řekl, že jsme komunisti a ještě k tomu angličtí, vysvětlil: „Kdybych řekl, že jste komunisti z Československa, nikoho by to až tak nepřekvapilo. Ale to, že jste komunisti z kapitalistické země, to je úplně nejvíc. Bylo jasné, že takoví hosté mají přednost.“
Každopádně jsme za pár vteřin seděli u krásně prostřeného stolu v obrovské až nekonečné restauraci. Prostřeno bylo jen u asi pěti stolů. Nikde jinde se neobsluhovalo. Já nechápal, že dole je fronta a tady prázdno a Arkadij nechápal, že já nechápu. Prostě v Moskvě se na všechno musí stát fronta už jen tak z principu. Ty jo, že bych nějak špatně chápal tu jejich pěrestrojku? Abych snad nebyl jen negativní. Jakkoliv jsem ve výše zmíněném bytě ochutnal domácí dobroty (myslím ty v podobě pirohů) v restauraci jsem měl nejlepší boršč, jaký jsem kdy jedl. To, co jsem od té doby dostal na stůl a bylo v jídelníčku nazváno jako boršč, bylo a je toliko slabým pokusem o to, co tenkrát přistálo na bělostném ubruse v restauraci v centru Moskvy. Fakt luxus…

Pití
Kromě přestavby a glasnosti vyhlásil tehdy Gorbačov ještě suchý zákon. Podle mne to bylo v Sovětském Svazu větší hrdinství než zmíněné ekonomické a politické reformy. Sáhnout domorodcům na chlast muselo být hodně odvážné. To, co jsme kolem požívání alkoholových nápojů zažili na vlastní oči a hlavně hrdla, předčilo všechna očekávání. Na první setkání s hostiteli jsme vyrazili s jednou z posledních lahví rumu, která přečkala transport. Měli jsme o budoucnosti lahve poměrně jasnou představu – strávíme s ní krásný večer. Skutečnost byla prozaičtější. První půlka lahve zmizela v útrobách prvního z hostitelů, druhý dorazil druhou polovinu a tedy zbylou lahev. Během cca deseti vteřin bylo po rumu. My jsme utřeli hubu. „Já jsem Arkadij, tedy Arkaš. Ale říkejte mi spíše Alkaš,“ s rozšafností a spokojeným úsměvem kolem celé hlavy se představil student, který láhev „dožal“. To, že je skutečně alkaš jsem poznal v následujících dnech, neboť alkohol z něj za celý náš měsíční pobyt nevyprchal.
Jednou jsem šel kolem samoobsluhy a viděl jsem frontu (jak jinak) u jedněch bočních dveří. Kdo si vybavuje klasické sámošky v době socialismu v Československu, byly to takové ty dveře do vedlejší místnosti, kde se obvykle vracely prázdné lahve. Proč ale stojí taková fronta na vrácení flašek? Šel jsem na průzkum. Lidé ve frontě nestáli s prázdnými lahvemi, ale na láhve plné. Dojela dodávka vodky!!! Tož jsem se postavil do řady, šlo to poměrně rychle, na výběr byl jeden druh vodky, otázka zněla jen kolik lahví dotyčný bere. Já vzal dvě.
Večer jsem dal vodku do placu. Sovětští chlapci nechápali a že prý, kde jsem ji vzal. „Normálně koupil v obchodě,“ říkám a nechápu jejich údiv. „Ty gerój Pjéťa! Skoľko jich u těbjé?“ Popravdě jsem odpověděl, že dvě. „Dvě bedny? Ty jsi opravdu gerój!!!“ Já tedy, že ne dvě bedny, ale dvě lahve. „Cože? A proč jsi nekoupil dvě bedny?“ Vysvětlil jsem, že bych asi dvě bedny neodvláčel a kromě toho, že si tam pak zajdeme na další. Z Pjéťi geroje se stal Pjéťa mimozemšťan, protože žádné další už nebude. Měli pravdu, vodku jsem už pak nikde neviděl. Suchý zákon. Nutno podotknout, že v obchodech byl v podstatě vždy nějaký druh bílého a červeného vína. Bylo docela slušné, myslím, že bylo moldavské. A bez problémů se dalo sehnat „sovětskoje igristoje“, tedy šampus známý už tehdy z českých obchodů. Takže suchý zákon se týkal asi jen a výhradně tvrdého alkoholu. Každopádně i vzhledem k tomu, že Arkadij, tedy Arkaš – alkaš, byl, jak už jsem uvedl výše, celý měsíc pod parou, nějak si ten prostý sovětský člověk i v těžkých dobách Gorbačovovy prohibice poradil. Jako ostatně vždy, tedy i ve složitějších situacích.
Nadšení pro alkohol všeho druhu se ukázal jako velmi praktický při pobytu sovětských kolegů v Praze. První dny jsem je měl na starost já a docela jsem se obával toho, jak je budu po Praze nahánět. Samozřejmě mobily v té době neexistovaly. Prozíravě jsem je hned první den zavedl do legendárního automatu Koruna ve spodní části Václavského náměstí. Výběr hotových jídel, párků, salátů byl pro ně naprosto fascinující. Ale hlavně tam bývalo pivo jako křen, a to dokonce v té době ne zcela běžné pivo černé. Díky tomu byla logistika výpravy v podstatě jednoduchá. Holky – studentky jsem poznal jen na nádraží. Oznámily mi, že jsou moskevské šlechtičny a že se s nimi vůbec nemám zatěžovat. Už jsem je pak neviděl. Kluci byli vždy v domluvenou hodinu na stejném místě, a to v automatu Koruna. Fakt je, že jsem se o ně taky nemusel starat, protože s výjimkou Pražského hradu vyhodnotili jako nejlepší pamětihodnost zmíněný bufet. Byli moc fajn, člověk se na ně mohl spolehnout.

Bydlení
Ubytování bylo opravdu příšerné. Bydleli jsme na vysokoškolských kolejích a podotýkám, že jakožto „koleják“ z pražských Petřin jsem byl na jednoduché ubytování bez zrnka komfortu zvyklý. Nicméně mé seznámení s hmyzem zvaným „tarakan“ muselo počkat až na to až dospěji v muže a odjedu do Moskvy. Onen šváb mi, klukovi, nepřišel až tak příšerný. Brouk, který chodí po podlaze a v podstatě nic nedělá, se dá přehlížet. Naštvalo mne až když mi tarakani sežrali poslední kus loveckého salámu, který jsem si přivezl z Prahy. To, co mi nechali, se dalo po umytí a odkrojení ještě v pohodě použít k původnímu účelu, na Petřinách jsme se taky s ničím moc nemazali. Stejně v pohodě jsem byl i poté, kdy jsem zjistil, že se mi brouček ubytoval v holicím strojku. Asi mu zachutnaly zbytky mé osoby v okolí žiletky. Miluju přírodu, proč bych nemiloval i šváby?
Menší pochopení pro hmyz projevily naše kolegyně. Jednou, to už jsme byli v Leningradě, jsme měli domluvený mejdan na našem pokoji. Holky nedorazily. Tak jsme šli za nimi. Našli jsme je v postelích celé přikryté dekami a na obličejích šátky. „Hlavně nerozsvěcejte, to ty svině vylezou z děr,“ zněl jasný pokyn. A tak jsem se po moskevských tarakánech seznámil s leningradskými štěnicemi. Ty už mi byly méně sympatické, respektive byly zcela nesympatické, protože se nespokojily jen s lovečákem, ale šly nám doslova po krvi. Holky na ně vyšplíchaly veškeré zásoby jediného tehdy dostupného západního parfému, tedy parfému FA. „Fáčka“ si děvčata přivezla větší zásoby, protože spolu s punčochovými kalhotami to bylo ideální zboží pro výměnný obchod. Bohužel většinu parfému kolegyně nepoužily na výměnu za ruble, ale na boj proti štěnicím. Ale co už – účel světí prostředky.

Nákupy
Slušelo se přivézt si z cest něco, co v Československu sehnat nešlo. Pro tyto účely jsme byli vybaveni zbožím, které tenkrát u nás bylo běžné, v „Rusku“ nedostatkové. Já to tak neprožíval, ale vím, že kolegové celý pobyt žili například z toho, že přivezli punčocháče. Osobně jsem zaznamenal jen poměrně urputný nápor jednoho Leningraďana, který mi nabízel hory doly za mou fotografickou brašnu s nápisem PENTAX. Vzhledem k tomu, že jsem ji měl novou, byl jsem nadšen tím, že můžu svou fotovýbavu nosit ve vystlaných přihrádkách a taky proto, že jsem ji pracně sehnal v tuzexu, nehodlal jsem se jí vzdát. Jak jsem posléze zjistil, stát se majitelem rublů znamenalo spíše starost navíc než nějakou euforii.
Po návštěvě obchodního domu GUM, tedy prý největšího obchodního domu světa, což ovšem jsme neměli s čím poměřit, protože jsme znali jen Kotvu, Máj a Bílou labuť a ty byly pravda výrazně menší, jsme zjistili, že koupit něco domů bude těžké. Zubní pastu, kteréžto byly zrovna ten den plné regály a lidi na ně stáli frontu, protože věděli, že zítra budou plné regály zase něčeho jiného, jsme nepotřebovali. Nabídka v českých obchodech byla už tehdy výrazně větší, tak proč kupovat takový nesmysl?
Nakonec i to dobře dopadlo. V nenápadném oddělení foto-kino jsem objevil skládací zvětšovací přístroj. Kufřík, ve kterém byl malý zvětšovák, se mnou pak mnoho let cestoval z místa na místo. Fotolaboratoř jsem mohl vytvořit z jakékoliv pidimístnosti. Byl bezvadný až do moravských povodní v roce 1997, kdy mi ho vzala voda. Velký objev učinil kolega, jediný ženáč naší výpravy, který nám na pokoji představil svůj kufřík. V podobném balení jako můj zvětšovák se ukrývalo něco, co jsme nechápali. „To je specmazprib,“ oznámil kolega. V ruštině je spousta různých slovních spojení, jakýchsi zkratek, jak ví například každý, kdo byl na vojně a pamatuje si, že „palpost“ bylo palebné postavení. Dozvěděli jsme se, že „specmazprib“ je speciální masážní přístroj. „To bude žena nadšena,“ radoval se kolega.

Nakonec tedy vše dobře dopadlo velmi dobře, přežili jsme a i nějaké ty dárky jsme přivezli. Pokud jsme měli být zvěstovateli toho, jak je třeba jít za majákem s rudou hvězdou a nápisem SSSR, pak smysl cesty jaksi minul cíl. Mimochodem ani ne rok poté (v dubnu 1987) přijel zmíněný Gorbačov do Prahy a vznikl další soubor fotek. Je na nich sovětský politik, který se prodírá davem a čiší z něj neuvěřitelná energie. Vedle Gorbiho je ještě jeden muž. Je dva kroky za Gorbačovem a nečiší z něj vůbec nic. Jmenoval se Gustáv Husák… A pak uběhlo zase pár měsíců a zase zmíněný Gorbačov přikázal sovětským jednotkám v Československu, aby zůstaly v kasárnách, když naštvaný lid povstal. Mimochodem, to je další krabice fotek. Ale to už je opravdu jiný příběh. Každopádně, kdo by si myslel, že jsem na tu obrovskou zemi nějak zanevřel, mýlí se. Až donedávna jsem se chtěl do Moskvy ještě někdy podívat. Věřím, že bych ji dnes nepoznal.

Sdílet na facebooku

Tweetnout

Odebírat články